Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 928/2009

32 Cdo 928/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce V. K., zastoupeného Mgr. Petrem Vaňkem, advokátem, se sídlem v Ostravě 1, Sokolská třída 21, PSČ 728 86, proti žalované                     TORAFOREST s. r. o., se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 1307/2, PSČ 150 00, identifikační číslo 64 61 38 44, zastoupené JUDr. Martinem Skybou, advokátem, se sídlem v Moravské Ostravě, Preslova 9, PSČ 702 00, o zaplacení částky 2,419.449,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu  v  Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. října 2008,               sp. zn. -150, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. září 2007, č. j. -107, uložil žalované zaplatit žalobci částku 2,419.449,40 Kč s příslušenstvím (výrok I.), v části příslušenství žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III., IV. a V.). Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem  potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I., III., IV. a V. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení (dále též jen     „ “) a co do důvodů na ustanovení a b)

Dovolatelka má za to, že přípustnost dovolání zakládá řešení otázek, jež dosud nebyly dovolacím soudem řešeny. Jde o otázku vztahu ustanovení (dále jen „obč. zák.“) o ručení postupitele za dobytnost postoupené pohledávky a ustanovení   obč. zák., řešící vady vůle při uskutečnění právního úkonu výlučně z důvodu nedobytnosti pohledávky, dále  rozsahu aktivního jednání, resp. vlastní pečlivosti podnikatele nutné k tomu, aby se i podnikatel v rámci posuzování platnosti právního úkonu mohl či nemohl dovolat neplatnosti právního úkonu ve smyslu obč. zák. učiněného v obchodních vztazích, a konečně o vliv dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu podle   na právní úkony učiněné do doby dovolání se neplatnosti, zejména pokud již v mezidobí došlo k zániku práv a povinností, jež byly předmětem relativně neplatného právního úkonu. Dovolatelka rozhodnutí dovolacího soudu dále vytýká, že právní otázku aplikace tzv. omluvitelného omylu při posuzování neplatnosti právního úkonu ve smyslu obč. zák. řeší v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a v rozporu s hmotným právem. V této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne    19. prosince 2002, sp. zn. . Dovolatelka dále polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu, podle kterých měla vědět o nesolventnosti dlužníka Ing. K., jeho nesolventnost navíc z provedeného dokazování nevyplynula.

Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu             za správné a dovolání za nepřípustné.

Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení -   v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - ve znění účinném do 30. června 2009.

    Dovolání není přípustné.

           Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení a c) O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

           Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [ ] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci                  (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Otázky vztahu ustanovení § 527 odst. 2 obč. zák. upravujícího ručení postupitele           za dobytnost postoupené pohledávky a ustanovení § 49a obč. zák., řešící vady vůle               při uskutečnění právního úkonu výlučně z důvodu nedobytnosti pohledávky a rozsahu aktivního jednání, resp. vlastní pečlivosti podnikatele nutné k tomu, aby se i podnikatel v rámci posuzování platnosti právního úkonu mohl či nemohl dovolat neplatnosti právního úkonu ve smyslu § 49a obč. zák. učiněného v obchodních vztazích nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, protože řešením těchto otázek se nezabýval a své rozhodnutí na nich nezaložil.

Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z hlediska řešení otázky vlivu dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu podle § 49a obč. zák.    na právní úkony učiněné do doby dovolání se neplatnosti, zejména pokud již v mezidobí došlo k zániku práv a povinností, jež byly předmětem relativně neplatného právního úkonu, protože soudy obou stupňů dospěly - ve shodě s účastníky - k závěru, že dohoda o započtení pohledávek ze dne 29. února 2000 je neplatná, neboť nebyly započteny vzájemné pohledávky žalobce a žalované.

Rovněž otázka aplikace tzv. omluvitelného omylu při posuzování neplatnosti právního úkonu ve smyslu § 49a obč. zák. není otázkou zásadního právního významu, když závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu s hmotným právem (§ 49a obč. zák.), ani s dovolatelkou označovanou  judikaturou  (rozsudek Nejvyššího  soudu  ze dne   19. prosince 2002,   sp. zn.   ). Odvolací soud se v odůvodnění rozhodnutí podrobně zabýval požadavky   na osobu tvrdící jednání v omylu, zda postupovala obezřetně a hodnotila sama veškeré poznatky, které získala, to vše v souladu právě s citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu zabývajícím se požadavky tzv. omluvitelného omylu. Pro tento závěr je nepodstatné, že citované rozhodnutí Nejvyššího soudu odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí neoznačil.

            Z ustanovení se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán ( věta první ), je pak možné  - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak  nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle , stejně jako důvod podle , jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne  7. března 2006, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).

Z pohledu výše formulovaných závěrů, od nichž nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, jsou pak pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky týkající se nesprávných skutkových závěrů odvolacího soudu  o vědomí žalované o nesolventnosti Ing. K. a také závěrů o jeho nesolventnosti samotné, které dle dovolatelky nemají podklad v provedeném dokazování. Zpochybňuje-li dovolatelka uvedené skutkové závěry soudů nižších stupňů, uplatňuje dovolací důvod      podle ustanovení , který u dovolání přípustného podle   nemá k dispozici a jehož prostřednictvím přípustnost dovolání  založit nelze.

          Jelikož dovolání není přípustné ani podle , Nejvyšší soud je podle ustanovení věty první a odmítl.

          Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a , když dovolání žalované bylo odmítnuto a vznikla jí povinnost nahradit žalobci náklady dovolacího řízení. Ty sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč podle ustanovení bodu 5, , a , z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (vyjádření k dovolání) podle ustanovení a z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve výši                 2.060,- Kč.

           Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

           Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 25. srpna 2010

                                                                                  JUDr. Hana  G a j d z i o k o v á

                                                                                                 předsedkyně senátu