Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

8 Tdo 605/2010

8 Tdo 605/2010

U S N E S E N Í

P. M.,

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. M.

o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. , byl obviněný P. M. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění v něm popsaných dopustil tím, že dne 22. 7. 2009 v době kolem 19.35 hod. v obci Ch., okres N., u novostavby na polní cestě směrem na obec H., odcizil nezajištěné osobní motorové vozidlo Škoda Octavia, v hodnotě 106.100,- Kč, přičemž byl přistižen majitelem vozidla J. K., který jej sice asi po 100 metrech donutil zastavit, avšak poškozením vozidla o zeď domu č. p. 85 při odjezdu z místa činu způsobil poškozenému škodu ve výši 27.800,- Kč, a uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. , který nabyl právní moci dne 31. 7. 2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. , pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců se zařazením do věznice s dozorem, který vykonal dne 25. 4. 2009.

Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 247 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. , odvolání podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně obviněným, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Obviněný napadl uvedené usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce JUDr. Josefa Mejstříka dovoláním podaným s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tímto mimořádným opravným prostředkem obviněný vytýkal nesprávnou právní kvalifikaci, neboť se neztotožnil s tím, že byl uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák., ale dožadoval se, aby jeho čin byl posouzen jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák., protože měl v úmyslu předmětné vozidlo užívat pouze přechodně a nikoli si je přisvojit. Podle obviněného odvolací soud pochybil, když soudem prvního stupně použitou právní kvalifikaci označil za správnou a svým rozhodnutím ji v souladu s požadavkem obviněného nezměnil. V důsledku tohoto nesprávného závěru odvolacího soudu byl čin, jímž byl obviněný uznán vinným, nesprávně právně posouzen, což mělo v důsledku vliv i na nesprávné uložení výše a druhu trestu.

S ohledem na shora uvedené výhrady obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a ve věci sám rozhodl v intencích podaného dovolání, anebo aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil, a nejprve v něm konstatoval, že dovolatel zopakoval námitky, které jsou známy z jeho dosavadní obhajoby a odezněly též v jeho odvolání, s nímž se odvolací soud v napadeném rozhodnutí vypořádal. Poukázal na neudržitelnost tvrzení obviněného, že jeho úmysl spočíval v pouhém nedovoleném užití předmětného vozidla, neboť snaha obviněného o jeho trvalou dispozici s ním je mimo jiné patrná z toho, jakým způsobem se vozidla z majetku poškozeného zmocnil. Podle státního zástupce byla podstatným skutkovým faktorem okolnost, že vlastník vozidla se obviněnému snažil v odjetí zabránit. Tím, jak obviněný za uvedené situace s vozidlem nakládal, svědčí o tom, že zřetelně překročil hranice vymezené znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 249 tr. zák., a naopak naplnil znak „bezprostředně po činu se pokusí uchovat si věc násilím“ popsaný v § 247 odst. 1 písm. c) tr. zák., jehož mohl soud prvního stupně využít právě tak jako znaku „byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen a potrestán“, příslušného ke kvalifikaci podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. Jednání obviněného tedy evidentně směřovalo nikoli k dočasnému užívání vozidla bez vědomí majitele, nýbrž ke zmocnění se tohoto vozidla i za cenu násilného překonání odporu poškozeného, čímž se dokonce přibližovalo znakům trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Z uvedených důvodů státní zástupce dovolání obviněného nepřisvědčil, a navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Vzhledem k tomu, že obviněný napadal správnost použité právní kvalifikace, Nejvyšší soud shledal, že dovolání koresponduje s označeným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož se dovolání podává výlučně pro vady právní spočívající v tom, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.

Protože obviněný dovolání zaměřil výhradně proti tomu, že neměl být uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák., ale požadoval, aby jeho čin byl posouzen jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák., je vhodné nejprve zmínit, že trestného činu krádeže, jímž byl obviněný uznán vinným, se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, ačkoli byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán, způsobí-li tímto činem škodu nikoli malou.

Rozhodné pro posouzení správnosti použité právní kvalifikace v projednávané věci je, zda obviněný se vozidla poškozeného zmocnil v úmyslu si toto přisvojit. Přisvojením věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s věcí (nejde tedy o získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva). O zmocnění se věci přisvojením si jí, jde tehdy, jestliže pachatel tuto věc odejme z dispozice vlastníka a zjedná si tím možnost s touto věcí trvale nakládat podle své vůle sám anebo zjedná takovou možnost i dalším osobám. V daných souvislostech není rozhodné, zda se zmocnění věci uskuteční tajně nebo veřejně, ale jde o to, aby si pachatel vytvořil možnost s věcí volně nakládat s vyloučením faktické moci osoby, která nad ní má moc a které se odnímá (srov. rozhodnutí č. 21/1972 Sb. rozh. tr.). Je nutné zdůraznit, že trestný čin krádeže je dokonán i tehdy, když pachatel krátce po činu na naléhání poškozeného odcizenou věc vrátí (viz rozhodnutí č. 27/1966-I Sb. rozh. tr.).

Soudy obou stupňů se obdobnou námitkou obviněného směřující proti správnosti použité právní kvalifikace trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. v dostatečné míře zabývaly a v odůvodněních svých rozhodnutí (soud prvního stupně na straně 3 rozsudku a odvolací soud na straně 2 svého usnesení) v souladu se zákonem vysvětlily, z jakých důvodů shledaly v projednávané věci naplněny znaky uvedeného trestného činu krádeže a neposoudily zjištěný skutek jako trestný čin podle § 249 odst. 1 tr. zák., jak obviněný požadoval.

Za podstatné pro závěr o naplnění znaku skutkové podstaty krádeže považovaly zejména skutkové okolnosti, z nichž dovodily, že obviněný způsobem, jakým se automobilu zmocnil, a jeho další snaha, aby s ním z dosahu jeho majitele, který se jej snažil zadržet, ujel, vyjádřil svůj záměr vozidlo jeho majiteli již nevrátit. Právě pro tento nekompromisní přístup obviněného ponechat si vozidlo za každou cenu, soudy v jednání obviněného shledaly naplnění přímého úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák. směřujícího k tomu, aby si obviněný vozidlo ponechal ve své trvalé dispozici.

Nejvyšší soud se s tímto závěrem soudů nižších stupňů ztotožnil, neboť má též za to, že bylo v potřebné míře objasněno, že se obviněný dne 22. 7. 2009 ve večerních hodinách zmocnil vozidla, které nebylo zajištěné. Když s ním odjížděl, byl zastižen jeho majitelem, který jej asi po 100 metrech jízdy donutil zastavit. K tomu, aby vozidlo z moci obviněného, který s ním již odjížděl, získal zpět, musel vynaložit značné úsilí. Nejprve se postavil před odjíždějící vozidlo, obviněný na něj volal, ať uhne, nebo ho přejede, a skutečně na poškozeného vozidlem najel, ten se zachytil na přední kapotě a následně se svezl na bok vozidla a přidržoval se v otevřeném okénku volantu. Obviněný se jej snažil trhanou jízdou shodit, zavadil vozidlem o sousední dům, avšak poškozeného nesetřásl. Poškozený se nasoukal okénkem u řidiče do vozidla a jednou rukou na obviněného zaútočil, čímž ho přiměl vozidlo zastavit. Takto vyjádřené jednání obviněného je činem zcela cíleným, zaměřeným na to, aby se vozidla zmocnil, a to i za cenu možnosti způsobení zranění poškozeného, jenž mu v odjezdu s vozidlem velmi intenzivně bránil. Tyto skutečnosti popsal poškozený (č. l. 86-87), jemuž obviněný poté, co ho zadržel, sdělil, že chtěl vozidlo odcizit, že mu to poradil „H. B.“, a že jde o lidi, co vědí, kde je nějaké auto otevřené.

Na podkladě všech uvedených skutečností Nejvyšší soud v souladu se závěry obou soudů považuje posouzení činu, jímž byl obviněný uznán vinným, jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák., za souladné s právní úpravou na tento trestný čin dopadající.

Požadoval-li obviněný, aby bylo předmětné jednání kvalifikováno jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák., Nejvyšší soud shledal, že tato právní kvalifikace na skutek tak, jak byl zjištěn, nedopadá.

Trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo se zmocní cizí věci nikoli malé hodnoty nebo motorového vozidla v úmyslu jich přechodně užívat.

Znakem odlišujícím tento trestný čin od trestného činu krádeže, je úmysl směřující k přechodnému užívání takové věci, což znamená disponování s věcí dočasně a po relativně krátkou dobu. Pokud se pachatel zmocní motorového vozidla, a pak s ním přechodně nakládá způsobem, který nelze považovat za užívání (např. odtlačení motorového vozidla na jiné místo), nemůže se dopustit trestného činu podle tr. zák., neboť z jeho jednání se nedá dovodit, že by se vozidla zmocnil v úmyslu ho přechodně užívat (viz rozhodnutí č. rozh. tr.).

Jednání pachatele, který se zmocní cizího motorového vozidla, lze posoudit jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák. a nikoli jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle tr. zák., jen když je prokázáno, že tak činil s úmyslem trvale vozidlo užívat nebo jinak s ním naložit způsobem, který by vyloučil obnovení dispozičního práva poškozeného (viz rozhodnutí č. rozh. tr.).

Proto, aby bylo možné stanovit, že obviněnému šlo jen o přechodné užívání vozidla, musí z obsahu věci vyplynout, že buď ho poškozenému jakýmkoli způsobem vrátí, nebo alespoň ho zanechá na takovém místě a za takových okolností, že nad ním vlastník nebo oprávněný držitel může snadno obnovit svou moc. Nepůjde proto o přechodné užívání, jestliže obviněný, byť užíval vozidlo jen po krátkou dobu, naložil s ním tak, že vlastníkovi zamezil v obnovení moci nad vozidlem natrvalo.

S ohledem na skutkové okolnosti, k nimž soudy obou stupňů dospěly, a jsou též rozvedeny a popsány shora, je zřejmé, že obviněný neměl v úmyslu motorové vozidlo jen přechodně užívat, nechtěl jej vrátit zpět do moci jeho majitele, a proto se nemůže v daném případě jednat o naplnění znaku přechodného užívání ve smyslu trestného činu podle § 249 odst. 1 tr. zák. Soudy proto nepochybily, jestliže tuto právní kvalifikaci na čin obviněnému kladený za vinu, nepoužily.

Vzhledem k tomu, že z obsahu příslušného spisu je dostatečně patrné, že dovoláním napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a soudy nižších stupňů se s obdobnými námitkami obviněného již ve svých rozhodnutích vypořádaly a ze samotného obsahu spisu v konfrontaci s obsahem příslušných rozhodnutí, aniž bylo potřeba provádět další důkazy, byla dostatečně shledána správnost napadených rozhodnutí a v nich učiněných právních závěrů, Nejvyšší soud dovolání obviněného P. M. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.

P o u č e n í :

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. června 2010

Předsedkyně senátu:JUDr. Milada Šámalová