Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3472/2009

U S N E S E N Í

Mgr. J. K.,

Sellier & Bellot Trade a.s.

se sídlem ve Vlašimi, Lidická č. 667, IČ 63079721, zastoupené JUDr. Pavlou Krejčovou, advokátkou se sídlem ve Vlašimi, Jana Masaryka č. 1779, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. března 2009 č.j. -135, takto:

I. Dovolání žalobkyně

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů odvolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24.3.2009 č.j. -135, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 25.11.2008 č.j. -114 ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 16.10.2006), není přípustné podle ustanovení (i když odvolací soud usnesením ze dne 11.3.2008 č.j. -85 zrušil dřívější rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16.10.2007 č.j. -61, dovolání žalobkyně není přípustné již proto, že soud prvního stupně v něm rozhodl stejně, jako v rozsudku ze dne 25.11.2008 č.j. - 114, který byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu potvrzen), a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení jednak proto, že napadený rozsudek odvolacího soudu, pokud jde o „způsob prokazování“ existence podmínek ustanovení zák. práce, nemůže mít po právní stránce - vzhledem k tomu, že v dovolání byl uplatněn (jak vyplývá z jeho obsahu – srov. ) dovolací důvod podle ustanovení - zásadní význam ve smyslu ustanovení [srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. , které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. , uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006].

V posuzované věci řešil odvolací soud dále – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - právní otázku výkladu ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce z hlediska naplnění míry intenzity požadované tímto ustanovením a způsobu hodnocení míry této intenzity.

Výklad otázky intenzity porušení pracovní kázně a způsobu posuzování míry této intenzity se v rozhodovací praxi soudů již v minulosti ustálil. Soudní praxe v této souvislosti vychází z názoru, že ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995, sp. zn. uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996).

V posuzovaném případě odvolací soud (a soud prvního stupně, jak je patrno zejména z rozsudku ze dne 16.10.2007 č.j. -61) z těchto obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházel. Namítá-li dovolatelka ve prospěch svých opačných úvah, že odvolací soud „posoudil stupeň porušení pracovní kázně žalobkyní přísněji (tedy jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem) než žalovaná“, která ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 16.10.2006 uvedla, že „žalobkyně svým jednáním porušila pracovní kázeň závažným způsobem“, přehlíží, že pouze soudu přísluší – jak výše uvedeno – posouzení nejen toho, z kterého z důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel dal zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, ale i toho, zda zjištěné porušení pracovní kázně dosáhlo zákonem předvídané intenzity. Obstát nemohou ani další námitky žalobkyně, neboť jde o pouhou polemiku s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud (a soud prvního stupně) při posuzování intenzity porušení pracovní kázně žalobkyní přihlížel a jak tato hlediska hodnotil.

Jestliže tedy odvolací soud dovodil, že žalovanou uplatněný důvod výpovědi z pracovního poměru byl z hlediska míry intenzity porušení pracovní kázně naplněn, jestliže přihlédl – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – k tomu, že žalobkyně „neprokázala existenci důležité osobní překážky v práci a neprokázala (ani netvrdila) ani jiný omluvitelný důvod své šestidenní nepřítomnosti v zaměstnání“ [dosavadní soudní praxe považuje déletrvající neomluvenou nepřítomnost zaměstnance v práci, za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, jež odůvodňuje možnost okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce], byly splněny předpoklady

pro výpověď podle § 46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce, a ve věci bylo rozhodnuto v souladu s hmotným právem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.

Žalobkyně v dovolání rovněž namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení § 48 a § 49 zák. práce, jestliže uvedl, že na žalobkyni se zákaz výpovědi ve smyslu ustanovení § 48 nevztahuje, neboť není osobou trvale pečující o dítě mladší než 3 roky.

Otázkou trvalé péče o dítě mladší než tři roky se již dovolací soud v minulosti zabýval a dospěl k závěru, že zaměstnanec pečuje o dítě trvale (§ 48 odst. 1 písm. d/ zák. práce), jestliže se o dítě sám (popřípadě společně s matkou dítěte) fakticky a bez přerušení stará; trvalý a nepřerušený faktický výkon péče o dítě vylučuje sama o sobě skutečnost, že zaměstnanec, který nečerpá rodičovskou dovolenou, vykonává i po narození dítěte trvale, ve stanovené pracovní době, práce podle pracovní smlouvy (srov. právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8.4.2003, sp. zn. , který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 10, roč. 2004). Odvolací soud tak i v tomto případě postupoval podle ustálené judikatury, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.

Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení, který má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení (srov. ), není rovněž přípustné (srov. až ), a to bez ohledu na to, zda jde o měnící či potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení nebo o náhradu nákladů odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a části věty před středníkem , neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 7. září 2010

JUDr. Zdeněk Novotný , v.r.

předseda senátu