Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Tz 52/2010

4Tz 52/2010

ČESKÁ REPUBLIKAR O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y

K. M.

t a k t o :

Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 1991, sp. zn. ,

b y l p o r u š e n z á k o n

v ustanovení , odst. 2 , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních , odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného K. M.

Napadené usnesení

s e z r u š u j e.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a to zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 1991, sp. zn. .

Okresnímu soudu v Olomouci

s e p ř i k a z u j e

, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 2. 12. 1982, sp. zn. , byl obviněný K. M. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb., kterého se měl dopustit tím, že ačkoli dne 5. 7. 1982 převzal povolávací rozkaz řady E č. 122338, vydaný Okresní vojenskou správou ve Frýdku-Místku, kterým mu bylo uloženo nastoupit do 30. 9. 1982 do 12.00 hod. u V.Ú. B. k pravidelnému vojenskému cvičení v trvání 21 dní, v úmyslu trvale se vyhnout vojenské službě, cvičení nenastoupil a neučinil tak ani do 24 hodin po lhůtě stanovené v povolávacím rozkaze, za což byl odsouzen podle § 269 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců se zařazením do I. nápravně výchovné skupiny. Uvedený rozsudek nabyl právní moci dne 16. 12. 1982 a obviněný K. M. uložený trest odnětí svobody vykonal se započetím vazby v době od 20. 10. 1982 do 16. 12. 1982.

Z podnětu návrhu obviněného K. M. na soudní rehabilitaci bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci usnesením ze dne 30. 4. 1991, sp. zn. , rozhodl tak, že podle rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 2. 12. 1982, sp. zn. , zrušil ve výroku o trestu a současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující. Uvedené usnesení nabylo právní moci téhož dne, tj. 30. 4. 1991.

Ve smyslu následně bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci dne 30. 4. 1991 konal v předmětné věci hlavní líčení, přičemž poté rozsudkem ze dne 30. 4. 1991, sp. zn. , při nedotčeném výroku o vině z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 2. 12. 1982, sp. zn. , upustil podle tr. zák. od potrestání obviněného K. M.

Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 1991, sp. zn. , podala ministryně spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného K. M. Vytkla v ní, že zákon byl porušen v ustanovení , 2 , o soudní rehabilitaci a v řízení, jež mu předcházelo, v ustanovení , 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného K. M.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti poukázala na doslovné znění jednotlivých shora uvedených zákonných ustanovení, jimiž se podle jeho mínění bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci důsledně neřídil. Přestože konstatoval, že se stíhaného skutku jmenovaný dopustil v důsledku svého svědomí a náboženského přesvědčení, když neměl jinou možnost se výkonu vojenské služby vyhnout, výrok o vině odsuzujícího rozsudku ponechal bez náležité pozornosti a rehabilitaci K. M. omezil pouze na výrok o trestu. Stěžovatelka dále poukázala na závěry nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 67/2003, s tím, že tyto judikáty lze vztáhnout i na případ obviněného K. M., i když tento nastoupil základní vojenskou službu již za platnosti ústavního Tento názor potvrdil ve svých následných rozhodnutích i Nejvyšší soud ČR (viz např. rozsudek z 11. 1. 2006, sp. zn. 185/2005). Rovněž nelze pominout čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (zákon č. 120/1976 Sb.). Podle ministryně spravedlnosti je zřejmé, že rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci, pokud v uvedených intencích nepřezkoumal též výrok o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle tr. zák., porušil zákon v ustanoveních , 2 , o soudní rehabilitaci a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení , 6 tr. ř., v tehdy účinném znění, v neprospěch obviněného K. M.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 1991, sp. zn. , byl porušen zákon v neprospěch obviněného K. M. ve vytýkaném směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, a to včetně všech dalších rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.

Podle § 2 odst. 5 tr. ř. (v tehdy účinném znění) orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci, a při svém rozhodování z něho vycházejí. Objasňují se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící proti obviněnému i okolnosti, které svědčí v jeho prospěch, a provádějí v obou směrech důkazy, nevyčkávajíce návrhu stran. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat a všemi dosažitelnými prostředky ověřit všechny okolnosti případu.

Podle § 2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Podle , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené u a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 citovaného ustanovení činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených u a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci, který v této věci přezkumné řízení podle na základě žádosti obviněného K. M. prováděl, se výše citovaným účelem důsledně neřídil.

Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného usnesení, přestože bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci konstatoval, že obviněný se stíhaného skutku dopustil v důsledku svého svědomí a náboženského přesvědčení, výrok o vině odsuzujícího rozsudku ponechal bez náležité pozornosti a rehabilitaci obviněného K. M. omezil pouze na výrok o trestu, když uvedl, že dospěl k závěru, že po stránce skutkové i právní nelze rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 2. 12. 1982, sp. zn. , nic vytknout a že obviněný K. M. byl správně uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., v tehdy účinném znění.

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že v době, kdy se obviněný K. M. dopustil posuzovaného jednání spočívajícího v nenastoupení služby v ozbrojených silách, tehdejší Československé socialistické republiky č. svobodu svědomí vůbec nezmiňovala a v upravovala pouze svobodu náboženského vyznání, o které zároveň stanovila, že tato nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, která je mu uložena zákonem. Podle názoru Ústavního soudu České republiky se však maximy plynoucí z náboženské víry podílí na svobodě svědomí, která se řadí k tzv. absolutním přirozeným právům, jež nelze omezit obyčejným zákonem. Proto lze dovozovat, že i když nebyla svoboda svědomí v ě z roku 1960 explicitně uvedena, obviněný ji jako své absolutní přirozené právo aplikoval v podobě reálně projeveného osobního rozhodnutí diktovaného svědomím, na kterém se maximy plynoucí z náboženského přesvědčení podílely. Za to byl obviněný odsouzen v roce 1982 soudem, který přiměřeně svobodu svědomí nerespektoval za situace, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Soud tak pochybil, když přehlédl toto absolutní přirozené právo obviněného, jež nalezlo vyjádření rovněž v d, a považoval shora popsané jednání obviněného za trestné. (Srov. rovněž i nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. ).

Podle názoru Ústavního soudu České republiky vyjádřeného v nálezu (sp. zn. ) je tomuto nutné podřídit výklad i sebestarších trestně právních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, a tento nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, a tedy hodnotově diskontinuálně, lze podle Ústavního soudu chápat kontinuitu se starým právem, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení.

Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu České republiky i Nejvyššího soudu České republiky je zřejmé, že pokud rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci nepřezkoumal též výrok o vině trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle tr. zák., a to ve smyslu shora uvedeném, porušil tak zákon v ustanoveních , odst. 2 , ve znění pozdějších předpisů a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních , odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného K. M. Jako důsledek této skutečnosti Nejvyšší soud České republiky podle tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, nýbrž i všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu, zejména zrušil rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 1991, sp. zn. .

Nejvyšší soud České republiky nemohl ve věci sám meritorně rozhodnout, neboť podle § 271 odst. 1 tr. ř. může postupovat tímto způsobem jen, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Tuto podmínku neshledal Nejvyšší soud České republiky splněnou.

V návaznosti na výše uvedené skutečnosti proto Nejvyšší soud České republiky podle tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Olomouci jako soudu podle příslušnému, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konkrétně to znamená znovu rozhodnout o návrhu obviněného K. M. na jeho soudní rehabilitaci podle , přičemž rozhodující soud bude podle tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného K. M., neboť Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného ( tr. ř.).

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. srpna 2010

Předseda senátu:

JUDr. Petr Šabata