Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 5110/2008

U S N E S E N Í

L. M.

L. M.

, zastoupenému Mgr. Irenou Drábkovou, advokátkou se sídlem v Prušánkách č. 461, pro výživné 10.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. , o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2006, č. j. -27, takto:

Dovolání

se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud napadeným rozhodnutím odmítl odvolání povinného proti usnesení ze dne 27. 1. 2005, č. j. -10, jímž Okresní soud v Břeclavi nařídil podle rozsudku téhož soudu ze dne 2. 5. 2002, č. j. -35, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. , k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 10 000,- Kč (dlužné výživné za období od 1. 1. 2004 do 31. 5. 2004) a pro náklady exekuce, které budou v průběhu exekuce stanoveny, exekuci, jejímž provedením pověřil soudního exekutora Mgr. Ing. Josefa Cingroše. Dospěl k závěru, že všechny podmínky pro nařízení exekuce byly splněny a že při nařízení exekuce soud nezkoumá, zda došlo k zániku vyživovací povinnosti stanovené vykonávaným rozhodnutím.

V dovolání povinný namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( , , ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „“). Uvedl, že již v odvolání upozornil na zánik své vyživovací povinnosti vůči oprávněnému, který ukončil studium na vysoké škole. Oprávněný si byl této skutečnosti vědom, proto podal dne 17. 7. 2003 návrh na stanovení výživného na zletilé dítě ve výši 3 000,- Kč měsíčně. Rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. , jímž byla zamítnuta žaloba o zvýšení výživného z částky 2 000,- Kč měsíčně (stanovené naposledy rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. ) na částku 3 000,- Kč měsíčně, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. , a věc byla vrácena k dalšímu řízení, v němž o výživném dosud nebylo rozhodnuto. Okresní soud tedy exekuci nařídil na základě nesprávného exekučního titulu, resp. neexistuje žádný právní důvod pro vedení exekuce. Dále uvedl, že z důvodu narůstajících nákladů exekuce vymáhanou pohledávku a část nákladů exekuce zaplatil. Navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud věc projednal podle , , ve znění účinném Dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle , ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II přechodných ustanovení, bod 12, část první ).

Dovolání není přípustné.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí či exekuce (a takovým z obsahového hlediska je i usnesení o odmítnutí odvolání proto, že neobsahuje skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce podle , o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „“/), je dovolání ve smyslu přípustné za podmínek vymezených v nebo c) (srov. ). Protože použití ustanovení je v daném případě vyloučeno (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení , které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Dovolací přezkum předjímaný ustanovením je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu - o který zde nejde a netvrdí to ani dovolatel - kdy by samotná vada podle splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních) jen důvod podle ustanovení , jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Tímto důvodem (včetně jeho obsahového vymezení) je pak dovolací soud vázán a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (, věta první, ).

Dovolatel žádné argumenty ve prospěch tvrzení, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nepřednesl a dovolací soud ani hodnocením námitek v dovolání uplatněných k takovému závěru nedospěl.

Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek, jež jsou ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) významné, uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Věcné posouzení návrhu na nařízení exekuce totiž zahrnuje pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda právo není prekludováno (v případě výkonu rozhodnutí i zda je výkon navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem a zda navržený způsob výkonu na peněžité plnění není zřejmě nevhodný).

Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. , konstatoval, že exekuční soud nezjišťuje, zda nedošlo ke změně okolností rozhodných pro výši a trvání dávek nebo splátek ( ), obsahem rozhodnutí, jehož výkon je navržen, je exekuční soud vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. , uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2000 pod č. 4, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2005 pod č. 58, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. ). Má-li povinný za to, že došlo ke změně poměrů, je třeba, aby se zrušení vymáhané vyživovací povinnosti domáhal žalobou v řízení podle části třetí . Podání takové žaloby však (stejně jako podání žaloby o zvýšení výživného) nemá za následek nepřípustnost výkonu rozhodnutí či exekuce a není důvodem pro jejich zastavení; může však mít význam při rozhodování o odkladu provedení výkonu (exekuce).

Odvolací soud tedy v projednávané věci postupoval správně, jestliže se v řízení vedeném k vymožení povinnosti stanovené pravomocným a vykonatelným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2. 5. 2002, č. j. -35, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. , nezabýval námitkou, že oprávněný ukončil studium na vysoké škole, a proto již povinný vůči němu žádnou vyživovací povinnost nemá.

Neobstojí ani námitka povinného, týkající se zahájeného a dosud neskončeného řízení o zvýšení výživného, neboť vyhovuje-li soud návrhu na změnu rozsudku podle , musí ve výroku rozsudku vyjádřit, že jde o změnu původního rozhodnutí, aby nedošlo k tomu, že by existovaly dva tituly pro výkon rozhodnutí. Je tedy vždy třeba ve výroku rozsudku vyjádřit, že povinnost stanovená původním rozhodnutím se mění nebo zrušuje (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 26. 10. 1966 sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 3/1967 pod č. 33).

Vzhledem k tomu, že odvolací soud se při svém rozhodování v projednávané věci neodchýlil od ustálené soudní praxe a vyřešil namítané otázky v souladu s právem, podmínky přípustnosti ve smyslu , odst. 3 nejsou dány. Nejvyšší soud proto bez jednání ( věta první ) dovolání podle , věty první, odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu ( a násl. ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. listopadu 2010

JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.

předsedkyně senátu