Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1351/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelky O. D., zastoupené JUDr .Monikou Forejtovou, Ph.D., advokátkou, 120 00 Praha 2, Karlovo náměstí č. 28, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 10. 12. 2009, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. (žalobkyně O. D., zastoupené JUDr. Monikou Forejtovou, advokátkou, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 6979 7111, 100 00 Praha 10, Kodaňská 1041/46, o uzavření dohody o vydání věcí), takto :

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobkyně, podané u soudu 26. 7. 2001, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze 16. 7. 2009, č. j. -171. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně, aby žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových bylo uloženo uzavřít se žalobkyní O. D. dohodu o vydání ideální poloviny pozemku parc. č. 116/4 (o výměře 261 m2) do 15 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 10. 12. 2009, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze 16. 7. 2009, č. j. -171, potvrzen. Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu (ve smyslu ustanovení ), ale odvolání odvolatelky O. D. nebylo shledáno důvodným.

Odvolací soud uváděl, že v daném případě je předmětem soudního řízení restituční nárok ve smyslu ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích, tedy že je tu uplatňován nárok na vydání spoluvlastnického podílu na nemovitosti (pozemku), který byl převeden na stát kupní smlouvou z 22. 4. 1976. Tato smlouva byla uzavřena mezi prodávajícími O. D. a A. M. a kupujícím Čs. státem – Krajským investorským úřadem. Odvolací soud však na základě výsledků skutkových zjištění, učiněných v tomto soudním řízení, měl za prokázáno, že tato smlouva byla uzavřena sice v tísni, ale nikoli již za nápadně nevýhodných podmínek.

Žalobkyně pak dne 26. 1. 1993 uzavřela s Městem Mělníkem restituční dohodu, na základě níž byla žalobkyně zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice ideální poloviny pozemku parc. č. 116 v katastrálním území M. Potom ovšem bylo v řízení u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. pravomocně určeno, že vlastníkem uvedeného pozemku není O. D., ale Česká republika, když totiž Město Mělník tu nebylo povinnou osobou, jež by mohla uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitostí.

Svou žalobu v této právní věci (sp. zn. Okresního soudu v Mělníku) podala žalobkyně O. D. až poté, co vlastnické právo k pozemku, o nějž jde v tomto řízení, získané na základě uvedené restituční dohody uzavřené s Městem Mělníkem, pozbyla pravomocným rozsudkem ve věci sp. zn. Okresního soudu v Mělníku. Protože však soudy obou stupňů neshledaly v tomto soudním řízení, že by již uvedená smlouva, uzavřená O. D. a A. M. s Krajským investorským úřadem dne 22. 4. 1976, byla uzavřena v tísni i za nápadně nevýhodných podmínek, nýbrž jen v tísni, nikoli však za nápadně nevýhodných podmínek, byl odvolací soud toho názoru, že nebyly-li při uzavření této smlouvy splněny kumulativně obě zákonné podmínky (tíseň i nápadně nevýhodné podmínky) stanovené v , potom tu nárok žalobkyně na vydání ideální poloviny pozemku parc. č. 116/4 v katastrálním území M., žalobkyni nevznikl. Podle názoru odvolacího soudu nebylo tu možné žalobě žalobkyně vyhovět ani za použití ustanovení (na které žalobkyně v řízení poukazovala), neboť odvolací soud měl za to, že podle tohoto ustanovení lze jen odepřít existující nárok, ale nelze, podle názoru odvolacího soudu, dovodit ani z toho, že žalobkyně tehdy po uzavření smlouvy z 22. 4. 1976 vrátila kupní cenu 11.071,- Kč, když totiž kupní cenu vrátila nikoli státu, nýbrž Městu Mělníku (vrácení této částky vůči uvedenému městu žalobkyně pak neuplatňovala, a to ani dodatečně).

Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení , a to jako rozsudek věcně správný (včetně výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně).

O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení a ).

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, dne 27. 1. 2010 a dovolání ze strany žalobkyně bylo předáno dne 8. 3. 2010 na poště k doručení Okresnímu soudu v Mělníku, tedy ve lhůtě stanovené v .

Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 10. 12. 2009 (sp. zn. Krajského soudu v Praze) a aby věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Dovolatelka je přesvědčena, že celé řízení v této právní věci „je postaveno na nesprávném právním posouzení“, které má za následek to, že „žalobkyně je opětovně zkrácena na svých majetkových právech“ a „nejsou tu respektována již jednou žalobkyni přiznaná majetková práva k předmětné části pozemku“, o nějž jde v tomto řízení. Dovolatelka má za to, že soudy obou stupňů v tomto řízení nerespektovaly ani právní závěry vyjádřené v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu „stran právní argumentace a důvodnosti nároku žalobkyně“; soudům obou stupňů bylo, podle názoru dovolatelky uloženo „vypořádat se s otázkou aplikace ustanovení i aplikace ustanovení “.

Podle názoru dovolatelky odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že tu chyběly při uzavírání kupní smlouvy z 22. 4. 1976 nápadně nevýhodné podmínky na straně žalobkyně, ale neprovedl k tomuto závěru žádné dokazování o tom, zda tu skutečně byla dohodnuta přiměřená kupní cena v souladu s tehdejšími cenovými předpisy. Skutkové závěry soudů obou stupňů o přiměřenosti ceny nebo naopak o absenci nápadně nevýhodných podmínek nejsou proto v daném případě podepřeny např. ani znaleckým posudkem o tehdejší ceně prodávaného pozemku odpovídající cenovým předpisům.

Také pokud jde o aplikaci ustanovení na daný případ je dovolatelka toho názoru, že soudy obou stupňů „nevyhodnotily jeho aplikaci správně“. Aplikace ustanovení se tu netýkala jen otázky prekluze časově omezeného práva na uplatnění restitučního nároku, ale samotné podstaty a smyslu tohoto nároku žalobkyně ve smyslu restitučních předpisů, dovozovala dovolatelka; princip právní jistoty a princip ochrany práv, nabytých žalobkyní v dobré víře, byly totiž v daném případě soudy obou stupňů ignorovány. Dovolatelka zdůrazňuje, že v dané právní věci se ocitla po devíti letech trvání sporů v situaci, že nedisponuje nemovitým majetkem, ale ani s finančními prostředky odpovídajícími jejímu restitučnímu nároku.

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případe skryté diformity rozhodnutí ve smyslu (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( o. s . ř.).

V tomto případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. Okresního soudu v Mělníku), že by odvolací soud svým rozsudkem z 10. 12. 2009 (sp. zn. Krajského soudu v Praze) řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení a , o mimosoudních rehabilitacích, a také podle ustanovení .

Podle ustanovení nevyhoví-li povinná osoba výzvě oprávněné osoby k vydání věci podle , může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě jednoho roku.

Podle ustanovení se povinnost vydat věc vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) věc přešla na stát i na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. byl k ustanovení vyloženo, že tíseň a nápadně nevýhodné podmínky je třeba posuzovat odděleně, třebaže věcně, případně skutkově, spolu často úzce souvisí jako dva předpoklady , bez jejichž současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo podle uvedeného ustanovení. Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila. Rovněž nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohu spočívat v subjektivním cítění osoby. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností jednotlivého konkrétního případu. U úplatných smluv půjde především o posuzování toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, související s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání a předsmluvním stavem.

Podle ustanovení výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasáhnout do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

V nálezu Ústavního soudu ČR z 20. 12. 1995, , uveřejněném pod č. 87 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl k výkladu ustanovení zaujat tento právní závěr : „Na základě ustanovení , podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nelze aktem aplikace práva konstituovat dosud neexistující povinnosti vlastníka. Uvedený postup by vedl k porušení článku 4 odst. 4 a článku 11 odst. 4 d“.

Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nebylo možné přesvědčivě dospět k závěru, že tu odvolací soud, který měl také na zřeteli uvedená ustanovení i citované právní závěry, řešil některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo některou právní otázku v rozporu s hmotným právem. A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelky shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení a odst. 3 , ale ani podle jiného ustanovení , upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.

U nepřípustného dovolání nenáleží již dovolacímu soudu (srov. : „Je-li dovolání přípustné...“) zabývat se dovolacími důvody, uplatněnými v podaném dovolání. Vzhledem k tomu však, že dovolatelka ve svém dovolání namítala také, že „soud prvního stupně, ani soud druhého stupně neprovedl žádné dokazování, takže skutkové závěry obou soudů o přiměřenosti kupní ceny v kupní smlouvě z 22. 4. 1976 nebo o absenci nápadně nevýhodných podmínek tak stojí osamoceně, nepodpořené např. znaleckým posudkem na tehdejší cenu prodávaného pozemku“, je na místě poukázat na to, jak je v uveřejněné judikatuře vyloženo posuzování v dovoláních vytýkaných nedostatků zjištění skutkového stavu věci, hodnocení důkazů či vycházení ze skutkového zjištění, které nemá oporu v dokazování. V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (vydávané Nejvyšším soudem) byly k uvedené právní problematice zaujaty tyto právní závěry : Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů dovolání stanovených jmenovitě v . Dovolacím důvodem nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů ( ). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího naopak z obsahu soudního spisu vyplývá.

Dovolací soud tedy v daném případě ve smyslu ustanovení a dovolání dovolatelky odmítl, a to jako dovolání nepřípustné.

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v řízení o dovolání náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 14. července 2010

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu