Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 3503/2010

U S N E S E N Í

M. Ch.

1) J. P.,

a

2) Ing. Z. L.,

zastoupenému Mgr. Pavlem Pěnkavou, advokátem, se sídlem Ostrava – Hrabová, Místecká 258, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. září 2009, č.j. -203, takto:

I. Dovolání

se

odmítá.

II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2)

nemá

žádný z účastníků

právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ostravě částečným rozsudkem ze dne 19. 3. 2009, č.j. -181, zamítl žalobu vůči žalovanému 2) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným 2); rozhodnutí o nároku žalobce vůči žalovanému 1), spolu s rozhodnutím o nákladech řízení, vyhradil konečnému rozhodnutí ve věci. Vyšel ze zjištění, že žalovaný 1) byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2001, č.j. -385, uznán vinným trestným činem krádeže spočívajícím v jednání, jímž v blíže nezjištěné době mezi 20. 9. 2000 a 6. 10. 2000 odcizil ke škodě žalobce z objektu na ulici Mariánskohorská č. 58 celkem 4 krabice obsahující modely vláčků a vojenské techniky, přičemž trestný čin spáchal sám. Trestní stíhání proti žalovanému 2) nebylo vedeno. Soud pro nadbytečnost zamítl žalobcem navrhované důkazy svědeckou výpovědí J. J., M. T. a příslušníka Policie ČR p. Č., a dospěl k závěru, že nebylo prokázáno tvrzení žalobce, že by žalovaný 2) žalovanému 1) při krádeži pomáhal a odcizené věci odvážel svým automobilem. Odpovědnost žalovaného 2) za škodu vzniklou žalobci odcizením věcí nezakládá ani skutečnost, že žalovaný 2) umožnil žalovanému 1) jako svému bývalému brigádníkovi pohyb v části objektu žalobce, jehož byl nájemcem. Toto jednání žalovaného 2) nelze klasifikovat jako protiprávní; i kdyby však žalovaný 2) tím, že žalovanému 1) umožnil pohyb v objektu žalobce, porušil právní povinnost, neexistuje příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného 2) a škodou vzniklou žalobci odcizením jeho věcí žalovaným 1).

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 9. 2009, č.j. -203, rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, správným shledal také jeho postup při provádění dokazování, neboť navrhované výslechy svědků by vzhledem k obsahu trestního spisu byly zcela nadbytečné. V řízení nebyla ve vztahu k žalovanému 2) prokázána existence základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, neboť se jednak nepodařilo prokázat, že se žalovaný 2) na krádeži věcí náležejících žalobci podílel, a jednak mezi jednáním žalovaného 2), který umožnil žalovanému 1) pohyb v předmětném objektu, ačkoli žalovaný 1) pro něj v inkriminované době nevykonával žádnou práci, a újmou vzniklou žalobci odcizením jeho věcí žalovaným 1) není příčinná souvislost.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Soudy obou stupňů dle dovolatele pochybily, když neprovedly jím navržené důkazy k prokázání podílu žalovaného 2) na vzniku škody. Dokazování v rámci trestního řízení, na něž oba soudy odkazovaly, probíhalo pouze za účelem prokázání viny žalovaného 1), který se ke spáchání trestného činu krádeže v plném rozsahu doznal, a proto se orgány činné v trestním řízení dalšími okolnostmi nezabývaly. Dovolatel dále namítá, že žalovaný 2) nese odpovědnost za jednání svých, lhostejno zda současných nebo bývalých, zaměstnanců, jimž umožnil přístup do objektu, jehož je nájemcem. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( – dále jen ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podle ustanovení dovolací soud v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto, pouze stručně vyloží důvody nepřípustnosti dovolání.

Jelikož byl dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který byl prvním rozhodnutím v dané věci, může být přípustnost dovolání založena jen za splnění předpokladů podle , tedy v případě dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, tj. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Pokud dovolatel odvolacímu soudu, potažmo soudu prvního stupně, vytýká neprovedení navržených důkazů, uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení , jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Je-li však přípustnost dovolání teprve zvažována [ ], nemůže být námitka vady řízení při zjišťování skutkového stavu věci právně relevantní. Dovolací soud sice k vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [stejně jako k vadám uvedeným v , a b) a ] přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny, avšak pouze je-li dovolání již jinak přípustné ( ), vady samotné přípustnost dovolání nezakládají, neboť při posuzování otázky přípustnosti dovolání se k okolnostem uplatněným prostřednictvím dovolacího důvodu podle nepřihlíží ( ).

Dovolatel dále napadá závěr odvolacího soudu, že mezi újmou, již utrpěl v důsledku krádeže, a skutečností, že žalovaný 2) umožnil žalovanému 1) pohyb v objektu dovolatele, jehož byl žalovaný 2) nájemcem, není vztah příčiny a následku. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního jednání škůdce, přičemž se musí jednat o příčinu podstatnou, bezprostředně ke vzniku škody směřující. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, která škodu způsobila a bez níž by škodlivý následek nenastal. Otázka samotné existence příčinné souvislosti je pak otázkou skutkovou nikoliv právní(k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. , publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 14, pod C 1025, nebo rozsudek ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. ). Právním posouzením příčinné souvislosti je stanovení, mezi jakými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována.

V daném případě soudy zkoumaly existenci příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného 2), jenž umožnil pohyb žalovaného 1) v objektu, který měl v nájmu, a újmou vzniklou žalobci v důsledku krádeže, jíž se dopustil žalovaný 1). Dovolací námitky tak nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž zpochybňují skutková zjištění soudů obou stupňů. Správnost skutkových zjištění, resp. skutkových závěrů, však při zvažované přípustnosti dovolání podle nelze úspěšně zpochybnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994, sešit č. 1-2, pod č. 8). Pro přípustnost dovolání jsou relevantní pouze v dovoláním napadeném rozhodnutí řešené právní otázky, jejichž posouzení nemá význam jen pro rozhodnutí v konkrétní věci, ale je současně významné i z hlediska rozhodovací činnosti soudů obecně ( ). Žádnou takovou právní otázku žalobce v dovolání nepředestřel.

Jelikož ze shora uvedených důvodů nelze napadené rozhodnutí považovat za zásadně právně významné ve smyslu ustanovení , Nejvyšší soud dovolání podle věty první a odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a za situace, kdy žalovanému 2) náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobci právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. listopadu 2010

JUDr. Robert Waltr, v. r.

předseda senátu