Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2566/2010

U S N E S E N Í

J. V.

1) Hlavní město Praha

, IČ: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15,

2) Družstvo Dům V Štíhlách 1255, družstvo

, IČ: 61464937, se sídlem v Praze 4 - Krči, V Štíhlách 1255/11,

3) Sady, lesy a zahradnictví Praha, státní podnik v likvidaci

, IČ: 00063347, se sídlem v Praze 1, Betlémská 9, zastoupený JUDr. Danielou Černou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Ke Kašně 507/36, a

4) Pozemkový fond České republiky

, IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví oprávněné osoby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2010, č. j. -176, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 6. 2009, č. j. -140, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 2842, 2843 a 2844 v katastrálním území K.

Věc byla soudy obou stupňů projednávána v řízení podle části páté ( a následující) (dále jen „ “), po té, co o návrhu žalobce na určení oprávněné osoby podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) negativně rozhodl pozemkový úřad (rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 30. 3. 2006, č. j. PÚ 2012/92).

Odvolací soud se ztotožnil se zjištěním soudu prvního stupně, že předmětné pozemky byly původně vlastnictvím předchůdkyně žalobce V. M. (zemř. 17. 3. 1987), která je podle zápisu v pozemkové knize nabyla na základě smlouvy trhové, uzavřené v roce 1944. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl k totožnému závěru, že roce 1958 Věra Mayerová převedla vlastnické právo k pozemkům písemnou smlouvou na K. K. (jde-li o pozemek č. kat. 2842) a na V. K. (k pozemkům č. kat. 2843 a 2844), jímž byly pozemky později za náhradu vyvlastněny (rozhodnutími Odboru výstavby ONV Prahy 4 ze dne 29. 11. 1963, č. j. výst. 23161/63 – Krč, a ze dne 7. 2. 1964, č. j. 23161/93 – Krč). Ač smlouvy o převodu pozemků na shora označené osoby z roku 1958 nebyly v listinné podobě dohledány, závěr o převodu vlastnictví předchůdkyně žalobce na tyto osoby vyplývá podle odvolacího soudu z ostatních v řízení provedených důkazů a lze na něj usuzovat i ze zjištění o následném chování účastníků. I odvolací soud tudíž uzavřel, že skutečnosti o vlastnictví předchůdkyně žalobce V. M. v době přechodu pozemků na stát nebyly prokázány, naproti tomu bylo zjištěno, že vlastníkem pozemků byly od roku 1958 jiné osoby, jimž byly pozemky později vyvlastněny. Žalobce – byť právní nástupce V. M. - proto není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona o půdě a negativní rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví žalobce k pozemkům (§ 9 odst. 4 zákona o půdě) je z tohoto důvodu správné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení , co do důvodů má za to, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Dovozuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Konkrétně namítá, že provedenými důkazy nebylo prokázáno uzavření převodních smluv mezi vlastnicí pozemků V. M. a V. K., resp. K. K., jimž byly později pozemky za náhradu vyvlastněny. Nečinnost své předchůdkyně při ochraně vlastnického práva přičítá tehdy panujícím společenským poměrům. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný 3) ve vyjádření k dovolání připustil, že v posuzované věci mohlo dojít k vyvlastnění pozemků jiné osobě než skutečnému vlastníku a k návrhu dovolatele se připojil.

Žalovaný 4) označil rozsudek odvolacího soudu za správný a rozhodnutí o dovolání ponechal na úvaze dovolacího soudu.

Žalovaní 1) a 2) se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocného rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátkou ( ) a v lhůtě stanovené , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu (již proto, že i dříve vydaným rozsudkem, který byl odvolacím soudem zrušen, soud prvního stupně žalobu zamítl), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má.

Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. věty prvé o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).

Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce ( ), lze tudíž usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení , tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Právní posouzení věci je tehdy nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na skutkový stav nesprávně aplikoval (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. ).

Za nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 9. 1993, sp. zn. , uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 19, svazek 2, ročník 1994).

Označení právní otázky, pro kterou by bylo lze rozsudek odvolacího soudu pokládat za rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení , dovolání postrádá. Rozsudek spočívá na právním závěru, že žalobce není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení zákona o půdě, jelikož nebyly prokázány rozhodné skutečnosti o vlastnickém právu jeho právní předchůdkyně v době přechodu předmětných pozemků na stát; naproti tomu bylo zjištěno, že vlastnické právo V. M. již v roce 1958 převedla písemnou smlouvou na jiné osoby, jimž byly pozemky posléze vyvlastněny.

K jiným závěrům o vlastnickém právu své právní předchůdkyně dochází žalobce na základě jiného hodnocení v řízení provedených důkazů, než které učinil soud prvního stupně a po něm i odvolací soud. Obsahem dovolání není tedy polemika žalobce s právním posouzením věci (žalobce netvrdí, že jinak správně zjištěný skutkový stav odvolací soud posoudil podle nesprávné právní normy, nebo že tuto normu nesprávně vyložil, popřípadě na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval), nýbrž s hodnotícím závěrem odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť své námitky - nemaje k dispozici ani dovolací důvod podle - žalobce nesprávně podřazuje důvodu uvedenému v ustanovení

Z pohledu žalobcem uplatněného dovolacího důvodu (jeho obsahové konkretizace) rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadně významný není ( ) a Nejvyšší soud proto nepřípustné dovolání odmítl ( věty první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty prvé, , a 146 odst. 3 za situace, kdy žalovaným 1), 2) a 4) – jež by podle citovaných ustanovení zákona měli na náhradu nákladů tohoto řízení zásadně právo - v dovolacím řízení náklady nevznikly. V případě žalovaného 3), který v zastoupení advokátky podal vyjádření k dovolání s návrhem směřujícím k jinému výsledku dovolacího řízení, Nejvyšší soud použil ustanovení , jež mu z důvodů hodných zvláštního zřetele umožňuje tomuto účastníku právo na náhradu nákladů řízení výjimečně odepřít.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. srpna 2010

JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.

předseda senátu