Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 385/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Pavla Pavlíka, ve věci žalobce M. D., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Grusem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Resslova 1754/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 700.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2008, č. j. – 29, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu 700.000,- Kč s příslušenstvím, a to jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřeně dlouhým řízením ve věci zvýšení výživného pro něj jako nezletilé dítě. Odvolací soud též rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Návrh na zvýšení výživného pro žalobce byl jeho matkou podán u Okresního soudu v Ústí nad Labem dne 27. 11. 1992, přičemž ve věci samé bylo rozhodnuto až dne 29. 12. 2003. Po podání návrhu se u soudu prvního stupně nekonalo žádné řízení po dobu více než deseti let, přičemž soud neučinil ani žádný úkon směřující k ukončení věci. Na tom nemění nic ani to, že matka žalobce měla soudu sdělit, že původní návrh „zrušila“, a to již jen proto, že žádné takové podání se ve spise nenachází. Zároveň nebylo zjištěno nic, čím by poškozený, resp. jeho matka, přispěli k průtahům v řízení. Na druhou stranu matka žalobce nevyužila všech dostupných opravných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení (např. formou stížností či urgencí). Předmět řízení byl pro poškozeného sice významný, nikoliv však v takové míře, aby měla tato skutečnost vliv na poskytnuté odškodnění. Žalobce se v období nečinnosti soudu neocitl v existenčních potížích, protože sama jeho matka soudu sdělila, že výživné je (byť částečně) placeno. Žalobce se nakonec domohl zvýšení výživného zpětně za dobu tří let, a v tomto směru mu žádná újma nevznikla. Jaká další nemateriální škoda mu v této souvislosti vznikla, žalobce ani konkrétně netvrdil, a nebyla ani doložena existence další újmy v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem. Odvolací soud tak považoval za přiměřené odškodnění poskytnuté žalovanou ve výši 150.000,- Kč.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, přičemž namítá, že z napadeného rozhodnutí není zcela zřejmé, jaké skutečnosti odporují přiznání žalovaného plnění, když Evropský soud pro lidská práva za obdobných skutečností přiznává částky vyšší. Řízení trvalo déle než jedenáct let, případ nebyl nikterak složitý, jednalo se o klasické nesporné řízení, v němž mělo být rozhodnuto o výši výživného. Žalobce se v průběhu řízení choval řádně a neměl jakýkoliv podíl na průtazích. Předmět řízení měl pro něj existenční význam, jelikož žil s matkou a sestrou v jedné domácnosti a prostředky k obživě se jim dostávaly jen z matčiny mzdy, která byla za hranicí životního minima. Nedostatek prostředků žalobce navíc limitoval i ve studiu, což dnes hodnotí velmi negativně, a to zejména při hledání pracovního uplatnění. Dovolací otázka zní, zda „je lidsky i právně přijatelné, že žalobce musel čekat skoro deset let na nařízení prvního jednání ve věci po podání návrhu na nařízení jednání“ a zda „je žalovaná částka odpovídající deseti letům zcela neodůvodněného čekání na spravedlnost“. Napadené rozhodnutí je stiženo vadou neúplně provedeného dokazování a též řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu odvolacího i soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 ) – dále jen „ “

Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle Lze se proto zabývat jeho přípustností.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím , ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen , přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení

Pro přípustnost dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání není přípustné, neboť dovolatel nepředkládá dovolacímu soudu k posouzení žádnou právní otázku, natož tak otázku zásadního právního významu. V dovolání je poukazováno pouze na konkrétní skutkové okolnosti daného případu, přičemž v závěru uvedené „otázky“ jsou formulovány velmi vágně a nemají povahu otázek právních s významovým přesahem svého řešení do jiných obdobných případů rozhodovaných soudy České republiky. Není zřejmé, co konkrétně dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu vytýká, mimo velmi obecně vyjádřený nesouhlas s celkovou výší přiznaného zadostiučinění. Dovolatel blíže nespecifikuje, v jakém aspektu právního posouzení věci odvolací soud pochybil, jaké důkazy nehodnotil či jaké důkazy neprovedl. Dovolatel v podstatě pouze velmi neurčitě namítá, že vzhledem k podrobně vylíčeným skutkovým okolnostem daného případu se mu přiznané zadostiučinění nejeví jako přiměřené.

Dovolatel navíc pomíjí, že zadostiučinění přiznané vnitrostátními orgány nemusí dosahovat takové výše, ke které by ve svém rozhodnutí dospěl sám Evropský soud pro lidská práva, jestliže celková výše zadostiučinění nebude nepřiměřeně nízká (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. , veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Takový postup je možný jen za podmínky, že příslušná rozhodnutí, která musí být v souladu s právní tradicí a životním standardem dotčené země, jsou rychlá, odůvodněná a velmi rychle vykonaná (viz Apicella proti Itálii, odstavec 95).

Dovolací soud nad rámec odůvodnění poukazuje na to, že žalobci přiznaná částka odpovídá i jiným rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Jedná se například o rozsudek senátu druhé sekce ze dne 21. 6. 2005, ve věci Kubizňáková proti České republice,stížnost č. 28661/03, v kterémžto rozhodnutí Soud přiznal stěžovatelce za 6 let a 4 měsíce trvající spor o výši výživného pro nezletilé děti přiměřené zadostiučinění 3.000,- EUR (tedy přibližně 12.500,- Kč za jeden rok řízení, přičemž v případě dovolatele zadostiučinění za jeden rok řízení činí přibližně 13.600,- Kč).

Dovolatel přitom ani nenaznačuje, jakým způsobem dospěl k výši žalované částky jako přiměřeného zadostiučinění a jak se v této sumě projevují jednotlivá kritéria uvedená v

Z těchto důvodů dovolací soud dospěl k závěru, že v daném případě dovolání, a to ani ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu, neobsahuje otázku zásadního právního významu, a proto dovolání jako nepřípustné odmítl ( a ).

Při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení vycházel soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 30. září 2010

JUDr. František I š t v á n e k, v. r. předseda senátu