Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 5201/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. ve věci žalobce I. Z., zastoupeného Mgr. Katarínou Grofovou, advokátkou se sídlem Nová Paka, Vlkov 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 90.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 9. 2009, č.j. – 62, takto

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 19. 2. 2009, č.j. – 50, zastavil pod bodem I. výroku řízení do částky 59.060,- Kč, neboť žalobce vzal do této částky žalobu zpět. Pod bodem II. výroku zamítl nárok žalobce na zaplacení částky 30.940,- Kč jako náhrady nemateriální újmy, kterou měl utrpět nezákonným rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 3. 1987, č. j. -3840. Pod bodem III. výroku okresní soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem potvrdil výrok II. a III. rozsudku okresního soudu (výrok I.) a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Soudy obou stupňů vyšly ze skutkových zjištění, že žalobce byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 3. 1987, č.j. – 3840, mimo jiné i pro přípravu trestného činu opuštění republiky. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 12. 1994, č.j. – 39, bylo rozhodnuto, že je účasten soudní rehabilitace pro výše uvedený trestný čin. Tímto usnesením byl zrušen výrok o vině v této části, přičemž mu byl uložen nový, nižší trest za zbývající trestné činy. Žalobce uplatnil svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí u žalované, která však jeho žádosti nevyhověla.

Soudy dospěly k závěru, že žalobci nelze přiznat nárok na náhradu nemajetkové újmy, neboť na zmíněná trestní rozhodnutí nelze z hlediska jeho časové působnosti uplatnit , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk), ve znění novely provedené a upravující zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Odvolací soud dovodil, že nemá zpětnou účinnost s výjimkou čl. II. tohoto zákona, který ovšem na daný případ nelze aplikovat, neboť se vztahuje pouze na nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle věty druhé a třetí a věty druhé a třetí , a nikoli na újmu způsobenou nesprávným rozhodnutím soudu, jak se dovolává žalobce.

Žalobce v dovolání prostřednictvím své advokátky brojí proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové v celém rozsahu, neboť má za to, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je přesvědčen, že uplatnění jeho nároku je dle současných právních předpisů oprávněné.

K uvedenému je třeba dodat, že žalobce sám doplnil dovolání sepsané svou zástupkyní podáním ze dne 1. 12. 2009 a v něm rozšířil dovolání o další dovolací důvody, to vše ještě v průběhu trvání dovolací lhůty ( ). U doplnění dovolání však nebyla splněna podmínka povinného zastoupení dovolatele požadovaná Dovolací soud z toho důvodu vyzval zástupkyni žalobce výzvou doručenou jí dne 8. 11. 2010, aby mu ve lhůtě 14 dnů od jejího doručení sdělila, zda se k doplnění dovolání podaným žalobcem připojuje. Zároveň byla zástupkyně žalobce poučena o tom, že nepřipojí-li se k doplnění dovolání žalobce, nebude moci soud k dovolacím důvodům v něm uvedeným přihlédnout. Protože zástupkyně žalobce na uvedenou výzvu nijak nereagovala, mohl se Nejvyšší soud zabývat jen jí sepsaným dovoláním a k dovolacím důvodům uvedeným žalobcem v jeho doplnění dovolání pro nesplnění podmínky povinného zastoupení dovolatele podle nepřihlížel.

Žalovaná se k dovolání vyjádřila. Ztotožnila se s právními názory a závěry odvolacího soudu a proto navrhla odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění – dále jen „ “.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu , ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle , přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.

Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Nejvyšší soud pak zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně odvolacími soudy, či Nejvyšším soudem, anebo (z hlediska judikatorního) řešenou v rozporu s hmotným právem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. , dostupné veřejnosti na www.nsoud.cz).

Žalobce v posuzované věci však dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou, nepředkládá a ani žádnou takovou otázku ve svém dovolání neformuluje. Omezuje se pouze na obecný nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle a jako nepřípustné odmítl.

V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, je „absolutně“ nepřípustné (srov. k tomu i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud podle , ve spojení s a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť na straně žalované, které by jinak právo na náhradu nákladů dovolacího řízení přináleželo, žádné náklady dovolacího řízení neshledal.

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 9. prosince 2010JUDr. František I š t v á n e k, v. r.

předseda senátu