Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3612/2010

U S N E S E N Í

a) A. F.

,

b) A. A.

,

c) Ing. M. B.

,

d) K. B.

,

e) P. V.

, všech žalobců zastoupených JUDr. Ivem Palkoskou, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 24/1504, proti žalovaným

1) J. K.,

zastoupenému JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Valentinská 92/3, a

2) J. K.,

zastoupenému JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 6/11, o zaplacení 344.682,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2010, č. j. -319, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, k rukám advokáta JUDr. Ivana Palkosky na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17.598,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Ve vztahu mezi žalobci a žalovaným 1) nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení žádný z těchto účastníků.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soud pro Prahu 6 (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 23. září 2009, č. j. -263, v odvoláním napadených výrocích I, III, V, VII, IX, X a XI, jimiž bylo žalovaným uloženo společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni a) částku 100.734,- Kč, žalobkyni b) částku 71.813,- Kč, žalobci c) a žalobkyni d) částky 87.998,- Kč a žalobci e) částku 84.137,- Kč, vždy spolu se specifikovanými úroky z prodlení a náklady řízení (výrok I); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, vyšel ze zjištění, že i v rozhodné době (od 11. 4. 1999 do 11. 3. 2005, za níž žádají peněžitou náhradu) byli žalobci vlastníky označených bytových a nebytových jednotek a podílovými spoluvlastníky společných částí bytového domu čp. 419 v kat. území S.. V tomto domě oba žalovaní užívali označený soubor suterénních místností, kolaudovaný jako byt, aniž některému z nich k jejich užívání svědčil platný právní důvod, jak bylo konstatováno již v předchozím řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , v němž byla oběma žalovaným uložena povinnost označené prostory vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku (rozsudkem ze dne 9. 8. 2002, č. j. -153, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2004, č. j. -200). Rozsudkem uloženou povinnost žalovaní splnili až pod tlakem nařízené exekuce dne 31. 3. 2005.

Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že užíváním označených prostor bez právního důvodu získali žalovaní na úkor žalobců bezdůvodného obohacení ( , , ve znění pozdějších předpisů; dále jen „obč. zák.“), jež jsou povinni žalobcům formou peněžité náhrady vydat. Výši majetkového prospěchu, který užíváním prostor získali, určil soud ve výši obvyklého nájemného za užívání srovnatelných prostor v daném místě a čase, stanoveného znalcem, se započtením dobrovolného plnění žalovaných ve výši 874,- Kč měsíčně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení (dále jen „ “), co do důvodů měl za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Dovozoval, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak ( ). Konstatoval, že předmětné prostory mu byly odevzdány do užívání jako nebytové a pokud šlo o soubor místností kolaudovaný jako byt, jak vyšlo později najevo, jde zde o zjevné pochybení právního předchůdce žalobců při uzavírání hospodářské smlouvy, jejíž obsah žalovaný 2) nemohl ovlivnit. Při správné identifikaci předmětných prostor by mu právní titul k jejich užívání zůstal zachován. V důsledku soudem deklarované neplatnosti hospodářské smlouvy byl ovšem nucen předmětné prostory vyklidit. Dovozuje, že žalobcům jde o získání prospěchu z protiprávního jednání jejich právního předchůdce, bytového družstva, požadují-li po žalovaných náhradu za užívání bytu, ač se mělo jednat o nebytové prostory, z jejichž užívání plynul žalovaným prospěch nižší. Krom námitek směřujících vůči právnímu posouzení věci dovolatel zopakoval i námitky procesní povahy, uplatněné vůči znaleckému posudku, jež byl základem pro stanovení výše peněžité náhrady a který (dle přesvědční dovolatele) byl opatřen nezákonným způsobem, jelikož byl žalovaným odepřen vstup do oceňovaných nebytových prostor; v tom dovolatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces, zaručené mu článkem 36 odst. 1 d. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný 2) se k námitkám dovolatele připojil a učinil s ním shodný dovolací návrh.

Žalobci označili rozsudek odvolacího soudu za správný, opřený o konstantní judikaturu, a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má. Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. věta první o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).

Otázka charakteru předmětných prostor a platnosti titulu, o který žalovaní opírali domnělé právo k jejich užívání, byla závazně vyřešena již v řízení vedeném mezi týmiž účastníky před Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. , jež bylo ukončeno (pravomocným) rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2004, sp. zn. ; dovolání proti němu podané Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. , zamítl. Jde-li o shora nastolené otázky (spolu s otázkou dříve zpochybňované věcné legitimace účastníků) odkazuje proto Nejvyšší soud na závěry uvedené v označených rozhodnutích; z nich vyplývá, že k užívání předmětných prostor platný titul žalovaní postrádali, jelikož jde nikoliv o nebytový prostor, nýbrž o byt - soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k trvalému bydlení (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 90/2003).

Užíváním cizí věci (zde bytu) bez platné smlouvy o nájmu či jiného titulu opravňujícího užívat cizí věc vzniká uživateli majetkový prospěch, bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Protože takový uživatel není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit, je povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou (§ 458 odst. 1 obč. zák.). Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobného předmětu nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen platit podle nájemní smlouvy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999 sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 53/2000). Není přitom rozhodující, jakým způsobem byly prostory fakticky užívány; faktické využívání představuje pouze realizaci užívacího práva, majetkovou hodnotu má již samo přenechávané užívací právo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyšší soudu pod C 2702, svazek 30, ročník 2004). Není také podstatné, který subjekt daný stav způsobil, jelikož odpovědnost za bezdůvodné obohacení je objektivního charakteru a protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění k předpokladům vzniku tohoto závazkového právního vztahu nepatří; rozhodující je pouze to, že stav obohacení vznikl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. , publikovaný v časopise Soudní judikatura, č. 9, ročník 2002, poř. č. 178).

Odvolací soud tedy respektoval ustálenou judikaturu i v otázce poskytnutí peněžité náhrady (§ 458 odst. 1 obč. zák.), při jejímž kvantitativním určení vycházel z obvyklé hladiny nájemného za pronájem

srovnatelných prostor v daném místě a čase. K jejímu zjištění provedl znalecké dokazování,

neboť jde o otázku, kterou nelze zodpovědět bez odborných znalostí ( ). Stanovení obvyklé hladiny nájemného k tomu povolaným znalcem není právním posouzení věci, ale skutkovým závěrem, který prostřednictvím dovolacího důvodu podle úspěšně zpochybnit nelze (dovolací důvod podle zde dovolateli k dispozici není, ostatně tímto důvodem v dovolání ani argumentováno není).

Výhrady, které dovolatel vznesl vůči postupu soudu při znaleckém dokazování, Nejvyšší soud nesdílí. Jakkoliv dovolalem předestřená procesní otázka není „kvalifikovanou“ právní otázkou týkající se aplikace procesního práva, jež by měla vliv na rozhodnutí ve věci samé, a jde tudíž o uplatnění dovolacího soudu podle (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. ), z obsahu spisu vyplývá, že při vypracování znaleckého posudku byl znalec informován o všech rozhodujících skutečnostech vztahujících se jak z právnímu tak i faktickému stavu posuzovaných prostor. S jeho odbornými závěry byly obě procesní strany seznámeny a byly přítomny i výslechu znalce při jednání soudu, konaném dne 2. 3. 2009, při kterém znalec své závěry obhájil a kvalifikovaně zodpověděl i doplňující dotazy účastníků.

Z výše řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s konstantní a nerozpornou judikaturou, od níž není důvod odchýlit se ani v nyní posuzované věci. Nejde proto o rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadně významné ( ) a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání odmítl ( věta první, ).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věta první, a 146 odst. 3 ; podle nich mají žalobci vůči žalovanému 2), který neuspěl se svým dovoláním, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení v plné výši. K nákladům žalobců patří odměna advokáta stanovená paušální sazbou 44.200,- Kč ( , , ve znění pozdějších předpisů), dvakráte krácená o 50% na částku 11.050,- Kč ( , a téže vyhlášky) a následně (při zastoupení více účastníků) zvýšená o 30% na částku 14.365,- Kč ( téže vyhlášky), dále paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč ( ) a částka 2.933,- Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad ( ), celkem 17.598,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. listopadu 2010

JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r. předseda senátu