Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2436/2010

U S N E S E N Í

I. Š.,

1)

M. Š.,

a

2) J. Š., o

běma zastoupených JUDr. Josefem Štastným, advokátem se sídlem v Horažďovicích, Ševčíkova 38, o 225.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. března 2010, č. j. -362, takto:

I. Dovolání

se

odmítá.

II. Žalovaní

jsou

povinni

zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Radomíra Šimáčka.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 30. 11. 2009, č. j. -318, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 225.000,- Kč s příslušenstvím ve výroku blíže vymezeným (výrok I.), zamítl žalobu v části, v jaké se žalobkyně domáhala zaplacení úroků z prodlení z částky 225.000,- Kč od 31. 8. 2007 do 26. 11. 2008 a částky 475.000,- Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobou uplatňované právo zdůvodňovala žalobkyně tvrzením, že společně se synem žalovaných, svým bývalým manželem, investovala do stavby žalovaných částku 950.000,- Kč, a požaduje tedy na ni připadající část 475.000,- Kč a dále částku 225.000,- Kč, jež na stavbu vynaložila ze svých výlučných prostředků. Tyto investice byly realizovány na základě příslibu žalovaných, že zde bude po dostavění žalobkyně se svými dětmi a manželem bydlet, který byl později odvolán, čímž došlo k odpadnutí právního důvodu poskytnutí plnění, a na straně žalovaných tak vzniklo bezdůvodné obohacení. Subjektivní promlčecí doba u práva žalobkyně na jeho vydání počala běžet podáním návrhu na rozvod manželství (tj. dnem 10. 9. 2007) manželem žalobkyně, kdy bylo zřejmé, že se ona do předmětného domu stěhovat nebude. K promlčení práva tedy nedošlo. Soud uzavřel, že obohacením vzniklým vynaložením prostředků ze společného jmění manželů se nelze v tomto řízení zabývat, ale bude je třeba řešit až v rámci vypořádání společného jmění manželů, současně vzal za prokázané, že částka 225.000,- Kč z výlučného vlastnictví žalobkyně byla proinvestována do nemovitosti, tato částka zároveň odpovídá výši bezdůvodného obohacení vzniklému na straně žalovaných, jelikož touto částkou nebyla přímo zhodnocena nemovitost či vytvořena nová věc, ale byly za ni pořízeny věci či materiály sloužící k lepšímu využití nemovitosti, a v tomto rozsahu tedy přiznal žalobkyni právo na požadované plnění.

K odvolání žalobkyně i žalovaných přezkoumal napadené rozhodnutí odvolací soud a rozsudkem ze dne 10. 3. 2010, č. j. -362, je potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Ke vznesené námitce promlčení uvedl, že tvrzení bývalého manžela žalobkyně, učiněné v řízení o úpravě práv a povinností k nezletilým dětem, že se s žalobkyní a dětmi měli po skončení rekonstrukce do domu stěhovat, potvrzuje, že důvod poskytovaní plnění zde existoval až do okamžiku, kdy byl podán návrh na rozvod manželství. Podáním žaloby dne 5. 11. 2008 byla tedy zachována dvouletá subjektivní promlčecí doba, a právo žalobkyně tak nelze považovat za promlčené. Za postačující soud označil ústní formu příslibu, na jehož existenci lze usuzovat i z jednání žalobkyně a jejího bývalého manžela. Za prokázané přitom odvolací soud považoval, že výlučné prostředky žalobkyně byly investovány do předmětné nemovitosti, což žalovaní předložením příslušných dokladů vztahujících se k rekonstrukci domu nevyvrátili.

Proti části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen vyhovující a nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně, podali žalovaní dovolání, jehož důvodnost je podle nich dána jak nesprávným právním posouzením, tak i vadou řízení mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( a b/ ). Dovolatelé především zdůraznili, že žalobkyně neprokázala důvodnost svého nároku. Soudy pak pochybily nesprávným posouzením otázky důkazního břemene, požadovaly-li, aby žalovaní vyvrátili svými návrhy tvrzení žalobkyně, aniž by po ní požadovaly, aby ona sama prokázala, že investovala do nemovitostí žalovaných a v jaké výši. Takto učiněné skutkové závěry byly nanejvýš pochybné a založené na nepřímých důkazech. Za nesprávný je třeba podle dovolatelů rovněž považovat závěr odvolacího soudu o existenci příslibu, jímž se žalovaní zavázali převést na žalobkyni a jejího manžela předmětnou nemovitost, jelikož sama žalobkyně ve své výpovědi zmiňuje prohlášení žalovaných učiněné v letech 2001, 2002, že na ně předmětnou nemovitost nepřevedou, což je významné i pro běh promlčecí doby. I v případě existence tohoto příslibu by jej však nebylo možno považovat za platný právní úkon, jelikož nesplňoval podmínku určitosti vyžadovanou u právních úkonů týkajících se nakládání s nemovitostmi, přičemž neurčitost je dána i nejasným typem úkonu, jímž se měl převod realizovat, případnou úplatností či neúplatností tohoto úkonu a dále nedostatečným časovým vymezením předpokládaného převodu. Dovolatelé vyjádřili rovněž nesouhlas s tím, že odvolací soud se ve svém rozsudku zabýval, jakým způsobem by měla žalobkyně postupovat, aby se domohla úhrady zbývající částky, neboť jde o nepřípustné poučení žalobkyně o jejích hmotných právech. Zásadní právní význam rozhodnutí je podle dovolatelů dán postupem odvolacího soudu i soudu prvního stupně, jenž se odchyluje od relevantní judikatury Nejvyššího soudu v obdobných věcech, a je zapotřebí, aby byla „věc postavena na jisto.“ S ohledem na uvedené navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, případně soudů obou stupňů, a vrátil věc k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve svém vyjádření odmítla tvrzení žalovaných a navrhla, aby Nejvyšší soud jejich dovolání rovněž odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle , se zabýval přípustností dovolání.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím , ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen , přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Z uvedeného vyplývá, že zabývá-li se dovolací soud otázkou zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Vzal-li tudíž odvolací soud za prokázané, že žalobkyně své prostředky vynaložila na stavbu žalovaných v rozsahu vymezeném v rozhodnutí, nelze správnost tohoto závěru přezkoumávat při řešení otázky přípustnosti dovolání. Dále lze říci, že pochybením odvolacího soudu (respektive soudu prvního stupně, jehož závěry odvolací soud převzal) není, učinil-li svá skutková zjištění na základě nepřímých důkazů, shledal-li je v rámci volné úvahy přesvědčivými a zároveň posoudil-li řetězec těchto důkazů jako dostatečně uzavřený (k použití nepřímých důkazů v rámci občanského soudního řízení srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. , publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1689, svazek 23/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2004, sp. zn. ). Za neopodstatněná lze pak považovat tvrzení dovolatelů, že soudy zatížily důkazním břemenem žalované místo žalobkyně, neboť vyzvaly-li soudy žalované, aby vyvrátili předložením příslušných důkazních prostředků závěr, ke kterému směřovaly nepřímé důkazy prováděné na základě iniciativy žalobkyně, není důvodu v tomto postupu spatřovat nesprávné právní posouzení otázky důkazního břemene, přičemž tento postup by ani v případě dovození přípustnosti dovolání nebylo možné pokládat za vadu řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. neomezuje soudy v tom, že by mohly vyžadovat předložení důkazů pouze po účastníku, jenž se domáhá soudní ochrany svých práv, respektují-li současně hmotněprávní a procesní úpravu, z níž plyne rozsah skutečností, který je příslušný účastník povinen tvrdit a prokazovat. V projednávané věci však soudy dospěly k závěru, že žalobkyně unesla své důkazní břemeno ohledně investic do nemovitosti dovolatelů, byť se tak stalo převážně nepřímými důkazy (srov. str. 5 a 6 rozsudku soudu prvního stupně), a daly pouze prostor žalovaným toto zjištění vyvrátit, jejich postup tak nelze považovat za rozporný s hmotným či procesním právem.

Zásadní právní význam rozhodnutí nelze dovodit ani z dovolateli zpochybňovaného posouzení příslibu daného žalovanými žalobkyni a jejímu bývalému manželovi. Uvádějí-li dovolatelé, že nedošlo z jejich strany k přislíbení převodu nemovitosti, zcela tak přehlížejí, že soudy dovodily existenci zcela jiného příslibu, a to sice příslibu, že v dokončené stavbě bude žalobkyni, jejím dětem a manželovi umožněno bydlet. Námitky dovolatelů tedy směřují k řešení otázky, na níž rozhodnutí odvolacího soudu vůbec nespočívá, a jež tak již z tohoto důvodu nemůže založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.

Vytýkali-li žalovaní odvolacímu soudu, že se v odůvodnění svého rozhodnutí dopustil nepřípustného poučování žalobkyně o jejích hmotných právech a způsobu, jímž se může domáhat jejich ochrany v dalším řízení, pak se nejedná o skutečnost, z níž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a případně i jeho nesprávnost. Odvolací soud navíc tímto způsobem reagoval na námitku žalobkyně dovozující, že se částky, v níž byla žaloba zamítnuta, nebude moci úspěšně domáhat v řízení o vypořádání společného jmění manželů, a nepřistoupil tak k těmto úvahám zcela svévolně.

S ohledem na uvedené není důvodu, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu považováno za zásadně právně významné ve smyslu ustanovení , odst. 3 , Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle ustanovení a jako nepřípustné odmítl, a to v celém rozsahu, neboť nebylo-li dovolání ve vztahu k meritu věci shledáno přípustným, pak podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není přípustné ani dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. , publikované v časopise Soudní rozhledy, svazek 1/2002).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , , části věty před středníkem, a V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 10.000,- Kč podle ustanovení , , , a a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení , obojí navýšené o 20% DPH podle ustanovení , celkem tedy 12.360,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. září 2010

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.

předseda senátu