Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2044/2009

30

Cdo 2044/2009

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce D. H., zastoupeného JUDr. Tomášem Matouškem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 23, proti žalovaným 1) ASO Centrum, spol. s r. o., se sídlem v Libiši, Mělnická 224, a 2) EUROPOL PRAGUE, s. r. o., se sídlem v Praze 5, Nad Zlíchovem 25/393, zastoupené JUDr. Vítem Vohánkou, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 457/5, o určení neplatnosti kupní smlouvy o převodu nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. června 2008, č.j. -277, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kladně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. června 2007, č.j. -219, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že

„kupní smlouva, uzavřená dne 15. ledna 2004 mezi žalobcem a žalovaným, kterou 1. žalovaný na 2. žalovaného úplatně převádí vlastnické právo k nemovitosti – domu čp. 2363 na pozemku parc. č. 3672 a k pozemku parc. č. 3672 o výměře 1457 m2, zapsaných na Listu vlastnictví č. 22933 u Katastrálního úřadu v Kladně pro obec a okres K., katastrální území K., je neplatná.“

Dále rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále již „soud prvního stupně“) v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil podle jako věcně správné rozhodnutí rozsudek soudu prvního stupně.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu a b) , které v dovolání podrobně rozvádí toliko ve vztahu k druhému dovolacímu důvodu.

Žalovaní se k dovolání dovolatele písemně nevyjádřili.

Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) při posuzování tohoto dovolání přihlédl k Čl. II, bodu 12 a konstatuje, že v daném případě dovolání dovolatele je přípustné ve smyslu , neboť dovoláním napadeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak (roz. z hlediska zaujatého právního závěru), než v dřívějším rozsudku (srov. rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28. dubna 2004, č.j. -14) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (srov. usnesení odvolacího soudu ze dne 9. září 2004, č.j. -80).

Podle rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Nejvyšší soud takové – dvě – jiné vady zjistil a nezbylo mu, než přistoupit k vydání kasačního rozhodnutí.

Výrok je esenciální, a proto nepominutelnou součástí soudního rozhodnutí, neboť v něm soud formuluje svůj názor v projednávané věci. Výrok má být formulován tak, aby z něho bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl, neboť jen tak se jeho rozhodnutí stává přezkoumatelným (srov. např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 7. března 2001, sp. zn. ). Je přitom výrazem ustálené rozhodovací praxe, že formulace výroku vydaného soudního rozhodnutí musí být určitá a srozumitelná, tedy že obsah vydaného rozhodnutí musí být z meritorního či nemeritorního výroku seznatelný (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2009, sp. zn. ). Tedy jinými slovy řečeno, nezbytnou součástí výroku musí být určitost a srozumitelnost stanovení jím ukládané povinnosti nebo určení právního vztahu či práva, aby tak z jeho znění bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. , a ze dne 27. října 2010, sp. zn. , in www.nsoud.cz).

V intencích takto vyložených požadavků rozsudečného výroku proto nemůže obstát meritorní výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že (opakovaně citováno) „kupní smlouva, uzavřená dne 15. ledna 2004 mezi žalobcem a žalovaným, kterou 1. žalovaný na 2. žalovaného úplatně převádí vlastnické právo“ ke specifikovaným nemovitostem, je neplatná. Z takto použité stylizace textu totiž nelze zjistit, k jaké kupní smlouvě se tato určovací žaloba vztahuje, tj. mezi kterými subjekty byla žalobou dotčená smlouva vlastně uzavřena. V tomto ohledu přitom není podstatné to, co se uvádí v textu odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně anebo co je uvedeno v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu [odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku sice zdůrazňuje, že „nesprávně v rozsudku uvedeno podle chybného žalobního petitu mezi žalobcem a žalovaným“ (roz. že z chybně zformulovaného žalobního petitu soud prvního stupně převzal do rozsudečného výroku také a nesprávně, že předmětná smlouva byla uzavřena mezi žalobcem a žalovaným), avšak i za této procesní situace v daném směru nezjednal nápravu a bez dalšího rozsudek soudu prvního stupně s nesrozumitelně formulovaným meritorním výrokem jako věcně správné rozhodnutí potvrdil], nýbrž skutečnost, že z obsahové hlediska je zformulovaný (stylizovaný) text rozsudečného výroku (objektivně) nesrozumitelný, což jde na vrub jeho závaznosti ve smyslu ustanovení , 4 a 5 Nelze proto uvedenou vadu výroku rozsudku bagatelizovat ve smyslu, že jeho nesrozumitelný text lze v návaznosti na odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku (celkově) interpretovat ve prospěch srozumitelného závěru, tj. že zamítavý výrok o určení neplatnosti smlouvy se in concreto týká kupní smlouvy uzavřené dne 15. ledna 2004 mezi žalovanými. Bylo tedy na soudu prvního stupně, a pokud tak neučinil, pak na soudu odvolacím, aby za užití ustanovení a postupem předvídaným v ustanovení nejen odpovídajícím způsobem signalizoval žalobci zmíněnou vadu žalobního petitu, což se sice při odvolacím jednání konaném dne 30. ledna 2006 stalo (viz protokol o jednání na č.l. 145 a násl.) i s procesní reakcí žalobce, ale aby též na danou procesní situaci při meritorním rozhodování patřičně reagoval (v úvahu se nabízelo formulovat meritorní výrok rozsudku odvolacího soudu např. takto: „Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje ve znění, že žaloba na určení, že kupní smlouva, uzavřená dne 15.ledna 2004, kterou prvá žalovaná na druhou žalovanou úplatně převádí vlastnické právo k nemovitostem – domu č.p. 2363 na pozemku p.č. 372 a k pozemku p.č. 3672..., se zamítá.“). Jestliže v uvedeném směru nedošlo ke zjednání (procesní) nápravy, Nejvyššímu soudu nezbývá než konstatovat, že uvedená řízení byla zatížena popsanou jinou vadou ve smyslu

Nejvyšší soud rovněž nemohl ponechat stranou i nesprávný způsob provádění dokazování před odvolacím soudem. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 22. května 2008 (č.l. 247 a násl.) mimo jiné vyplývá, že odvolací soud přistoupil k dokazování tímto způsobem: „Na to se provádí opakovaně důkaz fotokopií výpisu z katastru nemovitostí založeném ve spisu na čl. 49 z 10.2. 2003.“ Další protokol o jednání před týmž odvolacím soudem ze dne 12. června 2008 (č.l. 263 a násl.) pak zachycuje způsob dokazování takto: „Sděluje se zpráva Okresního soudu v Kladně – exekučního oddělení z 3.6. 2008 včetně přílohy, dále se provádí důkaz zapůjčeným spisem OS Mělník sp. zn. sdělením obsahu, zejména se ze spisu konstatuje návrh na nařízení exekuce z 29.4. 2002, usnesení o nařízení exekuce z 10.5. 2002 včetně doručenky, dále návrh oprávněné na zastavení exekuce z 27.10. 2003 včetně doplnění návrhu na zastavení exekuce oprávněnou ze 7.11. 2003 a dále usnesení soudu z 24.10. 2003, kterým byla exekuce zastavena zcela.“

To, zda vůbec, a pokud ano, jakým způsobem, soud provedl v řízení (při jednání) dokazování, vyplývá z protokolu o jednání. Dokazování v občanském soudním řízení je nezbytné provádět v souladu s platným procesním kodexem – . Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích zdůraznil, že důkazu se při jednání provádí tak, že předseda senátu (samosoudce)u nebo její část přečte anebo že sdělí obsahy ( ). Přitom způsob provádění dokazování tzv. „konstatováním“y neupravuje. V protokolu o jednání je třeba vždy uvést, jakouu byl proveden důkaz a jakým způsobem byl důkaz proveden, tj. zda byla nebo její část přečtena nebo zda byl sdělen obsahy (srov. Drápal, L.: Příprava jednání a projednání věci samé ve sporném řízení před soudem prvního stupně po novele , mimořádná příloha časopisu Právní rozhledy č. 5/2002, str. 25). Jestliže je důkazu proveden jiným - zákonem nepředvídaným - způsobem, je třeba konstatovat, že takové dokazování nebylo učiněno v souladu s a že zjištění, která soud jako zásadně významná pro právní posouzení věci činil z takto vadně provedených důkazů, nelze při rozhodování využít (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. , in www.nsoud.cz). Nutno také dodat, že v případě soudu prvního stupně zase z obsahu protokolu o jednání ze dne 6. června 2007 (č.l. 206 a násl.) explicitně nevyplývá, že soudem čtené (a v protokolu označené)y byly předmětem dokazování.

Lze tedy konstatovat, že shora popsaný vadný způsob dokazování představuje rovněž jinou vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ).

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudek odvolacího soudu, stejně jako jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně s přihlédnutím k ustanovení a 3 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K projednání věci nebylo nařízeno jednání ( ).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný ( věta první za středníkem ); v novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( věta druhá ).

Dovolací soud tudíž neměl prostor ve svém rozhodnutí reagovat na jednotlivé dovolací námitky dovolatele. Z důvodu procesní ekonomie přesto ovšem považuje za žádoucí z obecného hlediska zaujmout dvě poznámky k dovolatelem formulované otázce týkající se účinků § 47 odst. 4 ex. ř. a dále k otázce nakládání s nemovitým majetkem zatíženým zástavním právem finančního úřadu (správce daně). K první otázce lze (obecně) uvést, že Nejvyšší soud judikoval, že vymožení pohledávky, jejího příslušenství a nákladů exekuce má za následek – kromě zániku pověření k provedení exekuce – zánik exekuce (jako celku) jen tehdy, byla-li prováděna na základě exekučního příkazu jen jedním způsobem. Vydal-li exekutor více exekučních příkazů postihujících různé majetkové hodnoty, tj. prováděl-li exekuci více způsoby, pak v části odpovídající způsobům, v jejichž rámci k vymožení pohledávky, jejího příslušenství a nákladů exekuce nedošlo, je třeba exekuci zastavit [ ; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2007, sp. zn. , in www.nsoud.cz). K druhé otázce lze pak ve stručnosti odkázat na konstantní judikaturu dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2004, sp. zn. , avšak s přihlédnutím k právní úpravě platné v době uzavření kupní smlouvy v této věci), z níž vyplývá, že v době, kdy byla uzavřena předmětná kupní smlouva, právní úprava v případě vzniku zákonného zástavního práva k zajištění daňové pohledávky neznemožňovala vlastníku nemovitosti, na níž vázlo toto zástavní právo, s touto nemovitostí nakládat (k tomu srov. též např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 2. října 1997, sp. zn. , in http://nalus.usoud.cz).

Proti tomuto rozsudku neníopravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. listopadu 2010

JUDr. Pavel P a v l í k, v. r. předseda senátu