Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4368/2008

U S N E S E N Í

Římskokatolické farnosti – děkanství Nový Bydžov

Lesům České republiky, s. p.

, IČ: 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 6. 2008, č. j. – 93, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Odvolací soud ve výroku I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba, prostřednictvím níž se žalobkyně domáhala, aby žalovanému bylo uloženo vyklidit pozemky blíže identifikované ve výroku I. téhož rozsudku (dále jen „předmětné pozemky“). Odvolací soud dále ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Žalobkyně tvrdila, že je právní nástupkyní původního vlastníka těchto pozemků, přičemž žalovaný na nich hospodaří bez právního důvodu. V řízení bylo zjištěno, že výměrem Okresního národního výboru v Novém Bydžově ze dne 26. 7. 1949, č. j. 611-6.7.49, vydaném na základě zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, byly pozemky vykoupeny ve prospěch československého státu.

Odvolací soud vycházeje z nálezů a stanovisek Ústavního soudu dospěl k závěru, že na majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, je nutno vztahovat režim restitučních zákonů. Do přijetí právního předpisu, jímž budou restituce církevního majetku upraveny v obecné rovině, není žádný církevní subjekt oprávněn domáhat se žalobou na určení ochrany vlastnického práva, jestliže ke skutečnosti, v níž je spatřováno ohrožení tohoto práva, došlo v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Na těchto závěrech nemění nic ani to, že žalobkyně je ve vztahu k předmětným pozemkům zapsána jako vlastník v katastru nemovitostí. Podmínka nabytí vlastnictví státu pro úspěšnost uplatněného nároku oprávněné osoby podle restitučního předpisu nemusí být uplatněna v případech, kdy stát převzal věc bez právního důvodu. Restituční zákony legalizovaly vlastnické právo státu bez ohledu na to, že bez jejich existence by jinak bývalo možné v některých případech uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Vlastnické právo k předmětným pozemkům nelze uplatnit ani podpůrnou námitkou, že žalobkyně nabyla vlastnické právo vydržením (tj. opět nepřípustným postupem podle obecných předpisů), a to i kdyby na straně žalobce (jeho předchůdce) byly splněny všechny zákonné podmínky.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost dovozuje ze zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí, které spočívá v tom, že „soud jednak posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů…a jednak rozhodnutí odvolacího soudu řeší otázku v rozporu s hmotným právem.“ Rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, a je též založeno na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně se nedomáhá obnovy vlastnického práva k předmětným pozemkům, nýbrž ochrany vlastnického práva, které nikdy nepozbyla. Spor tedy není sporem restitučním. Vlastnické právo k předmětným pozemkům svědčí žalobkyni, neboť je jako vlastnice zapsána v katastru nemovitostí. Nesmí být znevýhodňována na základě nedokonaného pokusu totalitního státu odejmout její právní předchůdkyni vlastnictví k předmětným nemovitostem. K výše uvedenému výměru Okresního národního výboru v Novém Bydžově nelze přihlížet, neboť jinak by došlo k tomuto nepřípustnému znevýhodnění žalobkyně. Toto rozhodnutí o výkupu předmětných pozemků nebylo zaznamenáno do pozemkové knihy. Nesprávné je rovněž to, jak se soud odvolací vypořádal s podpůrnou námitkou žalobkyně, že vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržela. Žalobkyně předmětné pozemky po roce 1989 trvale v dobré víře užívala, neboť z nich jako vlastník odebírala dřevo pro svoji potřebu. Činila tak jako vlastník v dobré víře, a to vedle činnosti odborného lesního hospodáře, kterou dosud vykonával žalovaný. Žalobkyně nesouhlasí s právním posouzením soudu odvolacího, neboť vydržení je originárním způsobem nabytí vlastnického práva a je k němu třeba vždy přihlédnout. Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek soudu odvolacího, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a žalovaný se s ním ztotožňuje. Žalobkyně si musí být vědoma, že zápis v katastru nemovitostí není důkazem vlastnického práva a listinné důkazy svědčí o tom, že vlastnictví k předmětnému majetku pozbyla již v roce 1949 a k obnově vlastnictví nedošlo. Žalobkyně se nemůže účinně domáhat podle obecných předpisů ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo v roce 1949 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Žalobkyně nepravdivě ve svém dovolání uvádí, že předmětné pozemky po roce 1989 v dobré víře užívala, neboť z nich jako vlastník odebírala dřevo pro svoji potřebu. Toto tvrzení žalobkyně v průběhu soudního řízení nebyla schopna doložit. Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 ) – dále jen „ “

Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle Lze se proto zabývat jeho přípustností.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím , ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen , přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení

Pro přípustnost dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání v této věci není přípustné.

Důvodem, pro nějž byla žaloba dovolatelky zamítnuta a rozhodnutí soudu prvního stupně soudem odvolacím potvrzeno, byla v prvé řadě absence aktivní věcné legitimace žalobkyně. Žalobkyně ve vztahu k předmětným pozemkům uplatnila žalobu podle , , ve znění pozdějších přepisů (dále jen „obč. zák.“), a domáhá se tak jejich vyklizení. Žalobce musí v takovém případě prokázat, že nastaly skutečnosti, na jejich základě nabyl vlastnické právo. Žalobkyně v tomto ohledu tvrdí, že je vlastnicí předmětných nemovitostí jako právní nástupkyně předchozího vlastníka, což dokládá výpisem z katastru nemovitostí. Žalovaný naopak tvrdí, že vlastníkem žalobkyně není, neboť vlastnické právo k předmětným nemovitostem pozbyla v roce 1949 na základě výměru Okresního národního výboru v Novém Bydžově ze dne 26. 7. 1949, č. j. 611-6.7.49, vydaném na základě zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, a její vlastnické právo nebylo obnoveno. Žalobkyně na to namítá, že odnětí vlastnického práva jejímu právnímu předchůdci ze strany komunistického režimu nebylo právně završeno, a že tedy vlastnické právo k předmětným pozemkům nikdy její právní předchůdce nepozbyl.

Je zřejmé, že žalobkyně se jakožto církevní právnická osoba cestou individuální žaloby na ochranu jí tvrzeného vlastnického práva ve skutečnosti snaží domoci vydání předmětných pozemků, které byly jejímu právnímu předchůdci odňaty státem v roce 1949. Zde však platí oběma soudy citovaná judikatura Nejvyššího soudu i soudu Ústavního, že právě takové jednání je obcházením restitučních předpisů, kterému soudy nemohou poskytnout ochranu (viz např. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. , dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu,

www.nsoud.cz

).

Je zde na místě v těchto souvislostech připomenout Stanovisko uveřejněné pod č. 13/2006 Sb., Sdělení Ústavního soudu o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp.zn. (všechna uvedená rozhodnutí a stanoviska Ústavního soudu jsou dostupná na internetových stránkách

http://nalus.usoud.cz

), v němž se ve věci posouzení povahy Ústavní soud přihlásil k nálezu sp.zn. ze dne 2. 2. 2005, když vyjádřil, že kasuistické řešení majetkových křivd způsobených církvím a církevním právnickým osobám formou jednotlivých soudních rozhodnutí v konkrétních případech by bylo natolik aktivistickým řešením, že by ve svých důsledcích vedlo k tomu, že by moc soudní převzala aktivitu, která jinak v rámci dělby moci přísluší pouze moci zákonodárné.

Je pouze věcí zákonodárce, jak dořeší zmírnění majetkových křivd způsobených církvím a církevním právnickým osobám přijetím dalšího zákona.

Vzhledem k tvrzením uplatněným v předmětném dovolání lze poukázat též na závěry Ústavního soudu obsažené v jeho usnesení ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. , tedy že ze stanoviska pléna Ústavního soudu, sp. zn. , vyplývá, že pokud stát sám nepřikročil k aktu, kterým by dobrovolně obnovil vlastnické právo tam, kde bylo v minulosti totalitním státem násilně odňato, nelze se cestou žalob podle obecných občanskoprávních předpisů domáhat ochrany vlastnického práva ani proti třetím subjektům, které vlastnické právo nabyly od státu, a dokonce ani proti státu samotnému. Výše uvedené závěry se vztahují i na případy, kdy dle tvrzení původního vlastníka či jeho právního nástupce vlastnické právo na stát nikdy nepřešlo.

Uvedený právní výklad byl Ústavním soudem zachován a znovu potvrzen i v nedávném nálezu pléna ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. . To plyne při interpretaci

a contrario

zejména z jeho bodu VI, odstavců 18 až 21. Byl tak znovu většinově potvrzen převládající právní názor, „který při zdůraznění primární povinnosti zákonodárce upravit problematiku tzv. církevních restitucí považoval ingerenci moci soudní (ochranu individuálních nároků) před přijetím zvláštního zákona za nepřípadný soudní aktivismus“. To s výjimkou specifických individuálních nároků potud, pokud zákonodárce nepřijme ústavně konformní řešení (viz bod XI./d, odstavec 108 citovaného nálezu). V tomto ohledu má Nejvyšší soud za to, že se v daném případě o specifický nárok žalobkyně hodný zvláštního zřetele nejedná. Jde o případ uplatnění tzv. restitučního nároku církevní osobou, jenž by měl být pod zorným úhlem výše uvedených judikatorních závěrů řešen v rámci pravomocí moci zákonodárné.

I když odnětí vlastnického práva nemuselo být v daném případě právně formálně zcela dovršeno, žalobkyně nezpochybňuje, že nejméně od roku 1949 do roku 1989 stát předmětné pozemky fyzicky okupoval, hospodařil na nich a choval se k nim jako vlastník. To je pak jeden z typických restitučních důvodů a platí zde právní závěry uvedené výše.

Ve vztahu k možnému vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům žalobkyní po roce 1990, je třeba považovat za obecně nesprávnou úvahu odvolacího soudu, že „vlastnické právo k pozemkům nelze uplatnit ani podpůrnou námitkou, že žalobkyně nabyla vlastnické právo vydržením (tj. opět nepřípustným postupem podle obecných předpisů), a to i kdyby na straně žalobce (jeho předchůdce) byly splněny všechny zákonné podmínky“. Vydržení je totiž originárním způsobem nabytí vlastnického práva

ex lege

, a výše uvedené právní závěry týkající se restitučních nároků ve vztahu k nárokům uplatňovaným podle obecných právních předpisů se tak neuplatní.

Tvrzení žalobkyně je však v tomto ohledu zcela nedostatečné a zavádějící, neboť v žalobě zřetelně uvádí, že „na předmětných pozemcích hospodaří žalovaný bez jakékoliv smlouvy či dohody a neposkytuje žalobkyni žádné peněžité plnění“, přičemž až následně žalobkyně uvádí jen to, že z uvedených lesních pozemků odebírá dřevo, a to jako vlastník v dobré víře. Vzhledem k těmto tvrzením je tak popřena jedna z podmínek vydržení, a to držba věci, tedy faktické ovládání věci s úmyslem mít věc pro sebe (

corporalis possessio

a

animus possidendi

). Žalobkyně tak již v žalobě popřela, že by vykonávala tzv. právní panství nad předmětnými pozemky. Naopak, ze všech tvrzení a důkazů provedených před oběma soudy zřetelně vyplývá, že k uvedeným pozemkům se jako vlastník od roku 1949 až doposud chová stát prostřednictvím svých organizačních jednotek či podniků. Dovolací soud tak ani toto tvrzení dovolatelky nepovažoval za dostačující k založení přípustnosti dovolání v dané věci.

Napadenému rozhodnutí nelze přiznat zásadní právní významnost a dovolání přípustnost podle A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení a jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle věty první, , části věty před středníkem a Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. srpna 2010

JUDr. František I š t v á n e k, v. r.

předseda senátu