Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 953/2009

32

Cdo 953/2009

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobců a)B. H. a b)I. H., obou zastoupených JUDr. Marií Karasovou, advokátkou se sídlem v Brně, Úvoz 39, PSČ 602 00, proti žalované STARKON Nová Říše, spol. s r. o., se sídlem v Bohuslavicích 10, Nová Říše, PSČ 588 65, identifikační číslo 63 47 27 24, zastoupené JUDr. Vladislavem Kasalem, advokátem se sídlem v Třešti, Tovární 337, PSČ 589 01, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 3. prosince 2008, č. j. -84, takto :

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.380,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupkyně.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 28. dubna 2008, č. j. -61, zamítl žalobu o zrušení rozhodčího nálezu vydaného dne 14. června 2007 rozhodcem Dr. J. L. pod č. j. RŘ 1/2007-L. Žalobcům byla uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalované náhradu nákladů řízení.

K odvolání žalobců Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě, rozsudkem ze dne 3. prosince 2008, č. j. -84, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že rozhodčí nález zrušil podle ustanovení , o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále též jen „ZRŘ“) a žalované uložil zaplatit každému ze žalobců náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, oproti soudu prvního stupně, dovodil, že účastníci si dohodou nevyloučili ústnost řízení při projednávaní jejich sporu před rozhodcem. V posuzované věci se účastníci dohodli mimo jiné na tom, že jejich spory mohou být řešeny podle , a to „s jednáním podle písemných podkladů“. Podle ZRŘ nedohodnou-li se strany jinak, je řízení před rozhodci ústní. Toto řízení je vždy neveřejné. Odvolací soud dospěl k závěru, že ústnost řízení se projevuje v tom, že věc je projednána při jednání. Předpokládá-li rozhodčí smlouva řešení sporu rozhodcem „s jednáním“, pak nejenže ústnost rozhodčího řízení nevylučuje, ale naopak ji (gramaticky vyloženo) výslovně předpokládá. Ujednání o tom, že „jednání“ bude podle písemných podkladů, nelze chápat jako zřeknutí se ústního jednání, ale jako dohodu o vedení řízení, konkrétně o tom, že rozhodováno bude na základě písemných podkladů; ty však za situace, kdy nebyla vyloučena ústnost řízení, musí být projednány při jednání. Nenařídil-li rozhodce k projednání sporu ústní jednání, nedodržel základní formální postup předepsaný zákonem pro rozhodčí řízení a v důsledku toho nebyla účastníkům poskytnuta možnost věc před nimi projednat. Podle ZRŘ je dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení (dále též jen „ “) a co do důvodu na ustanovení

Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní hodnocení ujednání v rozhodčí doložce o rozhodování podle písemných podkladů. V doložce byla použita formulace, která by ztratila význam, kdyby mělo jít o běžné ústní jednání (kde se samozřejmě přihlíží i k písemným podkladům) a toto znění jednoznačně dokumentuje skutečnou vůli účastníků. Ačkoliv bylo mezi účastníky dohodnuto, že má být rozhodováno podle zásad spravedlnosti, odvolací soud nerespektoval, že samo pojetí takového rozhodování nepřipouští extrémní formalismus. Dovolatelka v této souvislosti odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. . Účastníci byli rozhodcem seznámeni s tím, jaké podklady mu byly stranami předloženy a byla jim dána možnost se k nim vyjádřit. Písemné vyjádření bylo realizací práva účastníků na to, aby měli možnost věc před rozhodcem projednat. Nikde není stanoveno, že zákon nepřipouští jiné projednání než ústní. Odvolací soud si vytvořil vlastní definici pojmu „jednání“ jako „nařízené ústní projednání před účastníky“, aniž by jím bylo respektováno znění (dále jen „obč. zák.“). Stanovisko odvolacího soudu, že pojem „jednání“ musí být vykládán uvedeným způsobem, dle něj jediným možným, neodpovídá obecně a již vůbec ne odborně akceptovaným jazykovým pravidlům. K tomu dovolatelka poukazuje na výklady a definice termínu jednání v souboru encyklopedií a slovníků a současně v Komentáři k nakladatelství C. H. Beck k . Odvolací soud postupoval aplikací přepjatého formalismu, v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. .

Žalobci se k dovolání žalované vyjádřili tak, že rozsudek odvolacího soudu považují za správný. Účastníci si nevyloučili ústnost řízení při projednávání sporu před rozhodcem. Ujednání účastníků výslovně předpokládalo, že řízení před rozhodcem bude mít ústní formu. Žalobci poukazují na obecnou praxi soudů všech stupňů, které pokud zjistí, že mohou věc posoudit a rozhodnout bez jednání, vyzvou účastníky sporu, aby se v určité lhůtě vyjádřili k tomu, zda s takovým postupem souhlasí. Teprve poté, když se účastník řízení vzdá osobní účasti u jednání, případně je k reakci soudu nečinný, rozhodne soud bez ústního jednání. Rozhodce měl postupovat obdobně.

Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - ve znění účinném do 30. června 2009.

Dovolání je přípustné podle ustanovení , není však důvodné.

Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v a a b) a , popřípadě jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady se z obsahu spisu nepodávají a ani dovolatelka netvrdí, že by řízení bylo těmito vadami zatíženo.

Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle , tj. že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávným právním posouzením věci se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.

Nejvyšší soud při posouzení věci v prvé řadě vycházel z povahy rozhodčího řízení, jehož smyslem je přenesení projednávání a rozhodování určitých sporů z obecných soudů, do jejichž pravomoci tyto věci jinak patří, na rozhodce jako soukromé fyzické osoby (srov. důvodovou zprávu k ZRŘ). Právní povahou rozhodčího nálezu se zabýval Ústavní soud v usnesení ze dne 15. července 2002, sp. zn. (na které poukazovala také dovolatelka), v němž byl formulován závěr, že "rozhodce nenalézá právo, ale tvoří závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc není delegována svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud". Nejvyšší soud tedy s ohledem na charakter rozhodčího řízení, aniž by hodnotil obsahovou stránku předmětného rozhodčího řízení, se zabýval pouze otázkou, jestli odvolací soud správně posoudil, zda byly v daném případě dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu. Námitky dovolatelky tudíž zkoumal pouze z hledisek, zda byla straně poskytnuta možnost věc před rozhodci řádně projednat.

Podle ustanovení § 31 písm. e) ZRŘ soud zruší rozhodčí nález, jestliže straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat.

Nejvyšší soud se otázkou odnětí možnosti projednat věc před rozhodci opakovaně zabýval (srov. rozhodnutí ze dne 28. května 2009, sp. zn. nebo ze dne 11. června 2008, sp. zn. ). Důvod ke zrušení rozhodčího nálezu soudem, upravený v § 31 písm. e) ZRŘ, míří především na ochranu dodržování základních procesních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení s ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení vyjádřenou v § 18 ZRŘ. Účastníkům musí být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv. Všechny námitky vedoucí ke zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) ZRŘ musí být nutně procesního charakteru, musí se tedy týkat postupu rozhodčího soudu při projednávání sporu, nikoli správnosti skutkových nebo právních závěrů učiněných rozhodčím soudem. Institut návrhu na zrušení rozhodčího nálezu nemůže sloužit jako opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu. Při posuzování otázky, zda v daném případě byla straně v rozhodčím řízení poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, musí soud zkoumat, zda v konkrétním rozhodčím řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem případu byla straně rozhodčího řízení poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění jejích procesních práv a rovněž zda se procesním postupem rozhodčího soudu jedna ze stran nedostala do nerovného postavení vůči druhé straně. V nálezu ze dne 13. listopadu 2003, sp. zn. , publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 134/2003, Ústavní soud formuloval a odůvodnil závěr, že jedním ze základním principů, jimiž je soudní řízení ovládáno, je princip rovnosti účastníků, který vyjadřuje skutečnost, že účastníci řízení (strany) musí stát před soudem v rovném postavení, aniž by byla jedna nebo druhá strana jakkoli procesně zvýhodněna či znevýhodněna. K provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Obdobně chápe princip rovnosti stran Evropský soud pro lidská práva, který používá v této souvislosti pojem „rovnost zbraní“. Podle konstantní judikatury tohoto soudu princip rovnosti zbraní, jako jeden z prvků širšího pojetí spravedlivého procesu, vyžaduje, aby každé procesní straně byla dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana (viz např. Dombo Beheer B. V. proti Nizozemí, 1993, Ankerl proti Švýcarsku, 1996, Komanický proti Slovensku, 2002). Vzhledem ke shora uvedenému lze za přiměřeného použití ( ZRŘ) uvedený závěr vztáhnout i na rozhodčí řízení ve smyslu

Promítnutí těchto procesních principů na danou věc pak vede k závěru, že rozhodce v posuzované věci žalobcům v plném rozsahu neposkytl možnost věc před rozhodcem projednat.

Podle § 19 ZRŘ strany se mohou dohodnout na postupu, kterým mají rozhodci vést řízení (odstavec 1 věta první). Nedohodnou-li se strany jinak, je řízení před rozhodci ústní. Toto řízení je vždy neveřejné (odstavec 3).

V projednávané věci si účastníci dohodli ve smlouvě o dílo ze dne 4. ledna 1999, ve spojení s dohodou o podmíněném povolení odkladu placení, že „ve smyslu článku XI. smlouvy o dílo (podle něhož případné soudní spory mají být řešeny rozhodcem, kterého navrhne zhotovitel) budou případné majetkové spory o nároky ze smlouvy o dílo a z této smlouvy řešeny především mimosoudně podle tím z rozhodců, jejichž nálezy se nacházely u některého z českých soudů před uzavřením této dohody, kterého zvolí věřitel, s jednáním podle písemných podkladů podle zásad spravedlnosti, s odměnou ve výši 1,5 násobku příslušejícího soudního poplatku“.

Dovodil-li odvolací soud výkladem tohoto ujednání, že účastníci nevyloučili ústnost řízení před rozhodcem, je jeho závěr správný.

V rozsudku ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. , se Nejvyšší soud zabýval vztahem ZRŘ a , přičemž dospěl k závěru, že vztah obou právních norem je upraven ustanovením ZRŘ, podle kterého nestanoví-li zákon jinak, užijí se na řízení před rozhodci přiměřeně ustanovení . Z použití termínu „přiměřeně“ vyplývá, že rozhodčí řízení nepodléhá přímo a jeho jednotlivá ustanovení nelze použít v rozhodčím řízení mechanicky. Výraz „přiměřeně“ vyžaduje především zohlednění obecných zásad, na nichž stojí rozhodčí řízení, to znamená použití norem pod obecným rámcem zásad rozhodčího řízení.

v ustanovení předpokládá k projednání věci nařízení jednání, k němuž budou předvoláni účastníci a všichni, jejichž přítomnost je třeba. Za přiměřeného použití ZRŘ nelze dovodit, že pokud si účastníci dohodli, že spory budou řešeny rozhodcem „s jednáním podle písemných podkladů podle zásad spravedlnosti“, došlo k vyloučení ústnosti řízení, jak ji předpokládá ZRŘ. Lze přitom přisvědčit výkladu odvolacího soudu, že užití výrazu „jednání“ svědčí o opaku, tedy o zachování principu ústnosti řízení. Poukazovala-li dovolatelka na výklad termínu „jednání“ v souboru encyklopedií a výkladových slovníků, není tato její argumentace pro posouzení věci přiléhavá, neboť rozhodující pro výklad užitého termínu je podle ustanovení ZRŘ přiměřené užití . Za situace, kdy řízení neproběhlo ústně, jak předpokládá ZRŘ, nebyla stranám poskytnuta možnost věc před rozhodcem projednat a podle ZRŘ je dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu.

Jelikož se dovolatelce správnost rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání žalované podle , části věty před středníkem zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , , a , když žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a náklady žalobců sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníků v dovolacím řízení ve výši 5.850,- Kč podle , , 18 odst. 1 a a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč podle , z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty 1.230,- Kč a celkem činí 7.380,- Kč.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 29. června 2010

JUDr. Hana Gajdzioková předsedkyně senátu