Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 2615/2008

NEJVYŠŠÍ SOUDČESKÉ REPUBLIKY 29Cdo 2615/2008

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně Deutsche Bank Aktiengesellschaft, se sídlem Taunusanlage 12, D - 60325, Frankfurt nad Mohanem, Spolková republika Německo, HRB 30000, zastoupené Mgr. Helenou Šilhavou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 34, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) VELKOM s. r. o., se sídlem v Praze 5 - Radotíně, Na betonce 114, PSČ 153 00, identifikační číslo 44 56 64 68, 2) V. J., zastoupenému JUDr. Vendelínem Mihalikem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Římská 16, PSČ 120 00 a 3) Z. B., zastoupenému JUDr. Vendelínem Mihalikem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Římská 16, PSČ 120 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. ledna 2008, č. j. -203, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 22. ledna 2008, č. j. -203, potvrdil rozsudek ze dne 25. července 2005, č. j. -135, kterým Městský soud v Praze (jsa vázán závazným právním názorem vysloveným v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2004, č. j. -79, jímž odvolací soud zrušil jeho původní rozsudek ze dne 14. října 2002, č. j. -56) v celém rozsahu zrušil ve vztahu ke druhému a třetímu žalovaným směnečný platební rozkaz ze dne 19. listopadu 1999, č. j. -11.

Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož byly směnky, o jejichž úhradě bylo rozhodnuto výše uvedeným směnečným platebním rozkazem (rozuměj vlastní směnky vystavené na řad Evrobanky, a. s. /právní předchůdkyně žalobkyně/ první žalovanou a avalované druhým a třetím žalovanými, s datem vystavení 23. dubna 1996, na směnečné sumy 3,100.000,- Kč a 7,7000.000,- Kč /dále jen „sporné směnky“/), „zaplaceny“. V dodatku č. 2 ke smlouvě o úvěru č. 01/205/95 ze dne 17. října 1995, uzavřeném dne 6. listopadu 1996 (dále též jen „dodatek ke smlouvě o úvěru“), se totiž právní předchůdkyně žalobkyně (Evrobanka, a. s.) a první žalovaná dohodly, že výše zmíněné směnky jsou zaplaceny směnkou vlastní vystavenou první žalovanou a avalovanou druhým a třetím žalovanými, na částku 11,300.000,- Kč, splatnou 5. března 1997. V situaci, kdy z dodatku ke smlouvě o úvěru je zřejmé, že tento podepsali druhý a třetí žalovaní (směneční rukojmí), shledal námitku směnečných rukojmích ohledně zaplacení sporných směnek důvodnou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení (dále jen „ “), respektive ustanovení , namítajíc existenci dovolacích důvodů podle ustanovení a 3 , tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Dovolatelka zdůrazňuje, že závěr o důvodnosti námitek druhého a třetího žalovaných odvolací soud založil výlučně na obsahu důkazu – dodatku ke smlouvě o úvěru. Přitom směnka, jejímž vystavením měly být uhrazeny sporné směnky, nebyla v řízení doložena, pročež není zřejmé, zda vyhovuje požadavkům vyplývajícím z čl. I Z dodatku ke smlouvě o úvěru – pokračuje dovolatelka – lze dovodit pouze úmysl smluvních stran vydat směnku, což ničeho nevypovídá o „skutečných vlastnostech“ takové směnky. I v případě, že by výše zmíněná směnka byla skutečně vystavena, závěr o tom, zda „jejím prostřednictvím“ byl zaplacen jiný směnečný závazek, by bylo možno učinit pouze tehdy, byla-li by taková směnka platnou směnkou. Potud dále akcentuje, že z provedeného dokazování nevyplývá ani to, zda v dodatku ke smlouvě o úvěru předpokládaná nová směnka byla právní předchůdkyni žalobkyně předána, když „nezbytným předpokladem pro vznik směnečného závazku je řádné nabytí směnky oprávněnou osobou“, tj. odevzdání směnky oprávněné osobě.

Konečně dovolatelka namítá, že ačkoli zpochybnila podpis zástupce Evrobanky, a. s. na dodatku ke smlouvě o úvěru a navrhla mimo jiné i důkaz výslechem E. M., který u (podle jejího textu) za právní předchůdkyni žalobkyně podepsal, odvolací soud navržené důkazy neprovedl; nezjišťoval tak okolnosti rozhodné pro posouzení „platného a účinného sjednání dodatku“ a postupoval v rozporu s ustanovením a násl. a

Druhý a třetí žalovaní považují dovolání za nepřípustné a navrhují, aby je Nejvyšší soud odmítl.

Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Jakkoli není pochyb o tom, že soud prvního stupně ve vztahu ke druhému a třetímu žalovaným zrušil směnečný platební rozkaz, jsa vázán právním názorem vyjádřeným ve výše zmiňovaném usnesení odvolacího soudu, který jeho předchozí rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, dovolatelka v dovolání správnost tohoto právního názoru (rozuměj správnost právního názoru, podle něhož druhému a třetímu žalovaným přísluší námitky zaplacení směnky) nezpochybnila, pročež o přípustnosti dovolání proti tentokrát potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé lze uvažovat jen z hlediska ustanovení (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. , které bylo dne 10. února 2010 schváleno občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z ustanovení se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán ( ), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle , stejně jako důvod podle , jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).

V poměrech projednávané věci, kdy rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) je založeno na posouzení jediného důkazu – dodatku ke smlouvě o úvěru, dovolatelkou namítané vady procesu získání skutkových zjištění podmínku existence právní otázky zásadního významu [ a odst. 3 ] splňují.

Z obsahu spisu je zřejmé, že žalobkyně (respektive její právní předchůdkyně) v doplnění odvolání (č.l. 148-152) zpochybnila „platnost dodatku č. 2“, a to zejména „z důvodu pravosti podpisu E. M. jako osoby jednající jménem Evrobanky, a. s., neboť tento podpis se jeví jako značně odlišný od podpisu této osoby na smlouvě o úvěru“. Současně navrhla, aby soud jmenovaného k důkazu jako svědka vyslechl. Odvolací soud navržené dokazování neprovedl a v odůvodnění svého rozhodnutí pouze v obecné poloze uvedl, že potřebu doplnění dokazování neshledal, když považoval za „lhostejné, jakou formou, zda dodatkem ke smlouvě nebo samostatným ujednáním došlo k dohodě o zániku směnečných závazků z předmětných směnek“.

Podle ustanovení účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.

Podle ustanovení skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně.

Otázkou výkladu ustanovení se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 16. července 2003, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2003, pod číslem 175, přičemž k závěrům v tomto rozhodnutí formulovaným se přihlásil mimo jiné i v rozsudku ze dne 17. prosince 2009, sp. zn. , které bylo dne 10. března 2010 občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu přijato k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.

Přitom formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož přípustnou z hlediska ustanovení je jen taková skutečnost, kterou má být zpochybněn alespoň jeden z důkazních prostředků, na němž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně. Nepostačuje, aby uplatněná skutečnost směřovala ke zpochybnění jen tvrzení účastníka (druhé strany). Musí jít současně o takový důkazní prostředek, na němž soud prvního stupně založil své závěry o skutkovém stavu věci, neboť jen v tomto případě na něm spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně. Důkazní prostředek, který soud prvního stupně považoval při zjišťování skutkového stavu za nerozhodný (a proto ho ani nehodnotil), netvoří, byť byl v řízení před soudem prvního stupně proveden, podklad pro rozhodnutí soudu prvního stupně, a není proto ani pojmově možné zpochybňovat jeho věrohodnost.

Hodnocení důkazů soudem je založeno na zásadě volného hodnocení důkazů; ustanovení soudu předepisuje, aby důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a aby přitom pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a hodnota pravdivosti. Východiskem pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti je posouzení věrohodnosti určité zprávy získané provedením konkrétního důkazu, pro něž je významné posouzení věrohodnosti samotného důkazního prostředku ( ); věrohodnost použitého důkazního prostředku soud hodnotí jednak izolovaně (z hlediska druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona důkaz provádí), jednak ve srovnání se zprávami získanými provedením ostatních důkazů (z ostatních důkazních prostředků).

Zpochybněním věrohodnosti důkazních prostředků se v první řadě rozumí tvrzení a pomocí důkazů prokázání takových skutečností, které vyvrací závěry soudu prvního stupně o tom, že určitý důkazní prostředek je nevěrohodný (a že proto z něj nelze při zjišťování skutkového stavu věci vycházet) nebo že je věrohodný (a že tedy je třeba na něm vybudovat zjištění skutkového stavu), popřípadě které vedou k závěru, že důkazní prostředek měl být správně z hlediska své věrohodnosti hodnocen soudem prvního stupně jinak. Zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků může spočívat i na takových skutečnostech, které – kdyby byly prokázány – mohou mít samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi jen vliv na hodnocení provedených důkazních prostředků, z nichž vychází rozhodnutí soudu prvního stupně, z hlediska jejich věrohodnosti. Věrohodnost důkazního prostředku může být zpochybněna například tehdy, bude-li tvrzeno a prokázáno, že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky (tedy „křivě"), že je ve skutečnosti falzifikátem apod. Nejde však o zpochybnění věrohodnosti důkazního prostředku, jestliže účastník uvede v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení skutečnosti či navrhne důkazy, pomocí kterých má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů. Uvedením skutečností a označením důkazů o věci samé totiž účastník nezpochybňuje věrohodnost důkazních prostředků, ale požaduje zjištění skutkového stavu soudem jinak, než jak byl zjištěn soudem prvního stupně na základě před ním uvedených skutečností a provedených důkazů; takový postup neodpovídá požadavkům ustanovení

Promítnuto do poměrů dané věci není pochyb o tom, že žalobkyně (její právní předchůdkyně) za účelem zpochybnění věrohodnosti dodatku ke smlouvě o úvěru navrhla doplnit dokazování výslechem svědka E. M. v souladu s ustanovením Neprovedl-li odvolací soud navrhovaný důkaz a v důvodech svého rozhodnutí nijak nevysvětlil, proč zmíněný návrh na doplnění dokazování ignoroval, postupoval v rozporu s ustanovením , , a již z tohoto důvodu nelze dovolání upřít důvodnosti.

Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle části věty za středníkem zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení ( věta první ).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém řízení ve věci ( ).

Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 30. června 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. července 2010

JUDr. Petr Gemmel předseda senátu