Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 4448/2009

26

Cdo 4448/2009

ROZSUDEK

J. T.

, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Pánkem, advokátem se sídlem v Děčíně IV, Prokopa Holého 130/15, proti žalované

Mgr. H. B.

, zastoupené JUDr. Přemyslem Kamenářem, advokátem se sídlem v Děčíně I, Sládkova 449/22, o určení, že trvá nájemní vztah k nebytovému prostoru, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 14. května 2009, č. j. -64, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. května 2009, č. j. -64,

se zrušuje

a věc

se vrací

tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

V posuzovaném případě bylo předmětem řízení určení, že

„nájemní vztah vzniklý ze smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 3. května 2005 mezi žalobcem a žalovanou nadále trvá“

– dále též jen „požadované určení“ (viz žaloba podaná u Okresního soudu v Děčíně /soudu prvního stupně/ dne 24. července 2007, která nebyla v průběhu řízení změněna).

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. března 2008, č. j. -24, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzal především za zjištěno, že žalobce jako pronajímatel a žalovaná jako nájemkyně uzavřeli dne 3. května 2005 smlouvu o nájmu

„nebytových prostor nacházejících se v přízemí v objektu Tržní 21, Děčín IV“

(dále jen „nájemní smlouva ze dne 3. května 2005“, resp. „nájemní smlouva“ a „předmětné nebytové prostory“, resp. „nebytové prostory“), že nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou v trvání pěti let, že předmětné nebytové prostory nebyly dostatečně vytápěny, že žalovaná opakovaně žádala žalobce o odstranění uvedené závady, že žalobce přes její urgence tuto závadu neodstranil a že žalovaná mu dala dne 14. listopadu 2005 výpověď z nájmu předmětných nebytových prostor (dále též jen „výpověď“), a to

„z důvodů uvedených v “

. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že žalobce má – z důvodů uvedených v jeho rozsudku – naléhavý právní zájem na požadovaném určení podle , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „ “). Následně usoudil na naplněnost uplatněného výpovědního důvodu podle , o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), neboť žalobce neodstraněním nedostatků ve vytápění předmětných nebytových prostor hrubě porušil své povinnosti pronajímatele vyplývající z Poté uzavřel, že nájemní vztah účastníků k předmětným nebytovým prostorám založený nájemní smlouvou ze dne 3. května 2005 zanikl výpovědí, a proto žalobu na požadované určení zamítl.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem–pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. května 2009, č. j. -64, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že nájemní vztah vzniklý ze smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené mezi účastníky dne 3. května 2005

„trval do 6. února 2008“

a

“za další období“

žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a z listinných důkazů provedených soudem prvního stupně vzal dále za zjištěno, že v ustanovení čl. IV. odst. 1 nájemní smlouvy ze dne 3. května 2005 si účastníci výslovně sjednali pouze povinnost pronajímatele předmětné nebytové prostory předat nájemci ve stavu způsobilém smluvenému užívání, že smluvenému užívání odpovídal stav nebytových prostor, který tu byl ke dni uzavření nájemní smlouvy, a že podle prohlášení účastníků obsaženého ve zmíněném ustanovení byl tento stav nebytových prostor oběma stranám dobře znám. Na tomto skutkovém základě odvolací soud – poté, co poukázal na závěr soudu prvního stupně vztahující se k otázce naléhavého právního zájmu na požadovaném určení – především dovodil, že žalovaná nebyla oprávněna vypovědět nájemní smlouvu z důvodu podle , a proto je výpověď neplatná. V této souvislosti zdůraznil, že žalobce neporušil povinnosti pronajímatele vyplývající z ustanovení , neboť čl. IV. odst. 1 nájemní smlouvy mu odchylně od citovaného (dispozitivního) ustanovení ukládal toliko povinnost předmětné nebytové prostory žalované odevzdat ve stavu způsobilém smluvenému užívání a nikoliv povinnost je

„udržovat a vylepšovat“

. Poté konstatoval, že v dopisech z 23. ledna 2008 a ze 4. února 2008 však účastníci písemně projevili souhlasnou vůli nájemní vztah ukončit ke dni 6. února 2008. Na základě toho pak uzavřel, že nájemní vztah účastníků k nebytovým prostorám trval až do 6. února 2008, kdy zanikl dohodou účastníků. S přihlédnutím k tomu pokládal žalobu za důvodnou

„po dobu, pokud nájemní vztah trval“

, a proto jí vyhověl za období

„do 6. února 2008“

;

„za další období“

pak žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod podle V dovolání především vyjádřila nesouhlas s názorem, že žalobci nevznikla povinnost nebytové prostory

„udržovat a vylepšovat“

. V této souvislosti uvedla, že její závazek užívat nebytové prostory pro sjednaný účel a udržovat je v

„provozuschopném stavu“

nemůže být vykládán extenzivně. Měla za to, že povinnost udržovat nebytové prostory v provozuschopném stavu splnila tím, že je udržovala ve stavu, v jakém se nacházely v době uzavření nájemní smlouvy. Přitom podle jejího mínění se to týkalo

„drobných oprav či výměn (oprava, popřípadě výměna ventilů topení, žárovek, výměna skla apod.)“

, nikoli však

„zásadních změn, jako je posílení či rekonstrukce systému vytápění nebytových prostor“

. Dále namítla, že ačkoli se žalobce podanou žalobou domáhal určení, že nájemní vztah vzniklý mezi účastníky na základě nájemní smlouvy nadále trvá, odvolací soud – bez provedené změny žaloby – rozhodl tak, že citovaný nájemní vztah trval do 6. února 2008. Z toho dovozovala, že rozhodoval o jiném předmětu řízení. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem, vyvracel správnost použitých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 14. května 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „ “).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ) a je přípustné podle , neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.

S přihlédnutím k uvedenému je už na tomto místě zapotřebí zdůraznit, že dovolacímu přezkumu nepodléhá právní názor, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu Je tomu tak proto, že správnost tohoto právního názoru nebyla v dovolání ani zpochybněna.

Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b/ a (existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu nebyly tyto vady zjištěny), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), i když nebyly v dovolání uplatněny. Dovolací soud dospěl k závěru, že posléze uvedenou vadou je řízení v dané věci postiženo, přičemž dovolatelka takovouto vadu rovněž namítla, avšak nesprávně ji podřadila pod dovolací důvod podle

Podle soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.

Řízení o určovací žalobě podle (jakým je i řízení v dané věci) se zahajuje na návrh (z podnětu žaloby) a jde v něm (poté, co je shledán naléhavý právní zájem na požadovaném určení) o posouzení, zda tu určité právo nebo právní vztah je či není. Žaloba, kterou se toto řízení zahajuje, musí vedle obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení obsahovat mimo jiné i údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (srov. větu druhou ). Soudní praxe je ustálena v názoru, že požadavek ustanovení věty druhé (aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá) neznamená, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Označí-li žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti, soud nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva či právní vztahy (nebo právní skutečnosti), jejichž určení se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí však musí soud dbát, aby vyjádřil (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. , uveřejněné pod č. 152 v sešitě č. 9 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura). Jestliže takto nepostupuje a formuluje výrok rozhodnutí po obsahové stránce tak, že v rozporu s ustanovením překročí návrhy účastníků a přisoudí něco jiného nebo více, než čeho se domáhali, zatíží řízení vadou ve smyslu

Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že v posuzovaném případě se žalobce domáhal určení, že nadále trvá nájemní vztah vzniklý mezi účastníky ze smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 3. května 2005. Úkolem soudu v dané věci tudíž bylo odpovědět na otázku, zda podle stavu, který tu byl ke dni vyhlášení rozhodnutí ( ), citovaný nájemní vztah mezi účastníky existuje. V případě kladné odpovědi na uvedenou otázku bylo namístě žalobě vyhovět (byl-li před tím shledán naléhavý právní zájem na požadovaném určení) a určit, že nájemní vztah trvá. V opačném případě (netrval-li nájemní vztah ke dni vyhlášení rozhodnutí) přicházelo do úvahy pouze zamítnutí žaloby. Odvolací soud přitom – oproti soudu prvního stupně, který žalobu zamítl – napadeným rozsudkem určil, že posuzovaný nájemní vztah

„trval do 6. února 2008“

a

„za další období“

žalobu zamítl s odůvodněním, že nájemní vztah zanikl dohodou účastníků právě dne 6. února 2008. Z toho vyplývá, že při formulaci meritorního výroku napadeného rozhodnutí důsledně nevycházel z toho, čeho se žalobce domáhal, a rozhodl o něčem jiném, než co bylo předmětem daného řízení. Z obsahového hlediska totiž rozsudečný výrok formuloval způsobem, z něhož lze dovozovat, že ve skutečnosti vyhověl tzv. záporné (negativní) určovací žalobě, tj. žalobě, jejímž prostřednictvím se lze domáhat určení, že tu určité právo nebo právní vztah není (srov. dikci výrokové části napadeného rozhodnutí

„určuje se, že nájemní vztah … trval do 6. 2. 2008“

). Žalobce se ovšem v souzené věci domáhal pozitivního (kladného) určení (srov. dikci žalobního návrhu

„určuje se, že nájemní vztah … trvá“

). Pokud pak odvolací soud zamítl žalobu „za další období“, rozhodl o „části“ požadovaného určení, ačkoli povaha žalobního návrhu tento postup vylučovala. Zamítavou část výroku o věci samé navíc formuloval neurčitě (srov. dikci

„za další období …“

), neboť z ní není jednoznačně patrno, za jaké konkrétní období byla žaloba zamítnuta.

Lze uzavřít, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci ( ).

Protože vzhledem k uvedenému není rozhodnutí odvolacího soudu správné, dovolací soud – aniž se, a to v tomto konkrétním případě z důvodu předčasnosti a také nadbytečnosti, zabýval dalšími dovolacími námitkami – ho zrušil ( část věty za středníkem ) a podle věty první vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( ).

V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne také právní názor přijatý v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. března 1999, sp. zn. , uveřejněném pod č. 30 v sešitě č. 5 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. října 2010

JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.

předseda senátu