Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 2654/2008

  29 Cdo 2654/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Petra Šuka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci navrhovatelky Le Cheque Déjeuner s. r. o., se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 1560/99, PSČ 140 00, identifikační číslo 62 91 36 71, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kořenského 15/1107, PSČ 150 00, za účasti L. M., zastoupeného JUDr. Petrou Budíkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 6, Nad Kajetánkou 15, PSČ 169 00, o zaplacení částky 425.600,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení částky 6,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání L. M. proti rozsudku Vrchního soudu v  Praze ze dne 7. ledna 2008, č. j. -506, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. května 2006, č. j. -435, ve znění usnesení ze dne 8. září 2006, č. j. -461, uložil účastníkovi L. M. (dále jen „účastník“) zaplatit navrhovatelce částku 425.600,- Kč s 13,4 % úrokem z prodlení od 1. září 1996 do zaplacení (výrok I.), co do zaplacení 2,6% úroku z prodlení z téže částky od 1. září 1996 do zaplacení návrh zamítl (výrok II.), dále zamítl vzájemný návrh účastníka na zaplacení částky 6,000.000,- Kč s úrokem z prodlení (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. - VI.).

V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že dne 27. února 1996 byla uzavřena mezi účastníkem jako převodcem a navrhovatelkou jako nabyvatelkou smlouva                        o převodu obchodního podílu podle ustanovení § 115 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) ve společnosti Central, s. r. o. (dále jen „smlouva“ a „společnost“) za dohodnutou cenu 12,000.000,- Kč. Cena byla stanovena ve vztahu ke stavu nesplacených závazků společnosti vůči třetím osobám, tak, jak jsou uvedeny v přílohách č. 1 a č. 2 smlouvy, a k jejímu zvýšení nebo snížení mělo dojít v případech uvedených v článku V. smlouvy, mimo jiné v závislosti na finančním objemu stravenek v oběhu k 31. prosinci 1995. Na základě závěru znaleckého posudku z oboru ekonomiky soud prvního stupně dovodil, že finanční objem stravenek v oběhu k 31. prosinci 1995 byl vyšší o 13,492.295,- Kč, než částka uvedená v příloze č. 2 smlouvy. Cena za převod obchodního podílu 12,000.000,- Kč tak měla být snížena podle článků II. a V. smlouvy o částku 6,746.147,- Kč. Zaplatila-li navrhovatelka na úhradu ceny za převod obchodního podílu částku 6,000.000,- Kč, zaplatila více o 746.147,- Kč. Požaduje-li po účastníkovi jen zaplacení částky 425.600,- Kč, je její požadavek oprávněný.

Odstoupení účastníka od smlouvy přípisem ze dne 6. srpna 1996 proto, že navrhovatelka do 27. července 1996 (resp. do 29. července 1996) nedoplatila cenu za převod obchodního podílu považoval s odkazem na ustanovení § 344 obch. zák. a článek VII. smlouvy za neplatné, protože navrhovatelka zaplatila za převod obchodního podílu částku, která přesahovala ve smlouvě dohodnutou cenu. Nevznikla jí tak povinnost k doplatku ceny. Ze stejného důvodu nepovažoval za důvodný ani nárok na zaplacení částky 6,000.000,- Kč jako doplatku ceny za převod obchodního podílu uplatněný vzájemným návrhem.

Vrchní soud v Praze k odvolání účastníka v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, v zamítavém výroku ohledně vzájemného návrhu a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Námitky účastníka proti správnosti zjištění finančního objemu stravenek v oběhu k 31. prosinci 1995 znaleckým posudkem nepovažoval za důvodné s tím, že posudek má potřebné náležitosti, obsahuje údaje o podkladech, z nichž znalec vycházel, zjištění, která učinil, i odborné závěry. Okolnost, že znalec vycházel také z rekonstruovaného účetnictví společnosti, není na závadu správnosti posudku. Nepřisvědčil výhradě, podle níž z rozsudku soudu prvního stupně není zřejmé, zda lze neplatné stravenky z roku 1994 pokládat za stravenky v oběhu ve smyslu smlouvy, protože z rozsudku jednoznačně plyne záporná odpověď vycházející ze závěru znaleckého posudku. Za důvodnou nepovažoval ani námitku, že nárok na snížení ceny za převod obchodního podílu byl navrhovatelkou uplatněn až po lhůtě pěti měsíců od uzavření smlouvy a zanikl. Ve smlouvě prekluze práva sjednána nebyla. Skutečnost, že finanční objem stravenek v oběhu byl vyšší, navrhovatelka zjistila včas, do pěti měsíců od uzavření smlouvy, jak uvedla v přípise účastníkovi z 19. července 1996.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal účastník dovolání, odkazuje co do důvodů na ustanovení a b) (dále jen „ “).

 Nesprávné právní posouzení věci dovolatel spatřuje v závěru o neplatnosti odstoupení od smlouvy, namítaje, že odstoupil řádně k 6. srpnu 1996, když navrhovatelkou nebyl k rozhodnému datu uhrazen doplatek ceny za převod obchodního podílu. Soudy nižších stupňů nesprávně posoudily okamžik, kdy navrhovatelka zjistila skutečnost, na základě které mohlo dojít ke snížení ceny. Tvrdí, že tuto skutečnost zjistila až na základě zprávy společnosti Mazars & Guerard z 2. srpna 1996, přičemž měla být zjištěna nejpozději k 27. červenci 1996. Přípis navrhovatelky, v němž na tuto zprávu odkazuje, nemohl logicky zprávě předcházet a jeho datum vyhotovení nebylo soudy nižších stupňů správně interpretováno. Namítá, že soudy nižších stupňů pochybily, vycházely-li z  posudku zpracovaného znalcem z nedůvěryhodného rekonstruovaného účetnictví.

Dovolatel setrvává na tvrzení nedostatečného zjištění skutečností rozhodných pro snížení ceny za převod obchodního podílu, konkrétně množství stravenek v oběhu k 31. prosinci 1995. Navrhovatelkou nebyly předloženy relevantní důkazy a jím navrhované důkazy nebyly provedeny. Namítá, že přestože se navrhovatelka ocitla v důkazní nouzi, bylo návrhu vyhověno. Soudu prvního stupně vytýká, že s ohledem na namítanou nevěrohodnost znaleckého posudku nepřipustil zpracování revizního znaleckého posudku a výzvy podle ustanovení „směřoval“ pouze na navrhovatelku. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Navrhovatelka považuje dovolání za nepřípustné.

Dovolatel výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu ve všech výrocích, tedy i ve výrocích o nákladech řízení. V této části není dovolání přípustné, když z ustanovení až jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení věty první a bez dalšího odmítl.

Dovolání proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení a c) O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.

Je tomu tak proto, že dovolatel zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu o finančním objemu stravenek v oběhu k 31. prosinci 1995 jako skutečnosti rozhodné pro snížení ceny za převod obchodního podílu dohodnuté ve smlouvě, namítaje, že z provedených důkazů nebylo možno uvedené skutkové zjištění učinit. Tato námitka je podřaditelná pod dovolací důvod podle ustanovení , jehož prostřednictvím přípustnost dovolání podle ustanovení založit nelze (k tomu srov. znění ustanovení a např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006,  sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. ).

Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat z hlediska námitky, že odvolací soud nesprávně posoudil odstoupení od smlouvy jako neplatné. Dovolatel při posuzování platnosti odstoupení od smlouvy totiž vychází z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu (a sice, že nárok na snížení ceny byl uplatněn po lhůtě) a ve skutečnosti tak uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení , jenž nemá k dispozici.

Zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani výhrady, že nebyl proveden důkaz revizním znaleckým posudkem a dalšími navrženými důkazy a že nebyl podle ustanovení vyzván k návrhu důkazů k prokázání svých tvrzení, protože jde o výhrady podřaditelné pod dovolací důvod podle ustanovení , který dovolatel u dovolání přípustného podle ustanovení nemá k dispozici, jestliže tvrzené vady (jako je tomu v projednávané věci) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. též závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132 nebo v již zmíněném usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).

Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení , Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání ( věta první ), odmítl [ a ].

Podle ustanovení a 3 ve vazbě na ustanovení se ve sporech z právních vztahů ze smluv, jimiž se převádí podíl společníka ve společnosti, rozhoduje usnesením. Rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího mají proto povahu usnesení, i když tak nejsou označena. Uvedený nedostatek označení není však takovou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení ,   a , když dovolání účastníka bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit navrhovatelce náklady dovolacího řízení. Ty sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč podle ustanovení bodu 5, , , , a   , z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení , a z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty  (ve výši 2.060,- Kč), a celkem činí 12.360,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 30. června 2010

                                                                                           JUDr. Hana  G a j d z i o k o v á

                                                                                                    předsedkyně senátu