Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2413/2010

U S N E S E N Í

D. L.

Statutárnímu městu Brnu

, IČ: 44992785, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 1, zastoupenému JUDr. Vladimírou Odehnalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Masarykova 2, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. prosince 2009, č.j. -73, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 5. 4. 2007, č.j. -53, byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemků parc. č. 4774/71, 4776/5, 4776/6, 4777/1, 7824/3, 7826/31, 7826/33 a 7826/36 v katastrálním území Ž. (výrok I). Současně soud prvního stupně vyhověl vzájemné žalobě žalovaného a určil, že vlastníkem označených pozemků je žalovaný (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV).

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I) a výrocích II až IV jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II). Ve shodě se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že původní vlastník označených pozemků, manžel žalobkyně F. L., převedl vlastnické právo k nim za náhradu na Čsl. stát, jednající prostřednictvím Městského národního výboru v Brně, smlouvou uzavřenou těmito subjekty dne 10. 10. 1968. Jako vlastník pozemky posléze užíval Čsl. stát prostřednictvím svých orgánů. Při nezměněném stavu zápisu v tehdejší evidenci nemovitostí byly však pozemky zahrnuty do dědictví po zůstaviteli Fr. L. (zemř. 30. 10. 1978) a rozhodnutím Státního notářství Brno-město z 11. 4. 1979, sp. zn. , bylo žalobkyni potvrzeno nabytí tohoto dědictví. Po vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě shora označené převodní smlouvy, současně s odkazem na nabytí majetku obcí podle , o přechodu některých věcí za majetku České republiky do vlastnictví obcí, jsou jako výluční vlastníci týchž pozemků zapsáni v katastru nemovitostí oba účastníci (duplicitní zápis vlastnictví). Vycházeje i z ostatních provedených důkazů, včetně výpovědi samotné žalobkyně, se odvolací soud ztotožnil též se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně pozemky fakticky nikdy neužívala, neobhospodařovala je, a to ani prostřednictvím jiné osoby, ani s nimi jinak nakládala.

Pokládaje za správný závěr soudu prvního stupně, že na žádaném určení vlastnického práva mají oba účastníci – tedy i žalovaný, jež v řízení uplatnil svá práva vzájemným návrhem ( – dále jen „“) – naléhavý právní zájem ve smyslu , se odvolací soud ztotožnil i s právním závěrem, že vlastnické právo k pozemkům pozbyl již předchůdce žalobkyně Fr. L. a žalobkyně je nenabyla později ani vydržením ( obč. zák.). Při řešení této otázky vyšel ze zjištění, že žalobkyně po zákonem stanovenou vydržecí dobu nenakládala s pozemky jako se svými věcmi a nebyla tudíž ani jejich držitelkou (ve smyslu obč. zák.). Na dovršení desetileté doby oprávněné držby nelze usuzovat ani z tvrzení žalobkyně, že v letech 2002 až 2006 podala daňové přiznání k dani z nemovitostí, jestliže nejpozději v roce 2005 se z oznámení katastrálního úřadu o duplicitním zápisu vlastnictví dozvěděla o převodní smlouvě uzavřené již v roce 1968 jejím právním předchůdcem.

Ve výroku, jímž došlo k zamítnutí žaloby o určení vlastnického práva žalobkyně, shledal proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně věcně správným ( ). Za předčasné a nepřezkoumatelné označil závěry soudu prvního stupně o naplnění podmínek pro přechod pozemků z vlastnictví státu do vlastnictví žalované obce podle a v tomto rozsahu (včetně závislých nákladových výroků) proto rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (, ).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výroku I o zamítnutí žaloby o určení vlastnického práva žalobkyně, podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení a co do důvodu měla za to, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Tvrdila, že zjištěné skutečnosti svědčí o existenci dobré víry na její straně v to, že ji pozemky patřily; dovozovala, že její důvodné přesvědčení trvalo nejméně po dobu deseti let, jejímž uplynutím nabyla vlastnické právo vydržením. Namítala, že s pozemky nakládala, v letech 1981 až 1985 část z nich prodala státu, v roce 2002 žalovanému a téhož roku začala platit daň z nemovitosti. Vysvětlení žalovaného, proč v roce 2002 přistoupil k odkoupení části pozemků, označila za nepřesvědčivé. Dovozovala tedy, že od roku 1979 (vydání rozhodnutí o dědictví) do roku 2005 byla oprávněnou držitelkou pozemků. Konstatovala, že vzhledem k pokročilému věku nelze přeceňovat její výpověď u soudu, během níž se na podstatné skutečnosti nerozpomněla. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze proto usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle , tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Právní posouzení věci je tehdy nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na skutkový stav nesprávně aplikoval (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. ).

Dovoláním žalobkyně nezpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu o přechodu vlastnického práva k pozemkům na stát, k němuž došlo na základě smlouvy uzavřené v roce 1968 jejím právním předchůdcem. Dovolává se ovšem aplikace ustanovení zákona o originálním způsobu nabytí vlastnického práva vydržením.

K nabytí vlastnického práva vydržením dochází v důsledku kvalifikované držby věci, vykonávané po zákonem stanovenou dobu, jež je v případě nemovitostí desetiletá (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Základní podmínkou vydržení je tedy držba věci, a to držba oprávněná. Pro vznik držby (§ 129 odst. 1 obč. zák.) je nezbytné splnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (držební vůle) a faktické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (prostřednictvím detentora) a držby se lze uchopit též její tradicí (k problematice držby věci srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 949, svazek 13).

V posuzované věci vycházely soudy obou stupňů ze zjištění, že po převodu předmětných pozemků na stát v roce 1968 předchůdce žalobkyně Fr. L. pozemky již nadále neužíval a jako jejich vlastník se choval stát, který je užíval prostřednictvím svých orgánů. Fakticky pozemky neuchopila později ani žalobkyně (pozemky neužívala, a to ani prostřednictvím jiné osoby, nenakládala s nimi ani je jinak neovládala), byť rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví po zůstaviteli Fr. L. vydané v roce 1979 (nesprávně) do dědictví zahrnulo i tyto pozemky (které v té době byly již více než deset let vlastnictvím státu).

Absence kvalifikované držby na straně žalobkyně proto vylučuje, aby nabyla vlastnické právo k pozemkům vydržením (§ 134 odst. 1 obč. zák.).

Argumentuje-li žalobkyně v dovolání i tím, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil některé z provedených důkazů, zejména výpověď jí samotné, ze které se podává, že o domnělém vlastnictví neměla ani po rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví žádné povědomí, jde zde o polemiku se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, nikoliv s jeho právním posouzení věci. Za nesprávné právní posouzení věci ve smyslu nelze považovat ani hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.9.1993, sp. zn. , uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod číslem 19, svazek 2, ročník 1994). Sluší se přitom uvést, že při aplikaci konkrétních hmotněprávních ustanovení se soudy nižších stupňů zabývaly všemi prokázanými skutečnostmi a již soud prvního stupně obšírně vysvětlil, že dispozice prováděné žalobkyní v letech 1981 až 2002 se týkaly jiných než předmětných pozemků. Zdůrazňuje-li pak žalobkyně – přes skutečnosti podávající se z její výpovědi – i okolnosti nastalé od roku 2002 (odkoupení části pozemku žalovaným a placení daně z nemovitosti), odvolací soud přesvědčivě vyložil, že i při jiném závěru o kvalifikované držbě počínající až v tomto období nedosáhla doba jejího trvání zákonem stanovených deseti let ( obč. zák.).

Právní otázky, na jejichž vyřešení rozhodnutí o věci samé spočívá, tedy odvolací soud posoudil v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, od níž není důvodu se odchýlit ani v nyní posuzované věci. Rozsudek odvolacího soudu není proto rozhodnutím po právní stránce zásadně významným (ve smyslu ustanovení ) a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání ( věty první ) – dovolání odmítl ( věty první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí ( věty první, ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. července 2010

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu