Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 481/2010

U S N E S E N Í

CASPER CONSULTING a.s.

Z. M.

, zastoupené JUDr. Milošem Holubem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 7, Veletržní 924/14, pro 42.588,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze z 31. 3. 2006, č.j. -24, takto:

Dovolání

se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím městský soud podle § 44 odst. 10 exekučního řádu (ve znění do 31. 10. 2009) odmítl odvolání povinné proti usnesení z 21. 4. 2005, č. j. -7, kterým obvodní soud nařídil exekuci; své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil závěrem, že povinná v odvolání přednesla pouze tvrzení o uhrazení vymáhané pohledávky, tedy skutečnost z hlediska nařízení exekuce nerozhodnou.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ve spojení s ustanovením ; zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že je v něm řešena otázka, „zda námitka splnění povinnosti přiznané exekučním titulem (byť částečného) před nařízením exekuce podle takového exekučního titulu je odvolacím důvodem proti usnesení o nařízení exekuce“. Podle jejího názoru se jedná o skutečnost pro nařízení exekuce rozhodnou; k zániku práva splněním (stejně jako např. prekluzí) musí být k námitce povinného přihlíženo již ve fázi nařízení exekuce. „Z jiného úhlu pohledu by se ostatně dalo tvrdit, že materiální vykonatelnost exekučního titulu zaniká v tom rozsahu, v jakém byla povinnost jím uložená již splněna.“ Kromě toho tím, že soud prvního stupně ji ve výzvě k odstranění vad odvolání nevytýkal absenci důvodů ve smyslu ustanovení exekučního řádu, nýbrž výlučně „vady z hlediska obecných náležitostí odvolání“, jí neposkytl náležité poučení.

Nejvyšší soud věc projednal podle ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, ).

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Usnesení, kterým odvolací soud odmítl podle věty druhé (ve znění do 31. 10. 2009) odvolání proti usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil exekuci proto, že – na rozdíl od jiných skutečností – neobsahovalo „skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce,“ je rozhodnutím ve věci samé; z hlediska materiálního jde vlastně o potvrzení usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, ). Ve smyslu ustanovení – jež podle platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem ( ).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde – kdy by samotná vada podle splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení , jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán ( věta první ).

Povinná sice napadenému rozhodnutí přisuzuje zásadní právní význam, k závěru o splnění této podmínky však hodnocením námitek v dovolání obsažených dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak v konečném důsledku mohlo mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných ve stadiu nařízení exekuce uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Ta již desítky let vychází z názoru, že v období rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) se nezkoumá, zda a v jaké míře povinná plnila oprávněné, popřípadě zda došlo k zániku vymáhané pohledávky některým ze způsobů stanovených hmotným právem (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 2. 1981 „Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí,“ Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10/1981 pod poř. č. 21, str. 187/525). Okolnost, že právo oprávněné po vydání podkladového rozhodnutí (či před ním) zaniklo, může být rozhodná pouze v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí (srov. , příp. písm. h/, ).

Výtkou, že soud prvního stupně ji ve výzvě k odstranění vad odvolání nevytýkal absenci důvodů ve smyslu ustanovení exekučního řádu, nýbrž výlučně „vady z hlediska obecných náležitostí odvolání“, a že jí tak neposkytl náležité poučení, povinná uplatňuje dovolací důvod podle , jímž lze namítat, že řízení je stiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; tento důvod je však k založení přípustnosti podle ustanovení nezpůsobilý.

Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání ( věta první ) podle ustanovení , odmítl.

O případných nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. července 2010

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu