Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
562950FF64C4687DC1257A4E0068B54E.html
HTML · 17.82 KB
No categories available
20 Cdo 1128/2009
U S N E S E N Í
AHOLD Czech Republic, a. s.,
se sídlem v Brně, Slavíčkova 1a, IČ 44012373, zastoupeného JUDr. Sášou Navrátilovou, advokátkou se sídlem v Brně, Zatloukalova 35, proti povinnému
Automatické domácí spotřebiče (ADS) s.r.o.
, se sídlem v Praze 9 – Letňany, Rychnovská 651, IČ 61852180, zastoupenému JUDr. Irenou Baladovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Myslíkova 28, pro 41.337,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 73 Nc 1525/2006 , o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2007, č.j. 54 Co 153/2007 – 23, takto:
I. Dovolání proti výroku II. a III. o náhradě nákladů řízení a nákladů exekuce,
se odmítá
, jinak
se zamítá
.
II. Žádný z účastníků
nemá právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud změnil usnesení ze dne 6. 11. 2006, č. j. 73 Nc 1525/2006 -8, (jímž Obvodní soud pro Prahu 9 nařídil podle vykonatelného platebního rozkazu téhož soudu ze dne 10. 7. 2006, sp. zn. 151 Ro 155/2006, k vymožení pohledávky oprávněného ve výši 41.337,- Kč s příslušenstvím, nákladů oprávněného a nákladů exekuce, exekuci, a jejím provedením pověřil JUDr. Milana Usnula, soudního exekutora), tak, že co do částky 41.337,- Kč a úroků z prodlení od 15. 7. 2005 usnesení zrušil a řízení zastavil, jinak je změnil tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl (výrok I.), oprávněného zavázal zaplatit povinnému náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 9.005,- Kč k rukám jeho zástupkyně do tří dnů od právní moci usnesení (výrok II.) a dále mu uložil uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce, jejichž výši stanovil samostatným usnesením (výrok III.) ze dne 25. 7. 2007, č. j. 54 Co 153/2007 - 28.
Odvolací soud z nalézacího spisu zjistil, že platební rozkaz byl povinnému doručen dne 13. 7. 2006, dne 26. 7. 2006 podal povinný podání, které podle jeho obsahu posoudil odvolací soud jako odpor, a dospěl k závěru, že exekuční titul s ohledem na včasný odpor nenabyl právní moci a tudíž ani vykonatelnosti (§ 174 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř. “.), přestože na něm byla vyznačena doložka právní moci. Návrhu na nařízení exekuce nelze proto vyhovět. Protože v průběhu odvolacího řízení vzal oprávněný návrh částečně zpět – co do jistiny a úroků z prodlení od 15. 7. 2005, odvolací soud v této části usnesení soudu I. stupně zrušil a řízení zastavil.
V dovolání oprávněný namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. ) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ). Žalobu, kterou se domáhal vydání platebního rozkazu, podal důvodně, neboť povinný mu v té době dlužil částku 41.337,- Kč s příslušenstvím. O skutečnosti, že povinný podal dne 23. 7. 2006 odpor proti platebnímu rozkazu, nebyl oprávněný soudem informován, odpor mu nebyl ani doručen. V opačném případě by se spor vyvíjel jinak, oprávněný by, co do uhrazené částky, vzal žalobu zpět a požadoval by pouze úrok z prodlení a náklady řízení. Oprávněnému není zřejmé, z jakých důkazů odvolací soud dovodil, že odpor byl podán včas. Byl-li podán včas, pak došlo k pochybení na straně soudu, který dne 31. 8. 2006 vyznačil na platební rozkaz doložku právní moci a vykonatelnosti ke dni 29. 7. 2006. Doložka vykonatelnosti má charakter veřejné listin y, oprávněný měl zato, že rozhodnutí je vykonatelné a proto podal návrh na nařízení exekuce. Soud měl při rozhodování o nákladech řízení postupovat podle § 150 o. s. ř. o. s. ř. a přihlédnout k důvodům zvláštního zřetele hodným, které spatřoval v popsaném průběhu řízení. Oprávněný by neměl nést ani náklady exekuce. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. ).
Dovolání proti rozhodnutí, jímž bylo usnesení soudu I. stupně změněno a návrh na nařízení exekuce zamítnut (přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c/ , odst. 2 ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. o. s. ř. ), není důvodné.
Jelikož vady podle § 229 odst. 1 , odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. o. s. ř. ), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 , věta druhá, o. s. ř. o. s. ř. ), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 , věta první, o. s. ř. o. s. ř. ), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že exekuční titul (platební rozkaz) není pravomocný a vykonatelný, protože proti němu byl podán včasný odpor.
Námitce, kterou dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, nelze přisvědčit. Obecným předpokladem pro nařízení exekuce je – vedle dalšího – existence vykonatelného rozhodnutí tvořícího její podklad. Vykonatelnost rozhodnutí, je vlastnost, která jej činí způsobilým k tomu, aby byla i proti vůli povinného subjektu vymáhaná povinnost splněna. Závěr o tom, že rozhodnutí není v době, kdy soud rozhoduje o návrhu oprávněného na nařízení exekuce, vykonatelné, je důvodem zamítnutí návrhu. I když soud vychází především z připojeného stejnopisu rozhodnutí opatřeného potvrzením o jeho vykonatelnosti (§ 261 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , § 38 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb. , o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „zákon č. 120/2001 Sb. “/), případně z potvrzení vykonatelnosti vyznačeného přímo na návrhu na nařízení exekuce (§ 261 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ), je v případě pochybností oprávněn (a povinen) provést potřebná zjištění přímo ze spisu o řízení, v němž bylo vykonávané soudní rozhodnutí vydáno. Odvolací soud se v dané věci otázkou tzv. formální vykonatelnosti předmětného exekučního titulu náležitě zabýval a z nalézacího spisu učinil potřebná zjištění. Včasně podaným odporem se platební rozkaz ruší (§ 174 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ), nenabývá právní moci a nemůže proto představovat řádný exekuční titul. Skutečnost, že oprávněný o podaném odporu nevěděl a vycházel z nesprávně vyznačené doložky právní moci na exekučním titulu, není pro závěr o jeho nevykonatelnosti významná.
Ani dovolání proti výroku I. v části, v níž bylo usnesení soudu I. stupně zrušeno a řízení zastaveno, přípustné podle § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. , není důvodné.
Podle § 222a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. vezme-li žalobce (oprávněný) za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví. Oprávněný blíže nezdůvodnil, v čem spatřuje nesprávnost usnesení odvolacího soudu, pokud jde o výrok o částečném zrušení usnesení soudu prvního stupně a zastavení řízení. Odvolací soud správně posoudil podání oprávněného došlé soudu dne 22. 3. 2007 (tedy dříve než bylo o odvolání povinného rozhodnuto) podle jeho obsahu jako částečné zpětvzetí návrhu na nařízení exekuce. Odvolací soud tedy nikterak nepochybil, když postupoval podle § 222a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , rozhodnutí soudu prvního stupně částečně zrušil a řízení v rozsahu částečného zpětvzetí zastavil.
Protože usnesením, kterým odvolací soud rozhodl o částečném zrušení usnesení o nařízení exekuce a zastavení řízení a o změně rozhodnutí soudu I. stupně tak, že ve zbývající části se návrh na nařízení exekuce zamítá, je správné, Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. dovolání jako nedůvodné zamítl.Dovolání proti výrokům II. a III. o nákladech řízení a o nákladech exekuce není přípustné; ustanovení § 238 , § 238a a § 239 o. s. ř. o. s. ř. přípustnost dovolání v takovém případě nezakládají, protože rozhodnutí o nákladech řízení a nákladech exekuce v jejich taxativních výčtech uvedeno není. Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. usnesení Nejvyššího soudu z 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97 , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10/1998 pod poř. č. 61, případně usnesení téhož soudu z 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97 , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11/1997 pod poř. č. 88). Nejvyšší soud proto dovolání proti výrokům II. a III. odmítl (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. o. s. ř. ). Oprávněný s dovoláním úspěšný nebyl, povinnému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této situaci odpovídá výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. září 2010
JUDr. Vladimír Mikušek