Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 1157/2009

NEJVYŠŠÍ SOUDČESKÉ REPUBLIKY29Cdo 1157/2009

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobců a/ J. H.,b/Mgr. J. H..c/ Ing. J. V. a d/ J. V., všech zastoupených JUDr. Ivou Kremplovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Botanická 9, PSČ 602 00, proti žalované JUDr. Zuzaně Pechtorové, advokátce, se sídlem v Brně, Panská 12/14, PSČ 602 00, jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně SINCO GROUP a. s., identifikační číslo 60755971, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. září 2008, č. j. -239, takto:

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům k ruce společné a nedílné na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7.380,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupkyně žalobců.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek ze dne 25. května 2007, č. j. -180, ve znění opravného usnesení ze dne 16. srpna 2007, č. j. -189, kterým Krajský soud v Brně zamítl žalobu o vyloučení spoluvlastnických podílů žalobců na nemovitostech specifikovaných ve výroku rozhodnutí (dále jen „nemovitosti“), ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně tak, že vylučovací žalobě vyhověl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý až pátý výrok).

Vyšel přitom z toho, že :

1/ Dne 24. ledna 1997 uzavřela Komerční banka, a. s. (dále jen „banka“) jako věřitelka s žalobci jako zástavními dlužníky zástavní smlouvu k nemovitostem, jež sloužila k zajištění pohledávek banky za pozdější úpadkyní vzniklých z úvěrových smluv uzavřených v období 24. ledna 1997 až 11. prosince 2001. Zástavní právo bylo sjednáno na dobu určitou, a to do 11. prosince 2006.

2/ Dne 15. prosince 1997 uzavřela pozdější úpadkyně s bankou smlouvu o úvěru ve výši 38,5 milionů Kč; pohledávku z této smlouvy postoupila banka smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 25. března 2000 společnosti Konpo, s. r. o. (dále též jen „společnost K“).

3/ Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 7. června 2001 postoupila společnost K předmětnou pohledávku společnosti ANDRO CS, s. r. o. (dále též jen „společnost A“).

4/ Společnost A se dne 7. června 2001 písemně vzdala zástavního práva k nemovitostem. Téhož dne postoupila předmětnou pohledávku společnosti Květiny SINCO s. r. o.

5/ Usnesením ze dne 9. října 2002, č. j. -37, prohlásil Krajský soud v Brně konkurs na majetek úpadkyně.

6/ Dopisy z 27. ledna 2003 a z 18. března 2003 vyzvala žalovaná žalobce k vyplacení úvěrové pohledávky ve výši 51.749.730,- Kč nebo ke složení hodnoty nemovitostí, které pohledávku zajišťují, ve prospěch podstaty. Hodnota nemovitostí není ve výzvě uvedena.

7/ Výzvami z 12. prosince 2006 doplnila žalovaná předchozí výzvy žalobcům o uvedení hodnoty nemovitostí, jejichž složení ve prospěch konkursní podstaty požaduje.

8/ Sepsání nemovitostí do konkursní podstaty úpadkyně žalovaná oznámila konkursnímu soudu dne 11. března 2003 a 21. srpna 2003.

Soud prvního stupně uvedl, že zástavní právo „stále na žalovaném majetku vázne”. Vzdáním se tohoto práva k jeho zániku nedošlo, neboť jde o právní úkon absolutně neplatný - není z něj patrno, komu je adresován, nebyla dodržena obligatorní forma notářského zápisu, katastrální území, v němž se nemovitosti nachází, je označeno neurčitě a (s ohledem na další postoupení předmětné pohledávky v témže dni) nelze jednoznačně uzavřít, že společnost A v okamžiku vzdání se zástavního práva skutečně byla vlastníkem pohledávky.

Odvolací soud naproti tomu uzavřel, že zástavní právo na nemovitostech zaniklo dnem 7. června 2001, kdy se jej zástavní věřitelka vzdala, neboť vzdání se zástavního práva se řídí právní úpravou zástavního práva účinnou od 1. ledna 2001; k jeho platnosti tudíž postačuje prostá písemná forma. Úkon je dostatečně srozumitelný a určitý, když z něj jednoznačně plyne úmysl docílit zániku zástavního práva a nemovitosti jsou v něm nezaměnitelně identifikovány. Označení adresáta úkonu není jeho podstatnou náležitostí.

I v případě, že by vzdání se zástavního práva bylo absolutně neplatné, doplnil odvolací soud, by však zástavní právo na spoluvlastnických podílech žalobců v době rozhodování soudu prvního stupně nevázlo, neboť zaniklo dne 11. prosince 2006 uplynutím doby, na niž bylo sjednáno.

S ohledem na tuto skutečnost sepsala žalovaná nemovitosti do konkursní podstaty neoprávněně, neboť řádná výzva dle , o konkursu a vyrovnání (dále jen „ “) ze dne 12. prosince 2006, jež je předpokladem soupisu, byla žalobcům doručena až po zániku zástavního práva.

Žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení , (dále jen „ “), uplatňujíc přitom dovolací důvod dle

Dle dovolatelky zástavní právo na spoluvlastnických podílech v době rozhodování soudu prvního stupně existovalo. Po jejich soupisu do konkursní podstaty, po dobu trvání konkursu, nemohla plynout doba vedoucí k zániku tohoto práva. Zástavní smlouva obsahuje navíc rozporná ustanovení ohledně doby trvání zástavního práva - dovolatelka se proto domnívá, že zástavní právo bylo sjednáno na dobu neurčitou.

Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem, podle něhož se vzdání se zástavního práva řídí právní úpravou účinnou po 1. lednu 2001. Vzdání se zástavního práva ze dne 7. června 2001 považuje za úkon (absolutně) neplatný pro nedodržení obligatorní formy notářského zápisu. Hmotněprávní otázky zástavního práva vzniklého do 31. prosince 2000 se dle jejího názoru řídí právní úpravou účinnou do 31. prosince 2000.

Tvrdí, že žalobce řádně vyzvala v souladu s , neboť výzva může být obsažena ve dvou písemných podáních. Má proto za to, že nemovitosti byly řádně sepsány do konkursní podstaty.

Navrhuje tudíž, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalobci ve vyjádření navrhují dovolání zamítnout.

, o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání ( . a ), s přihlédnutím k se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy, tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále též jen "ZKV") i ve znění účinném do 31. prosince 2007.

V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti výrokům napadeného rozsudku, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl podle a jako objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ve zbývajícím rozsahu je dovolání přípustné podle , není však důvodné.

Z ustanovení , (dále jen „obč. zák.“), ve znění účinném do 31. prosince 2000, vyplývá, že zástavní právo zanikne, zanikne-li zajištěná pohledávka nebo zástava, anebo složí-li zástavce zástavnímu věřiteli cenu zastavené věci; zástavní právo též zanikne, vzdá-li se zástavní věřitel zástavního práva, nebo uplynutím času, na který bylo zástavní právo ve smlouvě o jeho zřízení omezeno. Vzdání se zástavního práva věřitelem se musí stát formou notářského zápisu.

Podle přechodného ustanovení k právní úpravě zástavního práva účinné od 1. ledna 2001, obsaženého v článku V. bodu 1 , zástavní práva, jejichž rozsah byl vymezen přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachována se všemi účinky podle dosavadní právní úpravy i po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Uspokojení ze zástavy se však řídí tímto zákonem.

Podle ustanovení § 170 odst. 1 písm. c/ obč. zák., ve znění účinném od 1. ledna 2001, zástavní právo zaniká, vzdá-li se zástavní věřitel zástavního práva jednostranným písemným úkonem.

V usnesení uveřejněném pod číslem 24/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož se právní úpravou účinnou od 1. ledna 2001 řídí (v době od 1. ledna 2001) rovněž práva (nároky) zástavních věřitelů na uspokojení ze zástavy (z prodeje či zpeněžení zástavy soudem), která vznikla podle právní úpravy zástavního práva účinné od 1. září 1998 do 31. prosince 2000; samotný vznik práva (nároku) na uspokojení ze zástavy se v tomto případě řídí právní úpravou účinnou od 1. září 1998 do 31. prosince 2000.

Vzniklo-li v projednávané věci zástavní právo 3. února 1997 (kdy nastaly účinky jeho vkladu do katastru nemovitostí), řídí se okolnosti jeho vzniku, jakož i otázka vzniku práva na uspokojení zástavního věřitele ze zástavy, právní úpravou účinnou do 31. prosince 2000.

Tento režim se však nevztahuje na vzdání se zástavního práva učiněné zástavním věřitelem po 1. lednu 2001. Zde totiž nejde o otázku vzniku, nýbrž zániku práva na uspokojení ze zástavy - tedy o otázku (ne)existence práva (nároku) zástavního věřitele

na uspokojení ze zástavy - jež se s ohledem na výše uvedené řídí právní úpravou účinnou od 1. ledna 2001.

Dovolatelka se mýlí, podrobuje-li automaticky otázku zániku zástavního práva právní úpravě účinné do 31. prosince 2000, argumentujíc, že touto právní úpravou se řídí i vznik tohoto práva; takový závěr z citovaného přechodného ustanovení nevyplývá.

Tomu, že zástavní právo zůstává zachováno se všemi právními účinky (nabytými) podle dosavadní právní úpravy, totiž nijak neodporuje, že zánik zástavního práva právním úkonem učiněným po 1. lednu 2001 bude podřízen nové (od 1. ledna 2001 účinné) právní úpravě. Pouhá (nerealizovaná) možnost vzdát se zástavního práva, připuštěná původní právní úpravou, totiž není tím „účinkem“, jenž by měl být zachován dle původní právní úpravy, který má na mysli citované přechodné ustanovení.

Nejvyšší soud proto uzavírá, že jednostranný právní úkon ze dne 7. června 2001, jímž se společnost A vzdala smluvně zřízeného zástavního práva k nemovitostem, vzniklého před 1. lednem 2001 (3. února 1997), se řídí právní úpravou účinnou od 1. ledna 2001, tedy ustanovením § 170 odst. 1 písm. c/ obč. zák., ve znění účinném od 1. ledna 2001. K jeho platnosti (z hlediska formy) tudíž postačuje prostá písemná forma, nikoliv forma notářského zápisu.

Jelikož zástavní právo zaniklo v projednávané věci již tímto úkonem, jsou další úvahy ohledně určitosti smluvního ujednání o době jeho trvání bezpředmětné.

Rovněž závěr odvolacího soudu, že předpoklady pro (případný) soupis nemovitostí do konkursní podstaty mohly být splněny teprve poté, co byly žalobcům doručeny upřesňující výzvy ze dne 12. prosince 2006 obsahující hodnotu nemovitostí, jejíhož uhrazení se žalovaná domáhala, je v souladu s hmotným právem, jakož i judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 9/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy správné a dovolací důvod podle ustanovení není dán. Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), dovolání podle ustanovení části věty před středníkem zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , , (co do zamítnutí dovolání) a (co do odmítnutí dovolání) a žalobcům vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady solidárně oprávněných žalobců sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle ustanovení , , a ve výši 5.850,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení , a celkem s připočtením náhrady za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 1.230,- Kč činí 7.380,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 24. června 2010

JUDr. Zdeněk K r č m á ř

předseda senátu