Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Tdo 1321/2010

7 Tdo 1321/2010

U S N E S E N Í

R. K.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. , byl obviněný R. K. uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů), trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. a trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na pět roků se zařazením do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Odvolání obviněného, podané proti všem výrokům rozsudku, bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. , podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl v rozsahu odpovídajícím tomu, že jím byl ponechán beze změny výrok o vině trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm.b) tr. zák. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V mezích tohoto dovolacího důvodu namítl, že „šlo pouze o jednotlivé vzájemně nepropojené konfliktní situace, u nichž se měnily příčiny jejich vzniku, jejich průběh i způsob řešení“. Podle obviněného se nejednalo o trestný čin podle § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., ale o jednotlivé skutky, které mohly mít občanskoprávní či přestupkový charakter. Mimo rámec dovolacího důvodu obviněný zpochybnil správnost skutkových zjištění, která se stala podkladem výroku o vině trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., a uplatnil výhrady proti způsobu, jímž soudy hodnotily důkazy. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu v Rakovníku věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání se zčásti opírá o námitky, které nejsou dovolacím důvodem, a že pokud se zakládá na námitkách, které odpovídají dovolacímu důvodu, je dovolání zjevně neopodstatněné.

Trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se dopustil mimo jiné ten, kdo týral osobu blízkou žijící s ním ve společně obývaném domě, pokračoval-li v páchání takového činu po delší dobu.

Takto byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Rakovníku spočíval v podstatě v tom, že obviněný R. K. od roku 1992 do 2. 2. 2009 různými způsoby šikanoval a týral svoji družku I. K., se kterou žil ve společné domácnosti v domě na adrese R. hrubě jí nadával, urážel ji, omezoval ji tím, že jí nedával žádné peníze, zakazoval jí chodit do společnosti, postupně ji začal i fyzicky napadat tak, že ji jednou za týden až za dva týdny fackoval a bil, nejméně v pěti případech ji tloukl pěstmi, v srpnu 2007 ji odtáhl do sklepa, zamkl ji, tloukl ji pěstmi do obličeje, mlátil jí hlavou o zeď, a jeho násilí vyvrcholilo dne 2. 2. 2009, kdy ji v hádce napadl v pokoji jejího syna, opět ji tloukl pěstmi a způsobil jí otřes mozku, odřeniny, zhmoždění ruky a podvrtnutí krční páteře, takže musela být ošetřena v nemocnici.

Skutkový stav, který zjistil Okresní soud v Rakovníku a který v napadeném usnesení akceptoval také Krajský soud v Praze, evidentně odpovídá zákonným znakům trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.

Nejvyšší soud rozhodně nemohl přisvědčit námitkám, že šlo jen o jednotlivé konflikty, které spolu vzájemně nijak nesouvisely, a že tyto konflikty měly být samostatně posuzovány i z hlediska právní kvalifikace buď jako delikty podle soukromého práva nebo jako přestupky. Ze zjištění soudů, která jsou podrobněji rozvedena v odůvodnění jejich rozhodnutí, je zřejmé, že ze strany obviněného nešlo o žádné ojedinělé excesy z řádného soužití druha a družky. Toto soužití trvající od roku 1990 se sice v počátečním stadiu nevyznačovalo žádnými podstatnými neshodami, avšak konflikty se postupně dostavily v průběhu roku 1992 s tím, že obviněný je řešil razantními opatřeními uplatňovanými proti poškozené v té podobě, jak je to popsáno ve výroku o vině. Přitom šlo o souhrn aktů, které měly povahu slovních urážek a nadávek, dále různých způsobů fyzického napadání a konečně i některých forem omezování poškozené v jejím volném pohybu, v jejích společenských kontaktech, v jejím přístupu ke společným finančním prostředkům apod. Obviněný si vůči poškozené takto počínal soustavně a trvale po dobu mnoha let a v podstatě si osvojil tento přístup k poškozené jako způsob soužití s ní. Proto jednotlivé formy jednání obviněného v souhrnu představovaly jeden celek, byly vůči poškozené urážlivé, ponižující, degradující její osobnost, působily jí v podstatě nepřetržité příkoří a vyznívaly jako zlé nakládání, které jasně dosáhlo takové intenzity, že ho soudy důvodně označily za týrání ve smyslu § 215a odst. 1 tr. zák. Mimořádně dlouhá doba, po kterou obviněný v posuzovaném jednání pokračoval a která dosáhla sedmnácti let, zahrnovala téměř celou dobu společného soužití (s výjimkou krátkého úvodního stadia). To soudy odpovídajícím způsobem vystihly posouzením skutku též podle § 215a odst. 2 písm. b) tr. zák.

V námitkách, které v mezích deklarovaného dovolacího důvodu uplatnil obviněný, neměl Nejvyšší soud žádný podklad k tomu, aby na napadeném usnesení a předcházejícím rozsudku cokoli měnil, a proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Pro úplnost pokládá Nejvyšší soud za nutné připomenout, že v souladu s tím, jak je konstruován dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se otázkou správnosti právního posouzení skutku zabýval ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistil Okresní soud v Rakovníku a z kterého v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Praze. Nejvyšší soud nijak nepřihlížel k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy.

S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Rakovníku, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil Krajský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasné obsahové zakotvení především ve svědecké výpovědi poškozené. Soudy si byly vědomy protichůdnosti svědecké výpovědi poškozené a výpovědi obviněného i toho, že celková důkazní situace je ovlivněna povahou věci spočívající primárně v neurovnaných vzájemných osobních vztazích obviněného a poškozené. Již vzhledem k tomu soudy hodnotily svědeckou výpověď poškozené velmi obezřetně, zkoumaly ji z hlediska její obsahové konzistence, z hlediska jejího vztahu k ostatním důkazům a také z hlediska osobních vlastností poškozené zaručujících pravdivost jejích tvrzení. Pro náležité hodnocení svědecké výpovědi poškozené si soudy vytvořily odpovídající podklad zejména ve výpovědích svědků z okruhu jejích nejbližších osob (tj. synů a rodičů), které měly autentické poznatky o soužití poškozené s obviněným, a dále ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, jímž byly objasněny osobní vlastnosti poškozené a důvody, pro které poškozená dlouhodobě snášela jednání obviněného. Porovnání obsahu svědecké výpovědi poškozené s ostatními důkazy vedlo soudy k závěru, že její výpověď je věrohodná. Lze jen dodat, že mezi těmito důkazy je i výpověď svědka, který k poškozené neměl žádný osobní vztah (svědek M. H.). Soudy zaznamenaly také to, že ve věci vystupoval určitý okruh svědků, kteří nepotvrzovali zlé nakládání obviněného s poškozenou. Výpověďmi těchto svědků se soudy rovněž zabývaly, a to se závěrem, že z nich není možné vyvozovat žádné spolehlivé skutkové závěry, neboť šlo o svědky, kteří měli o chování obviněného poznatky ze situací, v nichž se jeho vztah k poškozené nijak neprojevoval. Soudy svůj hodnotící postup logickým a přesvědčivě zdůvodněným způsobem vysvětlily, nedopustily se při tom žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. října 2010

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec