Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1292/2008

30

Cdo 1292/2008

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

L. M.,

zastoupeného JUDr. Renatou Volnou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 25, proti žalované

České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 16, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne

18. prosince 2007, č.j. -74, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne

18. prosince 2007, č.j. -74,

se

zrušuje

a věc

se vrací

uvedenému soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. května 2007, č.j. -59, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 500.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení (dále jen „“) a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. prosince 2007, č.j. -74, rozsudek soudu prvního stupně s odkazem na ustanovení (dále jen „“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že před účinností bylo možno žalobcem tvrzený nárok uplatnit podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jejíž , odst. 5 upravují nárok na odškodnění v souvislosti se zatčením nebo zadržením, které je v rozporu s tímto článkem. Odvolací soud pak poukázal na to, že žalobce mohl nárok na odškodnění za tvrzenou nemajetkovou újmu v souvislosti s omezením osobní svobody uplatnit rovněž podle ustanovení ásl.

Odvolací soud připomněl, že neoprávněnou vazbu i nezákonné soudní rozhodnutí je třeba považovat za zásah do osobnostních práv chráněných citovaným ustanovením , a to nejen do práva na osobní svobodu, ale rovněž do práva na čest, důstojnost a soukromí, jehož součástí je i právo na rodinný život. Nejde však zásadně o zásah neoprávněný, neboť se jedná o zásah, který je trestním řádem a trestním zákonem, za podmínek v nich stanovených, dovolen. Okolnost, že šlo o výkon práva vylučuje neoprávněnost zásahu. Nelze proto dovodit ani odpovědnost žalované podle ustanovení Soud pak není v občanském soudním řízení povolán k přezkumu postupu orgánů činných v trestním řízení ( ), přičemž není patrno, že by se tyto orgány dopustily excesivního jednání.

Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupkyni žalobce dne 28. ledna 2008 a téhož dne nabyl právní moci.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 4. února 2008 včasné dovolání s tím, že je přípustné podle ustanovení Dovolací důvod spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ].

Nesouhlasí zejména s faktickým závěrem odvolacího soudu, že vazba a výkon trestu nebyly v případě žalobce neoprávněné. V této souvislosti odkázal na judikaturu ústavního soudu, která dospívá k odlišným závěrům. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze (stejně jako rozsudek soudu prvního stupně) zrušil.

K dovolání se žalovaná nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) přihlédl k čl. II bodu 12. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem podle ustanovení , stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání s pozitivním závěrem, neboť má zato, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, protože řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem ( a odst. 3 ).

Dovolací soud poté rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v souladu s ustanovením až 3 a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí není správné ( ).

Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.

Podle ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem.

Podle ustanovení má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.

Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k jejímu porušení, resp., případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku nemajetkové újmy, pak ustanovení určuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění, přičemž z druhého odstavce tohoto ustanovení vyplývá, že pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle prvního odstavce zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má tato fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích již vyslovil názor, že trestní stíhání a z něho vzešlý trest představují vážný zásah do osobní svobody jednotlivce a vyvolávají i další negativní důsledky pro osobní život a životní osud jednotlivce (naposledy srov. nález sp. zn. , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 116). Podle Ústavního soudu tedy probíhající trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (nález sp. zn. , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 67, str. 717). Trestní stíhání a konečně i výkon trestu tak zasahují do soukromého života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, tedy jsou rovněž způsobilé vedle porušení práva na osobní svobodu garantovaného y, omezit či porušit právo jednotlivce na respektování a ochranu jeho soukromého a rodinného života, důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti tak, jak je garantováno v y. Je tedy nepochybné, že trestní stíhání, popř. výkon uloženého trestu, které byly realizovány v rozporu se zákonem, resp. ústavním pořádkem České republiky, jsou způsobilé vyvolat vedle vzniku materiální škody (majetková hodnota, o kterou byl zkrácen majetek poškozeného nebo o které bylo zkráceno případné rozhojnění majetku) i vznik nemateriální újmy (srov. nález sp. zn. , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 136).

Jinak řečeno, bezpochyby každé trestní stíhání představuje omezení souhrnu osobnostních práv, jejichž součásti jsou vyjmenovány v y. Obecně jistě platí, že takové omezení je legitimováno veřejným zájmem na ochraně společnosti před pachateli trestné činnosti. Přesto však lze odlišit situace, kdy se již nebude jednat o legitimní omezení, nýbrž o zásah a porušení práv garantovaných v y. Lze konstatovat, že doba, po kterou běží trestní stíhání, resp. doba, po kterou působí posléze zrušené odsuzující rozhodnutí, je oním nelegitimizujícím faktorem, který je třeba zkoumat. V takových případech je třeba příslušné omezení osobnostních práv podrobit testu proporcionality, tedy zkoumání, zda omezení základního práva (zde práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a práva na soukromí) je ještě přiměřené shora vymezenému veřejnému zájmu.

V daném případě byl žalobce podroben vazbě a výkonu trestu a teprve později se ukázalo, že toto odsouzení bylo nezákonným. Již tato skutečnost vede k závěru, že žalobce byl poškozen na svých osobnostních právech, přičemž byl konfrontován s tím, že je pravomocně odsouzeným pachatelem trestného činu, byla omezována jeho osobní svoboda a byl vystaven nahlížení na svou osobu jako na osobu odsouzenou pro trestný čin (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 11. října 2006, sp.zn. ).

Protože napadené rozhodnutí není s těmito úvahami plně v souladu, nelze proto rozsudek Vrchního soudu v Praze pokládat za správný ( ). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací jej proto, stejně jako v závislém výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení ( a 3 ).

K projednání věci nebylo nařízeno jednání ( ).

Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu ( věta první ve spojení s téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. října 2010

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu