Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 5212/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce: D. V., proti žalovanému A. K., zastoupený Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem nám. Starosty Pavla 40, Kladno, PSČ 272 01, o zaplacení 162.958,- Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. dubna 2008, č. j. -81, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. dubna 2006, č. j. -54, ve znění opravných usnesení ze dne 19. října 2006, č. j. -62 a ze dne 23. ledna 2007, č. j. -65, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 162.958,- Kč spolu s 3% úrokem z prodlení, a to z částky 55.900,- Kč ode dne 13. 5. 2003 do zaplacení, z částky 59.600,- Kč ode dne 20. 5. 2003 do zaplacení a z částky 61.458,- Kč ode dne 20. 5. 2003 do zaplacení a z částky 61.458,- Kč ode dne 30. 5. 2003 do zaplacení (výrok I.) a že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v celkové výši 41.188,- Kč (výrok II.).

Soud prvního stupně po provedeném dokazování a na základě učiněných skutkových zjištění dospěl k závěru, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva (smlouvy) o přepravě věci podle § 610 an. obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“) a po provedení přeprav ve sjednaných termínech vznikl žalobci nárok na smluvenou úplatu, kterou je žalovaný povinen žalobci zaplatit spolu s příslušným úrokem z prodlení podle obch. zák. a nař. vlády č. ve výši dvojnásobku diskontní sazby ČNB k prvnímu dni prodlení, tj. ve výši 3% z dlužné úplaty.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravných usnesení potvrdil (výrok I.) a uložil žalovanému zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud se zabýval pouze žalovaným namítanou spornou otázkou smluvního ujednaní, v němž účastníci dohodli text: „Přímý kontakt se zákazníkem a konkurenční vystupování bude považováno za zneužití informací v obchodním styku a může být důvodem k neproplacení faktur“. Podle závěru odvolacího soudu je cit. ujednání v rozporu s ust. a obch. zák. a tudíž ve smyslu (dále též obč. zák.“) neplatné. Nárok žalobce na zaplacení právem vyúčtovaného smluveného přepravného nemohl zaniknout na základě ujednání o zákazu přímého kontaktu žalobce se zákazníkem žalovaného a konkurenčního vystupování žalobce v obchodním styku. Chtěl-li žalovaný takovou povinnost žalobce sankcionovat, měl si sjednat smluvní pokutu. Proto další dokazování k předmětné sporné otázce považoval odvolací soud za nadbytečné.

Odvolací sooud tudíž rozsudek soudu prvního stupně podle (dále jen „“) jako správný potvrdil.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ust. [patrně má správně na mysli písm. c)] a jako důvod uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle

Dovolatel nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že předmětné smluvní ujednání o konkurenčním jednání je podle § 39 obč. zák. neplatné a namítá, že je v rozporu s principem smluvní volnosti v obchodně právních vztazích. Z ustanovení § 263 odst. 1 a 2 obch. zák. vyplývá, že ustanovení § 610 a 625 obch. zák. nejsou ustanoveními kogentními, nýbrž dispozitivními, od nichž se lze dohodou účastníků odchýlit. Ustanovením § 263 obch. zák. se odvolací soud nezabýval.V návaznosti na toto nesprávné hmotněprávní posouzení odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že ve věci není třeba provádět dokazování, že se žalobce konkurenčního jednání skutečně dopustil. Jde o podstatnou vadu napadeného rozhodnutí.

Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a zrušil rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně a vrátil věc posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) nejprve konstatoval, že podle bodu 12. čl. II. přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. předpisů účinných do 30. 6. 2009. Tak je tomu i v posuzovaném případě.

Nejvyšší soud poté konstatoval, že podané dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (, , ) a musel se přednostně zabývat přípustností dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jak tomu bylo i v daném případě, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení , pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku rozporu s hmotným právem ( ). Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak pouze důvod dle , kterým je možno namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

Zásadní právní význam dovolaním napadené rozsudkem odvolacího soudu Nejvyšší soud v tomto případě neshledává.

Dovolatel má za rozhodné posouzení právního názoru odvolacího soudu, že smluvní ujednání o konkurenčním jednání je v návaznosti na § 610 a 625 obch. zák. ve smyslu § 39 obč. zák. neplatné.

Předmětné ujednání ve smlouvě (smlouvách) o přepravě věci uzavřené podle § 610 an. obch. zák. zní: „Přímý kontakt se zákazníkem a konkurenční vystupování bude považováno za zneužití informací v obchodním styku a může být důvodem k neproplacení faktur“.

Argument dovolatele, že ustanovení § 610 a § 625 obch. zák. jsou ustanovení nikoliv kogentní, nýbrž dispozitivní s odkazem na ust. § 263 odst. 1 a 2 obch. zák., je sice v zásadě správný, podstatu sporné otázky však plně nevystihuje.

Z hlediska neplatnosti předmětného smluvního ujednání ve smyslu § 39 obč. zák., tj. proto, že jde o právní úkon resp. jeho část odporující svým obsahem nebo účelem zákonu, nebo jej obcházející, anebo příčící se dobrým mravům, je rozhodné, zda takové smluvní ujednání nepředstavuje popření a vyloučení základní pojmové náležitosti (části) smlouvy o přepravě věci ve smyslu § 610 obch. zák. o úplatě (přepravném) a o vzniku práva (nároku) na zaplacení této úplaty (přepravného) ve smyslu § 625 obch. zák.

Nejvyšší soud se v principu ztotožnil s odvolacím soudem, neboť je toho názoru, že úplatu (přepravné) nelze ani a priori ze smlouvy o přepravě věci vyloučit, jestliže jsou splněny podmínky cit. ustanovení obch. zák. pro nárok na zaplacení úplaty (přepravného), jelikož by tak byl popřen nejen smysl a účel smlouvy o přepravě věci, ale i samotný pojem a podstata této smlouvy. Účastníkům ovšem nic nebránilo jak správně podotkl odvolací soud – aby porušení vymezené smluvní povinnosti, která je tak jak to bylo sjednáno, možné pokládat za ujednání neurčité (§ 37 odst. 1 obč. zák.), sankcionovaly smluvní pokutou, popř. jiným zákonem aprobovaným instrumentem a nebo, aby se při jejím porušení oprávněný domáhal náhrady škody apod.

Odvolací soud tudíž při posouzení sporné právní otázky neplatnosti předmětného ujednání nikterak nepochybil, takže nerozhodl v rozporu s hmotným právem.

Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl ( věta první a ).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věta první, a , když dovolání bylo odmítnuto, ale žalobci podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v řízení o dovolání nezvnikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. srpna 2010

JUDr. Ing. Jan H u š e k

předseda senátu