Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 688/2010

U S N E S E N Í

Statutárního města Brna

J. N.,

zastoupenému JUDr. Zdeňkem Doležalem, advokátem se sídlem v Brně, Musorgského 1, o zaplacení částky 461.990,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. července 2009, č. j. -167, takto:

I. Dovolání se

odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 12.360,- Kč k rukám advokáta JUDr. Evžena Rašovského do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 23. 3. 2005, č. j. -130, rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 461.990,50 Kč s 18 % úrokem z prodlení ročně od 1. 1. 1996 do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozhodnutí (výrok I.) i o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Toto rozhodnutí bylo učiněno poté, co v předchozím řízení v této věci byl rozsudek soudu prvního stupně dvakrát zrušen soudem odvolacím pro potřebu doplnit dokazování o důvody, z nichž byla žalobcem předmětná částka zaplacena žalovanému. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalobce poskytl žalovanému plnění v celkové výši 1.397.561,50 Kč v mylném domnění, že je účastníkem smlouvy o dílo uzavřené mezi žalovaným a společností, která na základě mandátní smlouvy uzavřené se žalobcem prováděla správu nemovitostí v jeho vlastnictví. Dílo však nebylo provedeno v rozsahu, v jakém bylo zaplaceno žalobcem, částka zaplacená za neprovedené práce (461.990,50 Kč) pak představuje bezdůvodné obohacení vzniklé plněním bez právního důvodu ve smyslu § 451 obč. zák., a domáhá-li se žalobce vydání této částky, je jeho nárok důvodný.

K odvolání žalovaného přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně Krajský soud v Brně, rozsudkem ze dne 20. 7. 2009, č. j. -167, je potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud neshledal důvodným tvrzení žalovaného, že mezi ním a žalobcem vznikl smluvní vztah, z nějž pro žalobce vyplývala povinnost poskytnout žalovanému zálohu na dokončení díla, jehož provádění bylo později žalobcem pozastaveno. Odvolací soud uvedl, že přestože v důsledku neshod mezi žalobcem a objednatelem díla došlo k tomu, že faktury za provádění díla a zálohové faktury byly vystavovány přímo na žalobce, jímž byly také hrazeny, nelze z této skutečnosti usuzovat na to, že by došlo k platnému uzavření smlouvy mezi žalobcem a žalovaným, a proto soud prvního stupně správně řešil spor mezi účastníky podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Odvolací soud se dále zabýval tím, zda se v daném případě neuplatní ustanovení § 454 obč. zák., podle nějž by bezdůvodné obohacení na straně žalovaného nevzniklo, neboť žalobcem bylo plněno to, co měl po právu plnit objednatel. Aplikace uvedeného ustanovení je však podle odvolacího soudu vyloučena tím, že žalobce poskytoval plnění žalovanému, protože se mylně domníval, že je smlouvou uzavřenou mezi žalovaným a správcem svých nemovitostí vázán. Nebylo-li tedy mezi účastníky zřejmé, že je plněno za jiného povinného, nemůže se uvedené ustanovení v projednávané věci uplatnit. Obrana žalovaného proti nároku žalobce, spočívající v požadované náhradě za škodu vzniklou předčasným ukončením smluvního vztahu žalobcovým správcem, pak rovněž nemůže být důvodná, neboť škoda nevznikla jednáním žalobce. Příhodná není ani obrana žalovaného, že užitek z díla nabýval žalobce, neboť ve sporu šlo právě o plnění, které žalobce nenabyl. Závěr soudu prvního stupně o vzniku bezdůvodného obohacení ve výši žalované částky na straně žalovaného shledal tedy odvolací soud správným a jeho rozhodnutí potvrdil.

Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost je podle dovolatele dána zásadním právním významem napadeného rozhodnutí ve smyslu a důvodnost nesprávným právním posouzením ve smyslu Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v tom, že posouzení vztahu mezi účastníky-podnikateli výlučně podle ustanovení o bezdůvodném obohacení bylo odvolacím soudem učiněno zcela v rozporu s hmotným právem, konkrétně s ustanovením a odst. 2, dále a , obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.), i s ustanovením obč. zák. Dovolatel upozorňuje předně na to, že v projednávané věci je třeba v souladu s ustanovením obch. zák. posuzovat závazkový vztah podle ustanovení obchodního zákoníku, neboť jde o vztah mezi podnikatelem a samosprávnou územní jednotkou týkající se správy domů ve vlastnictví obce, kterážto činnost se týká zabezpečování veřejných potřeb ve smyslu uvedeného ustanovení. Podle dovolatele došlo přímo mezi účastníky k uzavření smlouvy o dílo ve smyslu § a 536 a násl. obch. zák. a v souladu s obč. zák. Existenci této smlouvy dovolatel vyvozuje z toho, že žalobce přijímal pokladní doklady žalovaného, dával bankovní příkazy k zaplacení prováděných prací žalovanému a trval na dodání těchto prací pro sebe, jako pro vlastníka předmětných nemovitostí. Na základě uvedeného je tedy podle dovolatele zřejmé, že závěr odvolacího soudu o neprokázání smluvního důvodu pro nabytí peněz od žalobce není správný a je v rozporu s provedeným dokazováním. Z tohoto důvodu navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že dovolatel dovozuje existenci smluvního vztahu mezi nimi zcela v rozporu se svými dřívějšími tvrzeními, kterými existenci smluvního vztahu mezi účastníky popíral, údajná smlouva je navíc i v dovolání vymezena zcela neurčitě a nejasně. Žalobce dále připomněl, že tvrzení dovolatele nemohou zpochybnit skutečnost, že obdržel prostředky na provedení prácí, které neuskutečnil, a navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal mu náhradu nákladů řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , , ve znění platném ode dne, kdy nabyl účinnosti , kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení ).

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , se zabýval přípustností dovolání.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím , ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen se závazným právním názorem, který vedl soud prvního stupně k odlišnému rozhodnutí , přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě V této souvislosti Nejvyšší soud navíc připomíná, pokud jde o obsah dovolacích námitek, i závěry obsažené v jeho usnesení ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. , jež by bylo možné v dané věci rovněž aplikovat.

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí však nelze dovodit z dovolatelem předestřené otázky, zda z toho, že mu žalobce hradil provedené práce a požadoval jejich dokončení, lze usuzovat na platně uzavřenou smlouvu o dílo mezi těmito účastníky. Předně je třeba připomenout, že podle dovolatele chybně posouzená otázka, zda byla mezi účastníky uzavřena smlouva o dílo a její případný obsah, je především otázkou správnosti skutkových zjištění a hodnocení na jejich základě učiněných (obdobně srov. závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. ) a nikoliv nesprávným právním posouzením spočívajícím v nesprávné aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Zpochybnění správnosti závěru soudů obou stupňů, že mezi účastníky nedošlo k uzavření smlouvy o dílo, tedy naplňuje dovolací důvod podle , tzn. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, ke kterému však dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li již přípustnost dovolání založena podle ustanovení nebo b)

Dovolatel mimoto přehlíží, že závěr odvolacího soudu o neprokázání smluvního vztahu mezi účastníky byl založen na posouzení celého komplexu relevantních okolností (včetně postoje žalovaného v průběhu řízení) a byl učiněn v obecné formě (nevymezil se tedy pouze například k či písemné formě smlouvy – obch. zák.), přičemž platné uzavření smlouvy vyžaduje především návrh, coby jednostranný adresovaný projev vůle, kterým navrhovatel navrhuje druhému určitému subjektu uzavření smlouvy, a dále přijetí tohoto návrhu adresátem. Přijatý návrh přitom musí obsahovat základní náležitosti vyžadované zákonem pro uzavíraný smluvní vztah, přičemž odkazuje-li dovolatel na výsledky dokazování prováděného bankovními a účetními doklady prokazující, že žalobce hradil žalovaným prováděné práce, nelze z toho dovodit, že došlo k uzavření smlouvy obsahující podstatné náležitosti smlouvy o dílo (viz obch. zák.), jimiž jsou v souladu s ustanovením obch. zák. vymezení díla (popřípadě předmětu díla) a určení ceny nebo vymezení způsobu jejího určení, popřípadě projev vůle účastníků uzavřít smlouvu bez určení ceny. Pokud smlouva o dílo neobsahuje obě tyto podstatné části, není platně uzavřena (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2009, sp. zn. , publikované v časopise Právní rozhledy, č. 20/2009, str. 745). Doklady, na něž dovolatel odkazuje, svědčí závěru učiněnému odvolacím soudem, že žalobce plnil v omylu o jeho vázanosti smlouvou uzavřenou žalovaným a třetí osobou, nelze z nich však dovodit jakýkoliv smluvní konsensus o podstatných náležitostech smlouvy o dílo uzavřené přímo mezi žalobcem a žalovaným a ani vůli další smlouvu uzavřít. Nárok žalobce byl pak odvolacím soudem zcela přiléhavě posouzen podle úpravy bezdůvodného obohacení, jež je obsažena v § a násl. obč. zák. K tomu lze dodat, že i v případě, že by bylo možno dospět k závěru o platném uzavření smlouvy o dílo konkludentní formou placením faktur žalovaného, nesvědčil by ani tento závěr dovolatelovu tvrzení, že žalobce mu byl na základě takto uzavřené smlouvy povinen hradit zálohu na provedení prací ve výši žalované částky, neboť ani sám dovolatel netvrdí skutečnosti, z nichž by bylo možné dovozovat, že obsahem této smlouvy byl i závazek žalobce platit zálohu v takto určené výši před provedením díla. S ohledem na uvedené je zřejmé, že zde není důvodu pro dovození zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve smyslu a odst. 3 , a tedy ani přípustnosti dovolání.

Bylo-li dovolání ve vztahu k meritu věci shledáno nepřípustným, pak podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není přípustné ani dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. , publikované v časopise Soudní rozhledy, svazek 1/2002).

Z těchto důvodů tedy Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ustanovení a jako nepřípustné odmítl

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle , věty první, , , části věty před středníkem, a V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 10.000,- Kč podle ustanovení , , , a , a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení , obojí navýšené o 20% DPH podle ustanovení , celkem tedy 12.360,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. července 2010

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.

předseda senátu