Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4207/2009

U S N E S E N Í

1) A. L.

,

2) J. L.

,

3) L. K.

,

4) A. T.

, a

5) L. P.

, zastoupených JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou, 115 02 Praha 1, Mezibranská 19, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 11. 3. 2009, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. (žalobců Adolfa Laštovičky, Josefa Laštovičky, Lenky Klepalové, Anny Tomanové a Lidmily Poláčkové, zastoupených JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou, proti žalovaným :

A) J. H.

, a

B) Doc. Ing. J. M.

, zastoupeným JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem, 110 00 Praha 1, Národní 10, o vydání věcí), takto :

I. Dovolání dovolatelů

se odmítají.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobců, podané u soudu 20. 3. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 z 31. 8. 2005, č. j. -365. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců domáhajících se, aby žalované J. H. bylo uloženo vydat žalobci A. L. ideálních 5/40 domu čp. 718 a pozemku parc. č. 1884/27 (o výměře 113 m2), pozemku parc. č. 1884/46 (o výměře 21 m2), pozemku parc. č. 1884/97 (o výměře 23 m2) a pozemku parc. č. 1884/3 (o výměře 1883 m2) v katastrálním území Uhřiněves, zapsaných na listu vlastnictví č. 50 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro h. m. P. (katastrální pracoviště P.), dále aby bylo žalované J. H. uloženo vydat žalobci J. L. ideálních 5/40 týchž nemovitostí, žalobkyni L. K. ideálních 5/40 týchž nemovitostí, žalobkyni A. T. ideálních 5/40 týchž nemovitostí a žalobkyni L. P. ideálních 5/40 týchž nemovitostí. Dalším výrokem uvedeného rozsudku soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců domáhajících se, aby bylo uloženo žalovanému Doc. Ing. J. M. vydat žalobci A. L. ideální 3/40 již uvedených nemovitostí, dále aby tomuto žalovanému bylo uloženo vydat žalobci J. L. ideální 3/40 týchž nemovitostí, žalobkyni L. K. ideální 3/40 týchž nemovitostí, žalobkyni A. T. ideální 3/40 týchž nemovitostí a žalobkyni L. P. ideální 3/40 týchž nemovitostí. Žalobcům bylo uloženo nahradit žalovaným náklady řízení částkou 38.100,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům bylo také uloženo zaplatit do pokladny Obvodního soudu pro Prahu 10 částku 14.518,- Kč na úhradu znalečného, zálohovaného v této právní věci, do 3 dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 11. 3. 2009, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 z 31. 8. 2005, č. j. -365, potvrzen. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovaným na náhradu nákladů řízení 7.943,25 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo (podle ustanovení a ), a doplnil dokazování v této právní věci, ale neshledal odvolání odvolatelů důvodným.

Odvolací soud nejdříve poukazoval na své předchozí rozhodnutí, vydané v této právní věci, tj. usnesení z 21. 4. 2004, sp. zn. , kterým byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 z 29. 9. 2003, č.j. -313, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně v dalším řízení z rozhodnutí odvolacího soudu vycházel, provedl dokazování v potřebném rozsahu, vyvodil z něho odpovídající skutková zjištění, která přiléhavě posoudil i po právní stránce.

Odvolací soud zopakoval, že tu jde o restituční spor podle , o mimosoudních rehabilitacích, týkající se především kupní smlouvy, uzavření dne 25. 2. 1965 mezi Domovní správou U., manžely M. a žalovanou J. H. (dříve M.). Původního žalobce v této právní věci A. L. st. posoudily soudu obou stupňů jako oprávněnou osobu ve smyslu ustanovení Ohledně žalovaných dospěly soudu obou stupňů k závěru, že žalovaná Jarmila Hadincová (co do 1/8 předmětných nemovitostí) a žalovaný Doc. Ing. J. M. (co do 3/8 předmětných nemovitostí) „nejsou povinnými osobami ve smyslu ustanovení , neboť uvedené vlastnické podíly získali přechodem, tj. děděním po svých rodičích, nikoliv převodem od státu. Nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, přešly na stát v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990), a to znárodněním, které však proběhlo v rozporu s tehdy platnými právními předpisy.

Odvolací soud měl dále za to, že v tomto sporu „ zbývalo posoudit, zda žalovaná J. H. (dříve Matulová) nabyla jednu polovinu sporných nemovitostí za podmínek předpokládaných v ustanovení , tedy v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo v důsledku svého protiprávního zvýhodnění“. Již uvedenou kupní smlouvu z 25. 2. 1965 byla mezi účastníky smlouvy sjednána kupní cena 55.979,70 Kč. V tomto soudním řízení znalec Ing. Česák vyčíslil cenu převáděných nemovitostí částkou 57.036,- Kč; naproti tomu znalkyně Ing. Štěpánská vyčíslila cenu nemovitostí částkou 81.451,- Kč, ale „připustila, že i cena vypočtená znalcem Česákem může být správná“, když tehdy platný cenový předpis umožňoval, aby ocenění bylo provedeno v závislosti na míře opotřebení nemovitosti“. Odvolací soud k tomu uváděl, že není-li ani původní platné ocenění nemovitosti k dispozici, „nyní se již nedá zjistit, zda rozdíl v ceně byl vyvolán objektivně nesprávným zjištěním, týkajícím se rozhodujících východisek“. Dále se odvolací soud zabýval posouzením toho, zda kupující byli či nebyli při koupi domu v roce 1965 protiprávně zvýhodněni, zejména tím, že by při prodeji nemovitosti nebyla dodržena pravidla objektivního výběru mezi uchazeči o prodávanou věc, stanovená v interním předpise, zejména zda cílem postupu při tomto výběru bylo provést sledovaný výběr určitého zájemce, na něhož pak byla věc skutečně převedena. Odvolací soud však na podkladě zjištění provedeného v tomto řízení dospěl k závěru, že tehdejší Místní národní výbor v U. postupoval podle směrnice Ministerstva financí č. 10/1964 (uveřejněné ve Věstníku Ministerstva financí č. 5 dne 14. 4. 1964), když koupi nemovitosti nabízel nejdříve obyvatelům domu čp. 718 v U., a když oni o koupi nejevili zájem, byla nemovitost nabídnuta ke koupi jiným občanům. Žádosti A. L. nebylo vyhověno s odůvodněním, že v U. nikdy nebydlel. Nebylo také odvolacím soudem shledáno protiprávní zvýhodnění u nabyvatelky J. M. (nyní H.), spočívající, jak tvrdili žalobci, v tom, že rodiče této nabyvatelky pracovali jednak v zemědělské komisi a jednak v komisi pro obchod Místního národního výboru v U., neboť tu šlo jen o běžnou angažovanost těchto osob v tehdejší době.

Přikročil proto odvolací soud k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé (i ve výroku o nákladech řízení) jako věcně správného ve smyslu ustanovení .

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení a .

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 25. 6. 2009 a dovolání ze strany žalobců bylo dne 14. 8. 2009 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 10, tedy ve lhůtě stanovené v .

Ve svém dovolání dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení i c) , a jako dovolací důvody uplatňovali, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé ( ) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Dovolatelé vyslovovali v dovolání své přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje jejich dovolání, „spočívá na nesprávné aplikaci hmotného práva, a to ustanovení , , , ustanovení i ustanovení , jakož i směrnice čj. 314/17.756/64“. Měli za to, že jejich dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu „řeší právní otázku v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu i s nálezy Ústavního soudu ČR a . Rovněž měli dovolatelé za to, že se odvolací soud „nevypořádal a opakovanými procesními pochybeními soudu prvního stupně, který v této právní věci rozhodoval již čtyřikrát, ale v žádném odůvodnění svých rozhodnutí se nevypořádal s otázkou, proč nebyly provedeny žalobci navržené důkazy“.

Dovolatelé poukazovali na, podle jejich názoru, nesprávnou aplikaci ustanovení jako by toto ustanovení bránilo povinné osobě vydat oprávněné osobě stavby na pozemku, k němuž bylo získáno právo osobního užívání podle dříve platné úpravy .

Dovolatelé vytýkali odvolacímu soudu v jeho rozsudku z 11. 3. 2009 nesprávný právní názor, že „pro otázku neoprávněného zvýhodnění není třeba zkoumat platnost nabývacího titulu, tj. v daném případě smlouvy z 25. 2. 1965, kterou žalovaná J. H. (dříve M.) a právní předchůdci obou žalovaných nabyli do vlastnictví nemovitosti, o něž jde v tomto řízení“, kterou žalobci pokládají za neplatnou.

Dovolatelé pokládají rozsudek odvolacího soudu za nepřezkoumatelný, protože „odvolací soud bere za prokázané skutečnosti, které nebyly předmětem dokazování, a naproti tomu z důkazů, které svědčí ve prospěch žalobců, nevyvozuje žádné závěry, a některé provedené důkazy vykládá přesně opačně, než jak vyznívají (např. ohledně otázky tehdejší politické angažovanosti nabyvatelů ze smlouvy z 25. 2. 1965)“.

Pokud jde o samotný převod domu čp. 718 v U. dovolatelé uplatňují námitku, že ohledně této domové nemovitosti, prodávané Domovní správou U., nebylo po celou dobu soudního řízení osvědčeno, že by tato domovní správa byla subjektem, který v souladu se zákonem mohl provádět prodej nemovitostí a nebyl také osvědčen správně okruh účastníků uvedené smlouvy. Nebylo bráno v úvahu, že v tomto případě „rada MNV U. dne 14. 1. 1965 vyslovila souhlas a prodejem nemovitosti, o niž jde v tomto řízení, ale rozhodla o jejím prodeji panu J. Matulovi (nikoli J. M., nyní H.) a stanovila cenu domu částkou 74.335,- Kč, za niž má být prodána“. Nebylo také přihlíženo k tomu, že tu nebyl dán předchozí souhlas k převodu nemovitosti Okresním národním výborem Praha-východ.

Dovolatelé také ve svém dovolání (stejně jako v průběhu odvolacího řízení) poukazují na to, že v daném případě nebylo postupováno podle směrnice č. 10 Ministerstvo financí č. 314/17.756/64, pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům, zejména pokud šlo o výběr kupujících z řad přihlášených zájemců o koupi nemovitosti, o niž jde v tomto soudním řízení. Podle názoru dovolatelů odvolací soud nesprávně aplikoval, ustanovení ohledně protiprávního zvýhodnění nabyvatele podle uvedené kupní smlouvy, když toto zvýhodnění má být chápáno ve smyslu ustanovení , tedy jako důvod neplatnosti právního úkonu. Nebylo ostatně provedeno odpovídající dokazování týkající se tehdejší politické angažovanosti vybraných zájemců o koupi domu čp. 718 v U., o jejich členství v politické straně a o jejich sepjetí s tehdejším režimem.

Dovolatelé vytýkali odvolacímu soudu i to, že se „nedostatečně vypořádal s otázkou zvýhodnění nabyvatele z uvedené kupní smlouvy při stanovení kupní ceny ve smlouvě a zejména neodstranil rozpory při určování ceny nemovitosti v provedených dvou znaleckých posudcích (znalců Česáka a Štěpánské), ale nevypořádal se ani se skutečností, že v roce 1965 byla prodávaná nemovitost podle přípisu MNV U. oceněna částkou 74.335,- Kč, ale podle smlouvy byla prodána za 55.979,70 Kč, tedy o částku cca 20.000,- Kč nižší, než bylo ze strany MNV U. předem uváděno, a aniž by tu také byla např. poskytnuta sleva příslušným krajským národním výborem“.

Dovolatelé posléze poukazovali na to, že odvolací soud sice uložil žalobcům ve smyslu ustanovení , aby doplnil skutková tvrzení a důkazy k doložení údajů uváděných v žalobě, zároveň však odvolací soud vůbec nepřihlížel k údajům obsaženým v podání žalobců ze 16. 6. 2003 a v protokolu o jednání u soudu ze dne 19. 1. 2005. Např. žalobci sami obstarali některé y ze spisů Domovní správy U. i bývalého MNV v U., ale odvolací soud tyto y a části spisů pouze konstatoval, ale nevyvodil z nich žádný závěr a v odůvodnění svého rozsudku se s nimi nevypořádal. Tento nesprávný postup odvolacího soudu má povahu libovůle soud v jednání před ním; přitom jde o nesprávný postup v řízení trvajícím již déle než 18 roků.

Přípustnost dovolání dovolatelů bylo tu třeba posoudit podle ustanovení , podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má pak rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nebylo možné přisvědčit názoru dovolatelů o přípustnosti jejich dovolání i podle ustanovení , když totiž soud prvního stupně tu svým předchozím rozsudkem z 29. 9. 2003, č. j. -313, rovněž žalobu žalobců zamítl, stejně jako pak dalším rozsudkem z 31. 8. 2005, č. j. -365 Obvodního soudu pro Prahu 10; u uvedeného rozsudku z 29. 9. 2003, č. j. -313 Obvodního soudu pro Prahu 10, jenž byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze z 21. 4. 2004, sp. zn. , nešlo tedy o rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto „jinak“, než rozsudkem z 31. 8. 2005, č. j. -365.

V tomto případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení a podle , o mimosoudních rehabilitacích.

Podle ustanovení jsou povinnými osobami podle tohoto zákona též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v a to i v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, a dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně byla těmito osobami převedena.

Ve vyhlášeném znění ustanovení bylo stanoveno, že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě nevydává.

K širšímu výkladu tohoto ustanovení dospěl Ústavní soud ČR v nálezu z 2. 6. 1999, uveřejněném pod č. 84 ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), na nějž poukazovali i dovolatelé.

Tehdy platnými předpisy (srov. ), je třeba rozumět např. i cenové předpisy (dříve vydávané) o cenách staveb, pozemků, porostů a o úhradách za užívání pozemku, jako např. , a (srov. k tomu č. 16/1996, str. 50/128/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).

Z ustanovení vycházely oba znalecké posudky provedené v tomto řízení (sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 10).

Převodem ve smyslu ustanovení (in fine) nejsou míněny případy nabytí věci v souvislosti např. s děděním. Na tyto nabyvatele však přechází povinnost zemřelé osoby (týkající se nároku uplatněného oprávněnou osobou podle ustanovení téhož zákona) do výše nabytého dědictví, popřípadě do výše toho, co při vypořádání dědictví získali z toho majetku, který byl získán v rozporu s právními předpisy (platnými v době získání věci od státu), nebo na základě protiprávního zvýhodnění (srov. č. 34/1993, str. 118/252/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

K otázce zkoumání podmínky protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele v restitučních věcech byl v nálezu Ústavního soudu ČR z 5. 11. 2002, , uveřejněném pod č. 138 ve svazku 28 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR (na který poukazovali dovolatelé ve svém dovolání), uveden právní závěr, že eliminace potenciálních uchazečů o koupi nemovitosti, ze strany státního orgánu, a to neprovedením předepsaného výběrového řízení (ve smyslu směrnic Ministerstva financí č. 10/1964 a č. 9/1966, týkajících se převodu rodinných domků z národního majetku do vlastnictví občanů), jakož i nezachování podmínek při výběru z uchazečů o koupi nemovitosti, může, dle okolnosti případu, představovat neoprávněné zvýhodnění nabyvatele.

Uvedená ustanovení soudy obou stupňů v daném případě aplikovaly a ve výkladu těchto ustanovení nepostupovaly v rozporu s uveřejněnou judikaturou i s nálezy Ústavního soudu ČR. Odvolací soud ve svém rozsudku z 11. 3. 2009 (sp. zn. Městského soudu v Praze) také neřešil v uvedeném rozsudku právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.

V dovolání dovolatelů není uplatňováno, že by odvolací soud v daném případě neposoudil věc podle odpovídajících právních předpisů, avšak dovolatelé jsou přesvědčeni, že „rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně. Nepřezkoumatelnost je třeba spatřovat, uvádějí dovolatelé, v tom, že odvolací soud bere za prokázané skutečnosti, které nebyly předmětem dokazování, z některých důkazů, které svědčí ve prospěch žalobců, nevyvozuje jakékoliv závěry a některé provedené důkazy vykládá přesně opačně, než jak vyznívají. V hodnocení skutkových zjištění absentuje část skutečností, která vyšla v řízení najevo, nicméně soud ji právně nehodnotil v celém rozsahu posuzovaných skutečností, aniž odůvodnil jejich irelevantnost“.

Jde tu tedy zcela převážně o výtky neúplnosti nebo vadného zjištění stavu věci, o výtky vadného hodnocení důkazů a o výtku vycházení ze skutkového zjištění, jež nemá, podle dovolatelů v podstatné části oporu v dokazování. Dovolatelé se zásadně neztotožňují se závěrem odvolacího soudu, že soud prvního stupně „provedl dokazování v zásadně potřebném rozsahu, z provedených důkazů vyvodil odpovídající skutkový zjištění, která následně přiléhavě posoudil“, jak to vyplývá ze zevrubného odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně z 31. 8. 2005, č. j. -365 Obvodního soudu pro Prahu 10, zejména ze str. 4 -7 tohoto rozsudku.

Z obsahu soudního spisu v této právní věci (sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 10) nevyplývá, podle názoru dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 11. 3. 2009 (sp. zn. Městského soudu v Praze) řešil některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem; jestliže pak odvolací soud aplikoval na projednávanou právní věc odpovídající ustanovení , která se této právní věci týkají, a při jejich aplikování a výkladu se neodchyloval od toho, jak jsou tato ustanovení vykládána i v uveřejněné judikatuře soudů, pak nelze přesvědčivě označit rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním dovolatelů, za řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem. Uváděné zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení a odst. 3 tu tedy u dovolání dovolatelů nebylo možné shledat.

U dovolání nepřípustného již dovolacímu soudu nenáleží (srov. ...241a odst. 3 : „Je-li dovolání přípustné.....“) zabývat se dovolateli uplatněnými dovolacími důvody. Vzhledem k výtkám dovolatelů, týkajícím se neúplného a nesprávného skutkového zjištění, vadného hodnocení důkazů a vycházení soudů obou stupňů ze zjištění, která podle dovolatelů nemají oporu v dokazování, lze však přece poukázat na to, jak jsou takové výtky dovolatelů posuzovány v dovolacím řízení podle závěrů z uveřejněné judikatury soudů. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly zaujaty tyto právní závěry : Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý jmenovitě uvedený dovolací důvod podle . Dovolacím důvodem nemohou být vady i omyly při hodnocení důkazů ( ), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudy. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěnou podstatnou skutečnost, právně významnou, která naopak bez dalšího z obsahu soudního spisu vyplývá.

Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem dospěl tedy dovolací soud v daném případě k závěru, že je tu na místě přikročit podle ustanovení a k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného ve smyslu právní úpravy přípustnosti dovolání obsažené v .

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovaným v řízení o dovolání náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 16. září 2010

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu