Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 4257/2008

22

Cdo 4257/2008

ROZSUDEK

JUDr. Františka Baláka ve věci žalobkyň:

a) V. S.

,

b) H. L.

, zastoupených JUDr. Hanou Kadlecovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Vršovická 56, proti žalovanému

Pozemkovému fondu České republiky

, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Praha 10 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2008, č. j. -75, takto:

I. Dovolání

se zamítá.

II. Žalovaný je povinen nahradit každé žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 6 800,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyň JUDr. Hany Kadlecové.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. července 2007, č. j. -62, zamítl žalobu žalobkyň, kterou se domáhali určení, že „jsou spoluvlastníky každá jedné ideální poloviny pozemku č. parc. 4501/57, zapsaném v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu hl. m. Prahy, katastrální pracoviště Praha, na LV č. 10002 pro obec Praha a katastrální území Strašnice“ (dále též jen předmětná nemovitost) – (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II., III. rozsudku).

Vyšel ze zjištění, že právní předchůdci žalobkyň Alois a Anna Hercovi byli vlastníky pozemku parc. č. 106/27 a parc. č. 995 a domu č. p. 1105 v k. ú. S,. V květnu roku 1943 byla prováděna obnova katastrálního operátu novým mapováním, při kterém byly vyšetřovány a zaměřovány stávající vlastnické hranice a pozemky byly označeny novými parcelními čísly. Pozemky byly přečíslovány na parc. č. 341 (původní parc. č. 995) a p. č. 342 (původní parc. č. 106/27). Tehdejší vlastníci Alois a Anna Hercovi byli tehdy seznámeni se skutečností, že na severní straně pozemku parc. č. 342 užívají část sousedního pozemku parc. č. 4501, který není v jejich vlastnictví, avšak byl spolu s pozemky parc. č. 341 a 342 ohraničen plotovou zdí. Manželé H. převedli nemovitosti v roce 1947 trhovou smlouvou na své dcery M. R. aj. H. a žalobkyně se staly vlastnicemi pozemků na základě dědických řízení po uvedených osobách. Pozemek parc. č. 4501/57 byl oddělen od pozemku parc. č. 4501/1 v rámci tzv. přehlídky, která byla v roce 1979 prováděna, přičemž při této přehlídce byl zjištěn nesoulad mezi užíváním a vlastnictvím pozemku u domu č. p. 1105, stejně jako tomu bylo v roce 1943. Výměra parcel č. 341 a 342 činí 771 m2 a výměra pozemku parc. č. 4501/57 je 114 m2. Žalobkyně se o existenci pozemku parc. č. 4501/57 a o vlastníku tohoto pozemku dozvěděly z dopisu žalovaného ze dne 4. března 2005. Soud prvního stupně dospěl k závěru že žalobkyně ani jejich právní předchůdci nebyly nikdy vlastníky pozemku parc. č. 4501/57 a nejméně od roku 1943 si právní předchůdci žalobkyň museli být vědomi toho, že vlastníky tohoto pozemku nejsou, neboť nikdy nebyl žalobkyním přidělen do osobního užívání a nestal se ani předmětem dědického řízení. Dobrá víra žalobkyň se tak nemohla vztahovat k existenci žádného písemného dokumentu, a žalobkyně tak nemohly se zřetelem ke všem okolnostem být v dobré víře, že jim pozemek patří.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyň rozsudkem ze dne 23. dubna 2008, č. j. -75, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že „žalobkyně jsou podílovými spoluvlastníky, každá jedné ideální poloviny pozemku p. č. 4501/57 zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu hl. m. Praha, katastrální pracoviště Praha, na LV č. 10002 pro obec Praha a katastrální území Strašnice (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III. rozsudku). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně užívají pozemek žalovaného od roku 1982, resp. 1990, kdy zdědily pozemky a dům po svých matkách. Již v té době byl pozemek žalovaného oplocen a byl užíván právními předchůdci žalobkyň spolu s pozemky parc. č. 341 a 342 jako celek. Z doplňující výpovědi znalce Ing. Petra Vyskočila vzal odvolací soud za prokázáno, že v roce 1943 byli s průběhem hranic pozemků seznámeni pouze manželé Hercovi. Jejich právní nástupci nemuseli o nesouladu mezi užíváním pozemku a jeho vlastnictví nic vědět a také o výsledku tzv. přehlídky z roku 1979 se právní předchůdkyně žalobkyň, resp. žalobkyně nemusely nic dozvědět. Ani při dědění v roce 1982, resp. 1990 se žalobkyně nemusely dozvědět, že spolu se zděděnými nemovitostmi užívají i sousední pozemek parc. č. 4501/57. Není obvyklé, aby se nabyvatelé pozemku chodili dívat do katastru, jak jsou jejich pozemky v katastru zakresleny a není ani obvyklé, aby si nový nabyvatel pozemku nechal vytyčovat vlastnické hranice. Žalobkyně se držby pozemku ujaly na základě rozhodnutí o dědictví po svých právních předchůdkyních, které již pozemek také užívaly spolu s ostatními svými pozemky a domem. Žalobkyně byly se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou vlastníky pozemku, když nedostatek dobré víry u jejich právního předchůdce v roce 1943 nevylučuje dobrou víru žalobkyň, které se o nesouladu mezi užíváním a vlastnictvím pozemku dozvěděly až z dopisu žalovaného v roce 2005. Na nedostatek dobré víry žalobkyň nelze usuzovat ani z poměru rozlohy pozemku oproti pozemku žalobkyň (114 m2 ku 771 m2), když uvedený rozdíl nemůže u běžného člověka vyvolat pochybnosti, zda mu věc patří. Žalobkyně také neporušily běžnou opatrnost, kterou by bylo možné s ohledem na okolnosti případu po každém požadovat. Pozemek totiž užívaly spolu se zděděnými nemovitostmi, aniž by o jeho existenci a vlastnickém právu někoho jiného měly nebo mohly mít povědomost. Není obvyklé a nelze po žalobkyních požadovat, aby v katastrálních mapách pátraly po nesouladu mezi užíváním a vlastnictvím pozemku a nechaly si při nabytí zděděných nemovitostí vyměřovat hranice pozemků, když zde nebylo nic, co by mohlo vyvolávat pochybnost o oprávněnosti jejich držby. Žalobkyně proto byly oprávněnými držitelkami pozemku předtím, než jim v roce 2005 žalovaný oznámil nesoulad mezi jeho užíváním a vlastnictvím, nepřetržitě po dobu více než deseti let a vlastnické právo k pozemku vydržely.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu , když namítal, že závěry odvolacího soudu týkající se posouzení splnění podmínek vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku jsou nesprávné. V této souvislosti namítal, že právní předchůdci žalobkyň užívali předmětný pozemek parc. č. 4501/57 zcela bez právního důvodu, o čemž museli vědět vzhledem k existenci trhové smlouvy i k výměře pozemku. Původní vlastníci museli být seznámeni se skutečností, že část pozemku, který užívají, není jejich vlastnictvím. U žalobkyň tak absentuje dobrá víra jako nezbytná podmínka pro vydržení vlastnického práva. Dovolatel dále zdůraznil, že „také poměr plochy pozemků, které byly předmětem převodních smluv a skutečně drženého pozemku není zanedbatelný“. Navrhl proto zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhly zamítnutí dovolání, neboť odvolací soud správně zhodnotil v řízení provedené důkazy, na základě kterých správně ve věci rozhodl. Ve vyjádření zaujaly podrobné stanovisko k jednotlivým dovolacím argumentům se zdůrazněním, že ani ony samy ani jejich právní předchůdkyně nemohly vědět, že by mohly být neoprávněnými držitelkami a žádný v řízení provedený důkaz nesvědčil o tom, že by je kdokoliv upozornil na nesoulad, případně je o něm oficiálně informoval. Byly proto oprávněnými držitelkami, které vlastnické (spoluvlastnické) právo vydržely.

Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení tím není dotčeno.

Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle ve znění účinném do novely provedené (dále jen „ “), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 23. dubna 2008.

Dovolání je přípustné podle , není však důvodné.

Dovolací námitka, že právní předchůdci žalobkyň užívali předmětný pozemek bez právního důvodu, o čemž museli vědět, nemůže zakládat nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem již z toho důvodu, že na dobré víře právních předchůdců žalobkyň není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud naopak ve shodě s uvedenou dovolací námitkou uvedl, že právní předchůdci manželé H. byli v roce 1943 seznámeni s průběhem hranic pozemků, správně však zdůraznil, že nedostatek dobré víry u právního předchůdce žalobkyň v roce 1943 nevylučuje dobrou víru žalobkyň, jestliže tyto o skutečném průběhu hranic nebyly informovány. Svůj závěr o vydržení pak spojil výhradně s dobrou vírou žalobkyň.

Podle oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

Podle § 129 odst. 1 obč. zák. je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.

Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným.

K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud České republiky zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. , publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze 7. května 2002, sp. zn. , uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporná nemovitost patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. , uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 1068).

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně užívají předmětný pozemek na základě rozhodnutí o dědictví, kdy pozemky a dům zdědily. V této době byl pozemek, ve vztahu ke kterému se domáhají určení vlastnického práva oplocen, a byl užíván již i právními předchůdci žalobkyň (matkou každé z žalobkyň) společně s pozemky parc. č. 341 a parc. č. 342 jako jeden celek. Držby se tak ujaly na základě rozhodnutí o dědictví po svých právních předchůdkyních (ve vztahu ke kterých odvolací soud neučinil zjištění, že byly informovány o skutečných hranicích mezi pozemky), které již pozemek také užívaly spolu s ostatními svými pozemky a domem, přičemž žalobkyně byly o nesouladu mezi stavem faktickým a právním informovány až dopisem žalovaného z roku 2005. Závěr odvolacího soudu o existence dobré víry je vzhledem ke všem okolnostem posuzovaným z objektivního hlediska správný a úvaha odvolacího soudu není zjevně nepřiměřená.

Dobrá víra žalobkyň není dotčena ani poukazem dovolatele na poměr plochy pozemků nabytých a fakticky držených. V případě, že se nabyvatel nemovitostí na základě právní skutečnosti způsobilé k nabytí vlastnického práva chopí držby pozemku, na který se tato právní skutečnost nevztahuje, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i tohoto pozemku. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele v takovém případě je i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Zde dovolací soud odkazuje například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2000, sp. zn. , publikovaný v časopisu Soudní rozhledy č. 7, ročník 2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2001, sp. zn. , publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod C 1399. Omluvitelný omyl, a tedy i oprávněnou držbu, nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného výjimečně i více, například půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem (viz C 3670 Souboru rozhodnutí). Lze též odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. rozhodnutí C 2967, podle kterého při posuzování poměru nabyté a skutečně držené plochy pozemků, je třeba vycházet nikoli z parcelní výměry nabytého pozemku, ale z celkové výměry pozemku, který tvoří přirozený funkční celek, byť neodpovídá geometrickému či parcelnímu ztvárnění podle příslušného katastrálního operátu, popř. na rozhodnutí téhož soudu ze dne 15. června 2006, sp. zn. (Soubor rozhodnutí C 4263), podle kterého při posuzování poměru drženého a skutečně koupeného pozemku za účelem zjištění, zda se držitelem oprávněným stal nabyvatel, který se ujal i držby části sousedního pozemku, jehož vlastnictví nenabyl, je třeba vycházet z poměru výměry všech na sebe navazujících nabytých parcel (tedy pozemku odděleného od sousedních částí vlastnickou hranicí, který může zahrnout více parcel) k výměře uchopené části cizího pozemku; nestačí vyjít jen z výměry parcely přiléhající k této části s pominutím výměry všech nabytých parcel. K tomu pak lze jen poznamenat, že u pozemku drženého není rovněž významné, z kolika parcel či částí parcel sestává; podstatná je rozloha pozemku v hranicích skutečně vykonávané držby (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. srpna 2007, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým č. C 5238).

Závěry odvolacího soudu nejsou s uvedenou judikaturou v rozporu. Shledal-li odvolací soud dobrou víru žalobkyň v případě, kdy fakticky držený pozemek, který v rámci dědického řízení nenabyly, má výměru 114 m2, zatímco pozemky zděděné mají výměru 771 m2, nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou a ani v tomto směru nelze odvolacímu soudu nic vytknout.

Podle rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Dovolací soud však žádné zmatečnostní ani jiné vady mající za následek možné nesprávné rozhodnutí ve věci nezjistil a dovolatel je ostatně ani netvrdí; rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích námitek správný, a dovolání žalovaného bylo proto zamítnuto ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z , , a Náklady představují odměnu advokátce za zastoupení žalobkyň v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání a činí podle , ve spojení s při zastupování dvou osob a krácením odměny za jeden úkon právní služby ve smyslu částku 13 000,- Kč. Náklady dovolacího řízení jsou dále tvořeny paušální náhradou hotových výdajů ve výši 600,- Kč (2 x 300,- Kč) podle (advokátní tarif) za jeden úkon právní služby u každé z žalobkyň spočívající ve vyjádření každé z žalobkyň k dovolání žalovaného ( ). Náklady dovolacího řízení na straně žalobkyň tak činí celkem 13 600,- Kč.

Výrok o děleném oprávnění k náhradě nákladů dovolacího řízení na straně žalobkyň je založen ustanovením věty druhé

per analogiam

, neboť v předmětné věci mají žalobkyně postavení samostatných společníků ( ), přičemž poměr jejich účastenství je dán jednou polovinou a každá z žalobkyň tak má právo na náhradu jedné poloviny z celkově jim vzniklých nákladů dovolacího řízení. Dovolací soud proto uložil žalovanému povinnost nahradit každé z žalobkyň náklady dovolacího řízení ve výši 6 800,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyň ( , ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 15. září 2010

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu