Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 3112/2008

U S N E S E N Í

Ing. J. S.

, zastoupenému JUDr. Václavem Sedlářem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, pro částku 1.215.416,- Kč, přikázáním pohledávky z účtu u peněžníhou, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. , o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně z 9. 10. 2007, č. j. -33, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 2. 2. 2007, č. j. -5, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že námitka povinného, že „povinnost k placení pohledávky mu nesvědčí, protože se jedná o povinnost subjektu, jehož majetek koupil, je tzv. námitkou nalézací“, kterou se soud ve vykonávacím řízení nemůže zabývat bez ohledu na skutečnost, zda proti rozhodnutí v nalézacím řízení je opravný prostředek přípustný či nikoli.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení (za zásadně právně významnou považuje otázku „možnosti smluvního převodu veřejnoprávní povinnosti – placení pojistného na sociální zabezpečení“) povinný namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle spatřuje v tom, že odvolací soud potvrdil usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, přestože (jak bylo namítnuto již v odvolání) k výkonu navržené výkazy nedoplatků „jsou neplatné a tudíž nemohou být ani vykonatelné a sloužit jako podklad pro výkon rozhodnutí.“ Podle jeho názoru nemohly nedoplatky pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku nezaměstnanosti přejít z jeho právního předchůdce na něj, jelikož jde o veřejnoprávní závazek, na který se předpisy práva soukromého nevztahují. Dovolatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je nezbytnou podmínkou úhrady daňového nedoplatku původního vlastníka novým majitelem nemovitosti povinnost správce daně vydat novému majiteli rozhodnutí, jímž se stanoví, jaké peněžité plnění se mu ukládá. Ve svých nálezech se Ústavní soud sice zabýval daňovou povinností, podle názoru povinného se však jedná o stejný druh veřejnoprávní povinnosti ovládané stejnými principy, pročež jsou závěry Ústavního soudu použitelné i na pojistné na sociální zabezpečení. V dalším obsahu dovolání se pak povinný podrobně zabývá otázkou, proč nelze aplikovat ustanovení (povinný zřejmě omylem nesprávně uvádí „1991“).

Oprávněná navrhla zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud, který věc projednal podle ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, ) se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení – jež podle platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem ( ).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení , jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán ( věta první ).

Povinný sice napadenému rozhodnutí přisuzuje zásadní právní význam, k závěru o splnění této podmínky však hodnocením námitek v dovolání obsažených dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny všechny zákonem předepsané předpoklady pro výkonu rozhodnutí, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Nejvyšší soud předně zdůrazňuje, že na právním posouzení, jež dovolatel považuje za nesprávné, napadené rozhodnutí odvolacího soudu, odůvodněné výlučně závěrem, že „tzv. námitkou nalézací se soud ve vykonávacím řízení zabývat nemůže“, nespočívá. V daném konkrétním případě však soud považuje za nezbytné uvést, že všemi otázkami předestřenými v dovolání v předmětném řízení o výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžníhou, se soudy zabývaly již v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí nařízeného zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech, vedeném u téhož okresního soudu pod sp. zn. (viz usnesení Krajského soudu v Brně ze 16. 4. 2004, č. j. -53, jímž bylo potvrzeno usnesení z 2. 5. 2003, č. j. -39, kterým okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí nařízeného k vymožení téže pohledávky, přiznané týmž titulem /č. l. 26 spisu/). V tomto řízení rozhodoval – a to meritorně – i Nejvyšší soud, který dovolání povinného proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu usnesením z 15. 2. 2006, č. j. -70, zamítl právě s odůvodněním, že povinnost k zaplacení nedoplatků pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku nezaměstnanosti na povinného – a to „již podle ustanovení “ – přešla; na odůvodnění jeho rozhodnutí Nejvyšší soud odkazuje (viz č. l. 24, 24 versa).

Otázkou přechodu povinnosti k zaplacení nedoplatků se zabýval i krajský (správní) soud v řízení vedeném pod sp. zn. , v němž rozsudkem z 31. 1. 2001, č. j. -17 (viz č. l. 21), zamítl žalobu povinného proti rozhodnutí z 12. 4. 2000, č. j. C 88/1052/00, kterým Česká správa sociálního zabezpečení nevyhověla odvolání povinného proti rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení v Uherském Hradišti, jež rozhodnutím z 29. 2. 2000, sp. zn. 354/98/00, zamítla žádost povinného o vrácení přeplatku pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku nezaměstnanosti (č. l. 22). Ústavní stížnost povinného proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně a proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení pak Ústavní soud svým usnesením z 12. 10. 2001, sp. zn. , odmítl; na jeho rozhodnutí, odůvodněné kromě jiného ustanovením “, Nejvyšší soud také odkazuje (viz č. l. 17-20).

Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání ( věta první ) podle ustanovení , odmítl.

Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné, jež by jinak měla podle , a právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok shora uvedený.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. července 2010

JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.

předseda senátu