Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2143/2010

U S N E S E N Í

R. L.

I. P. M.

, zastoupenému JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 3,

o zaplacení částky 369.188,- Kč s příslušenstvím

, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2010, č. j. -111, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám Mgr. Stanislava Němce, advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 369.188,- Kč s přísl. s tím, že je vlastnicí domu č. p. 1561 na pozemku parc. č. 2456 v k. ú. V., přičemž žalovaný od roku 2000 do 30. 6. 2006 užíval bez právního důvodu v tomto domě byt č. 3 o velikosti 2+1. Byt původně užívala matka žalovaného, ten jej užíval po její smrti, avšak rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3, č. j. -138, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, č. j. -159, bylo rozhodnuto o tom, že na žalovaného nepřešel nájem předmětného bytu. Žalobkyně požadovala vydání bezdůvodného obohacení za užívání uvedeného bytu v období června 2004 až června 2006 a jeho výši vypočetla jako nájemné v místě a čase obvyklé pro danou lokalitu, tedy 200,- Kč za m2. Činí-li výměra bytu 88 m2, představuje měsíční nájemné částka 17.600,- Kč. Žalobkyně pak zohlednila platby, které od žalovaného obdržela, celkem částku 53.212,- Kč.

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 18. 6. 2009, č. j. -90, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 369.188,- Kč s přísl. (výrok I.) a rozhodl též o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.). Soud prvního stupně měl za prokázané, že žalovaný předmětný byt užíval, a to bez právního důvodu. Za toto užívání žalobkyni platil regulované nájemné, neboť žalobkyně vycházela z předpokladu, že žalovaný je nájemcem bytu. V řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 3 pod sp. zn. bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného byt vyklidit, soud na předběžnou otázku, zda je žalovaný nájemcem bytu, odpověděl negativně, a žalobkyně tak dospěla k přesvědčení, že žalovaný se na její úkor bezdůvodně obohatil. Spornou byla mezi účastníky především výše bezdůvodného obohacení. Obvodní soud při řešení této problematiky vycházel z nabídek realitních kanceláří a správních firem, jež v dané lokalitě na trhu s nájmy bytů působí, a zároveň ze stavu předmětného bytu tak, jak byl zjištěn v protokole o místním šetření v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 3. Soud tak vzal za prokázané, že vlhkost v bytě, jež byla zjištěna kolem oken, byla způsobena špatnou údržbou žalovaného, že byt je vybaven minimálně dvojími kamny WAW a navíc kamny na tuhá paliva a konečně že se jedná o byt v žádané lokalitě. S ohledem na zprávy subjektů, které se dlouhodobě zabývají otázkou pronajímání bytů v dané lokalitě, soud v návaznosti na ust. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), učinil úvahu, že nájemné by v daném případě činilo 200 Kč za m2. Požadavek žalobkyně tak byl shledán přiměřeným a bylo konstatováno, že nedošlo k promlčení jejího práva.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 2. 2010, č. j. -111, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil ve skutkových i právních závěrech se soudem prvního stupně, především pak v tom směru, že byt byl vybaven jedněmi kamny na tuhá paliva a dvěma kamny WAW. Soud prvního stupně rovněž podle ust. správně zjistil výši obvyklého nájemného, a tudíž i výši bezdůvodného obohacení. Pokud jde o znalecký posudek předložený žalovaným, odvolací soud konstatoval, že vycházel z údajů neodpovídajících skutečnosti; rovněž nebylo možné použít znalecký posudek, jejž nechala vypracovat žalobkyně. Námitku promlčení neshledal odvolací soud důvodnou, stejně jako námitku rozporu s dobrými mravy.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost ani důvodnost nijak nespecifikoval. Zdůraznil, že předmětný byt byl fakticky neobyvatelný, a pokud mu měla být uložena povinnost k úhradě nějaké částky žalobkyni, pak jedině s ohledem na skutečný stav bytu. Žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že protokol o místním šetření, pořízený v jiném řízení, nehodnotil jako celek, a konstatuje, že se v něm neuvádí, že v bytě jsou dvoje kamna WAW (dovolatel obsáhle rozebírá otázku, zda kamna v bytě byla či nikoliv). Dále pak žalovaný zdůrazňuje, že svědek Špička nebyl v bytě dříve, než jej dovolatel žalobkyni předal, a nemůže tudíž vypovídat o stavu bytu před předáním. Dovolatel rovněž brojí proti soudem zjištěné výši obvyklého nájemného. Vzhledem k tomu, že se od sebe lišily závěry obou znaleckých posudků, vybral soud několik realitních kanceláří a vyzval je k vyjádření ohledně výše nájemného v předmětném bytě. Podle názoru žalovaného se však již jimi poskytnutými zprávami neřídil a částka, k níž pak dospěl, nemá oporu v provedeném dokazování. Dovolatel se domnívá, že výši nájemného nelze stanovit pro jakýsi imaginární podobný byt v lokalitě. Rovněž poukazuje na to, že byt nebylo možné opravovat s ohledem na probíhající restituční řízení. Závěrem pak dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Požádal též o odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.

Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je nepřípustné, neboť napadené rozhodnutí postrádá zásadní právní význam a žalovaný nadto nevymezuje dovolací důvody a napadá pouze skutková zjištění soudů. Je toho názoru, že požadovaná výše nájemného je zcela v souladu jak s výší nájemného za užívání obdobných bytů v dané lokalitě, tak se stavem předmětného bytu. Žalobkyně rozporuje dovolatelem tvrzenou absenci kamen WAW v bytě a uvádí, že sám žalovaný v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod

sp. zn. přítomnost těchto kamen v bytě potvrdil. Jde-li o soudy zjištěnou výši bezdůvodného obohacení, žalobkyně se s ní zcela ztotožňuje, jelikož se na rozdíl od dovolatele domnívá, že soud správně vycházel z vyjádření realitních kanceláří. Pokud jde o dovolatelem namítanou nemožnost byt opravovat, žalobkyně uvádí, že z provedeného dokazování nevyplynula nutnost nějakých stavebních úprav, ale naopak bylo prokázáno, že vlhkosti v bytě mohlo být zabráněno řádnou údržbou, k níž je ze zákona povinen nájemce a souhlas vlastníka se nevyžaduje.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle ve znění platném ode dne, kdy nabyl účinnosti , kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení ).

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací ( ) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas ( ) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem ( ). Žalovaný přípustnost dovolání blíže nekonkretizoval, avšak vzhledem k tomu, že napadený rozsudek je rozsudkem potvrzujícím a nejedná se o případ tzv. skryté diformity, přichází v úvahu toliko přípustnost podle ust. Dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, byl, jak plyne z obsahu dovolání, uplatněn podle ust.

Dovolání však přípustné není.

Přípustnost dovolání podle ust. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. nebo b) (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dle ust. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Tvrdí-li dovolatel, že odvolací soud nevzal v úvahu skutečný stav bytu, neposoudil správně protokol o místním šetření a nesprávně konstatoval přítomnost dvou kamen WAW, dále zpochybňuje-li výpověď svědka Špičky, uvádí-li, že odvolací soud dostatečně nevzal v úvahu vyjádření realitních kanceláří či to, že byt nebylo možné opravovat, uplatňuje tím dovolací důvod podle ust. , k němuž však dovolací soud vzhledem k ust. nemůže přihlédnout. Vzhledem k tomu, že žalovaný ve svém dovolání nenabízí k přezkumu žádné otázky právní, avšak pouze skutkové, musel dovolací soud dovolání pro absenci zásadního právního významu podle ust. , věty první, a jako nepřípustné odmítnout.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu dovolatel výslovně napadá v rozsahu všech jeho výroků, zabýval se Nejvyšší soud dále tím, zda je dovolání přípustné proti výroku II., v němž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku, a stává se tak formálně jeho součástí ( ). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních až Přípustnost podle dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními , a , jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů, a Nejvyšší soud proto dovolání proti výroku II. napadeného rozsudku odmítl podle , věty první, a

Nejvyšší soud v souladu se svou rozhodovací praxí nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle , věty první, , , části věty před středníkem, a V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 10.000,- Kč podle ust. bodu 5., , , a , ve znění , a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ust. , ve znění , obojí navýšené o DPH podle ust. , celkem tedy 12.360,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. října 2010

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.

předseda senátu