Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 539/2009

U S N E S E N Í

L. H.

P. H.

, zastoupenému Mgr. Romanou Semeckou, advokátkou se sídlem Praha 4, Na Dolinách 17, o určení, že žalovaný porušil zákonnou povinnost, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2008, č.j. -67, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal určení, že žalovaný porušil svou zákonnou povinnost danou ustanovením § 415 obč. zák., když jako nálezce částky 630.000,- Kč spadající do dědictví po zemřelé matce účastníků neučinil žádné kroky k zajištění a ochraně této částky před její ztrátou či zcizením, a nepočínal si tedy tak, aby nedošlo ke škodě na majetku a ke zkrácení práv žalobce jako zbývajícího dědice, a z toho důvodu je žalovaný odpovědný za škodu způsobenou žalobci ve výši 315.000,- Kč.

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 3. 4. 2008, č.j. -46, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Konstatoval, že žalobce spatřuje naléhavý právní zájem na požadovaném určení v tom, že bylo vedeno řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví stejných účastníků jako dědiců k členským právům a povinnostem vyplývajícím z členského podílu k družstevnímu bytu a žalobce hodlá dosáhnout v rámci započtení pohledávky snížení částky, kterou by musel žalovanému na členský podíl vyplatit. Soud dovodil, že žaloba není důvodná, jelikož neexistuje naléhavý právní zájem na určení podle Určovací žaloba má preventivní povahu, není tedy na místě tam, kde je možno žalovat na plnění. V daném případě je zjevné, že žalobce má v úmyslu vůči žalovanému uplatňovat námitkou započtení částku 315.000 Kč v jiném soudním řízení. Uvedl, že fakticky se nejedná o žalobu podle , protože žalobce se domáhá určení skutečnosti spočívající v tom, že žalovaný porušil svou právní povinnost a v souvislosti s tím vznikla žalobci škoda.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 8. 2008, č.j. -67, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Uvedl, že požadované určení není způsobilé odstranit stav právní nejistoty mezi účastníky a tímto určením by se sporná otázka, zda žalovaný dluží žalobci 315.000,- Kč, nevyřešila. Navíc žalobce se neúspěšně vůči žalovanému tohoto finančního plnění domáhal v jiném řízení. Pokud je mezi účastníky sporná otázka, zda žalobce má či nemá vyklidit byt, na který si činí žalovaný nárok, tak ani pozitivní rozhodnutí o žalobě v této věci by nevedlo ke zlepšení právního postavení žalobce vůči žalovanému.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle , a vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel namítá, že odvolací soud neprovedl jím navržené důkazy, které by prokázaly naléhavý právní zájem na požadovaném určení, přičemž došlo k porušení rovnosti účastníků. Domnívá se, že rozhodnutí je v rozporu s dobrými mravy a s d. Uvádí, že odvolací soud se nedostatečně vypořádal s jeho odkazy na judikáty, zejména rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. , z něhož vyplývá, že i v případě, kdy lze žalovat na splnění povinnosti, může být dán naléhavý zájem na určení, a to tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu. Ve skutečnosti, že soud prvního stupně nespojil na návrh dovolatele toto řízení s předcházejícím dědickým řízením a nerozhodoval tak komplexně o problematice dědictví po matce účastníků, spatřuje dovolatel hlavní důvod k podání dovolání. Na závěr odkazuje na obsah svého odvolání a namítá, že se odvolací soud nevypořádal s jeho námitkami. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudu obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu a 4

Dovolání není přípustné podle ani b) , Nejvyšší soud tedy zkoumal přípustnost dovolání podle , jehož předpokladem je zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ( ).

Dovolatel zpochybňuje závěr soudů obou stupňů, že na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem.

Podle ustálené judikatury naléhavý právní zájem je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo právo žalobce nebo právní vztah, na kterém je účasten, ohroženo, popřípadě tam, kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. , uveřejněný pod č. 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, ročník 1995). Naléhavý právní zájem není dán především na určení předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. , publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996). Již proto nelze žalovat na určení, že žalovaný porušil povinnost vyplývající z ustanovení § 415 obč. zák. Určovací žaloba má preventivní povahu. Jejím účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva, přičemž postačuje takové chování žalovaného, které nasvědčuje úmyslu porušit žalobcovo právo nebo způsobit žalobci újmu na jeho právním postavení. Žaloba domáhající se určení podle nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle (srov. Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 17/1972).

V případě, kdy lze žalovat na splnění povinnosti, připustila judikatura naléhavý právní zájem na určení ve smyslu tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak případným dalším žalobám na plnění, anebo jestliže žaloba na plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva, tzn. že určovací žaloba účinněji než jiné procesní prostředky vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 23. 1. 1996, sp. zn. , ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. , a ze dne 15. 8. 2000, sp. zn. ). V daném případě však určovací žaloba nemůže plnit tuto funkci, jak je ostatně zřejmé i z toho, že žalobce podal proti žalovanému žalobu na zaplacení částky 315.000 Kč a toto řízení již skončilo, přičemž žalobce sám připouští, že mu v tomto řízení nejde o nic jiného, než o deklaraci existence uvedené pohledávky, kterou by mohl namítat k započtení proti pohledávce žalobce vyplývající z vypořádání podílového spoluvlastnictví. Žádný pevný základ pro právní vztahy účastníků, jenž by eliminoval riziko dalších soudních sporů, se požadovaným určením nevytváří, naopak jde evidentně o nepřípustné rozmnožování soudních sporů, když vedle řízení o žalobě na plnění, se žalobce řešení téhož problému domáhá žalobou na určení. Dovoláním zpochybněné řešení otázky existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je tedy v souladu s citovanou ustálenou judikaturou.

Pokud dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl dovolatelem navržené důkazy, nevypořádal ses jeho námitkami a nespojil řízení o určovací žalobě s řízením o dědictví, uplatňuje tím vady řízení podle , ke kterým však lze přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (srov. ), samy o sobě však – nezahrnují-li podmínku existence otázky zásadního právního významu (a tak tomu v daném případě není) – přípustnost dovolání založit nemohou.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž dovolání není přípustné. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl podle věty první za užití

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl dle věty první, a tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. srpna 2010

JUDr. Robert Waltr, v. r. předseda senátu