Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
F65250D3F696E082C1257A4E006A83EB.html
HTML · 19.54 KB
No categories available
20 Cdo 1064/2008
U S N E S E N Í
M. M.,
L. M
., zastoupené JUDr. Julií Janatovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Jihovýchodní I. čp. 1619/15, pro vymožení povinností, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 9 Nc 2361/2007 , o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Praze z 23. 10. 2007, č. j. 22 Co 573/2007 -68, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze z 23. 10. 2007, č. j. 22 Co 573/2007 -68,
se ruší
a věc
se
tomuto soudu
vrací
k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem z 22. 5. 2006, č. j. 0P 13/2003 -1134, rozhodl Okresní soud v Rakovníku – kromě jiného – tak, že matku nezletilé M., nar. a nezletilého M., nar., M. (v tomto řízení povinnou), zavázal, aby jejich otce (oprávněného) „pravidelně vždy k poslednímu dni každého měsíce písemně informovala o nezletilých dětech, a to o jejich zdravotním stavu, školních výsledcích, mimoškolních aktivitách a aby jejich otci průběžně podávala aktuální zprávy o mimořádných podstatných záležitostech týkajících se nezletilých.“ Rozsudek v tomto výroku nabyl právní moci 28. 6. 2006.
K návrhu oprávněného z 18. 1. 2007 okresní soud usnesením z 23. 1. 2007, č. j. 9 Nc 2361/2007 -13, nařídil podle výše citovaného rozsudku „exekuci pro splnění povinnosti povinné pravidelně vždy k poslednímu dni každého měsíce písemně informovat o nezletilých dětech, a to o jejich zdravotním stavu, školních výsledcích, mimoškolních aktivitách a jejich otci průběžně podávat aktuální zprávy o mimořádných podstatných záležitostech týkajících se nezletilých.“ Kromě toho okresní soud nařídil k vymožení nákladů exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, na majetek povinné exekuci, jejímž provedením pověřil navrženého soudního exekutora, a povinnou zavázal, aby nenakládala se svým majetkem včetně nemovitostí.
K návrhu povinné z 24. 4. 2007 okresní soud usnesením z 15. 8. 2007, č. j. 9 Nc 2361/2007 -44, exekuci s poukazem na ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. o. s. ř. zastavil (výrok I.) a povinnou zavázal k zaplacení nákladů exekuce (výrok II.) a náhrady nákladů řízení oprávněnému (výrok III.) Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že povinná svou povinnost dobrovolně neplnila, přestože jí byla pravomocně uložena dnem 28. 6. 2006. V tomto smyslu je tedy podle okresního soudu zřejmé, že návrh na nařízení exekuce byl podán důvodně, „na druhou stranu ale povinná začala svou povinnost plnit již v průběhu ledna 2007, kdy ještě o nařízení exekuce nevěděla, a tuto svou povinnost dobrovolně plní dosud.“ Z uvedeného podle okresního soudu vyplývá, že v současnosti je exekuce „nepřípustná, protože by v jejím průběhu byla vymáhána dobrovolně plněná povinnost.“
Napadeným usnesením z 23. 10. 2007, č. j. 22 Co 573/2007 -68, krajský soud usnesení okresního soudu ve výroku I. o zastavení exekuce potvrdil a ve výrocích II. a III. o nákladech exekuce a náhradě nákladů řízení změnil tak, že k jejich zaplacení zavázal naopak oprávněného, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Potvrzující výrok však odůvodnil jinak než soud prvního stupně, a to – s poukazem na taxativní výčet způsobů exekuce obsažený v ustanovení § 59 odst. 2 exekučního řádu – závěrem, že soudní exekutor „ve vztahu k výkonu rozhodnutí“ ukládajících povinnost informovat druhého rodiče o dítěti, jež jsou podle jeho názoru rozhodnutími o výchově nezletilých dětí ve smyslu ustanovení § 272 až 273a o. s. ř. o. s. ř. , „pravomoc nemá“. V nedostatku pravomoci soudního exekutora odvolací soud spatřoval pochybení při nařízení exekuce, jež lze odstranit jen jejím zastavením podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. o. s. ř. Výrok o nákladech exekuce a o náhradě nákladů řízení odvolací soud s poukazem na ustanovení § 89 exekučního řádu a § 271 věty první o. s. ř. o. s. ř. odůvodnil procesním zaviněním povinného.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. Nesprávnost právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. spatřuje (kromě jiného) v závěru odvolacího soudu, že v souzené věci „není dána pravomoc soudního exekutora“, že tedy povinnost odpovídající právu zakotvenému v ustanovení § 26 odst. 4 věty druhé in fine zákona č. 94/1963 Sb. , o rodině, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „zák. o rod.“/, exekucí podle zákona č. 120/2001 Sb. , o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů /dále též jen „ex. ř.“/, vymáhat nelze.
Povinná navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud, který věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. ), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, jelikož napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s ustanovením § 238a odst. 1 písm. d/ , odst. 2 o.s.ř. ), daný tím, že jím má být zodpovězena judikaturou dovolacího soudu dosud nevyřešená otázka (§ 237 odst. 3 o.s.ř. ), jejíž posouzení má význam nejen pro předmětnou věc, ale pro soudní praxi obecně, totiž otázka, zda povinnost odpovídající právu zakotvenému v ustanovení § 26 odst. 4 větě druhé in fine zák. o rod.“ lze vymáhat exekucí podle exekučního řádu.
Dovolání je důvodné.
Jelikož vady podle § 229 odst. 1 , odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř. , které by řízení činily zmatečným ani jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. ), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř. ), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 , věta první, o.s.ř. ), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že povinnost odpovídající právu zakotvenému v ustanovení § 26 odst. 4 věty druhé in fine zák. o rod. vymáhat exekucí podle exekučního řádu nelze.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale také – a o takový případ jde v souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ze skutečnosti, že zákon výslovně formuluje právo rodiče na pravidelné informace o dítěti, vyplývá druhému rodiči povinnost tyto informace poskytnout. Literatura (srov. např. Hrušáková, M. a kolektiv. Zákon o rodině. Komentář. čtvrté vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 97-98) vychází z názoru, že soud může uložit rodiči konkrétní povinnost, např. měsíčně, čtvrtletně nebo půlročně podávat informaci o zdravotním stavu a školním prospěchu dítěte a aktuálně informace o dalších podstatných náležitostech; otázkou však podle ní zůstává výkon takového rozhodnutí, neboť ustanovení § 272 a násl. o. s. ř. o. s. ř. se týkají pouze rozhodnutí, případně schválené dohody o výchově nezletilých dětí a úpravě jejich styku s rodiči. Pokud však jde o povinnost informovat druhého rodiče, nejedná se o vztah k nezletilému dítěti, ale o vzájemný vztah rodičů. Závěr, že by soud mohl v případě neplnění povinnosti informovat, plynoucí z tohoto rozsudku, ukládat povinnému rodiči pokuty ve smyslu § 273 o. s. ř. o. s. ř. , není proto podle uvedeného komentáře za této situace namístě.
Nejvyšší soud nespatřuje důvod předmětnou otázku řešit od výše uvedeného názoru odlišně. Ustanovení § 272 -273a o. s. ř. o. s. ř. se vztahují – jak plyne z rubriky nad ustanovením § 272 i z doslovného znění jeho druhého a třetího odstavce – na soudní rozhodnutí či soudem schválené dohody o výchově nezletilých dětí a o úpravě styku s nimi anebo rozhodnutí o navrácení dítěte, jde tedy o úpravu vztahu mezi rodiči a dětmi (srov. první část druhé věty ustanovení § 26 odst. 4 zák. o rod., podle níž soud dbá, aby bylo respektováno právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi).
Pokud však jde o právo rodiče na informaci o dítěti, to není obsahem (prvkem) vztahu mezi rodičem a dítětem, nýbrž vztahu mezi rodiči navzájem (k tomu srov. druhou část druhé věty uvedeného ustanovení, podle níž soud dbá o právo druhého rodiče, jemuž nebude dítě svěřeno, na pravidelnou informaci o dítěti). Ze znění celého ustanovení § 26 odst. 4 zákona o rodině a ostatně i z logiky věci nelze dovodit závěr jiný, než že právu druhého rodiče na informaci o dítěti odpovídá povinnost rodiče, jemuž bylo dítě svěřeno do výchovy, tyto informace poskytnout. Z uvedeného pak plyne, že k vynucení splnění informační povinnosti nelze postupovat podle ustanovení § 272 a násl. o. s. ř. o. s. ř. vztahujících se k úpravě výchovy nezletilých dětí a styku rodičů s nimi. Je-li tomu tak, pak ovšem neobstojí závěr (odůvodněný poukazem na ustanovení § 59 odst. 2 exekučního řádu) odvolacího soudu, že předmětný exekuční titul lze vykonat jen podle občanského soudního řádu , nikoli tedy i řádu exekučního, a že tedy „není dána pravomoc soudního exekutora.“
Protože nejde o exekuci podle § 59 odst. 2 písm. d) exekučního řádu, kterou by bylo možno provést – jako je tomu u vymáhání jiných prací a výkonů zastupitelné povahy – podle § 72 odst. 1 exekučního řádu (jehož dikce se od znění ustanovení § 350 o. s. ř. o. s. ř. významně liší), přichází v úvahu provedení (soudem nařízené) exekuce jediným způsobem, a to ukládáním pokut podle § 72 odst. 2 exekučního řádu, který naopak na ustanovení § 351 o. s. ř. o. s. ř. výslovně (nejen tedy prostřednictvím obecného ustanovení § 73 exekučního řádu) odkazuje (srov. též Bureš, J., Drápal, L. a kol. Občanský soudní řád . Komentář, II. díl., 1. vydání, Praha C. H. Beck, 2009, strana 2715, a Kasíková, M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 301, 305).
Dospěl-li odvolací soud k závěru jinému, je jeho právní posouzení věci nesprávné; protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá, Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ) podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. o. s. ř. zrušil a věc mu podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř. ).
V novém usnesení soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř. ).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2010
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu