Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1064/2008

U S N E S E N Í

M. M.,

L. M

., zastoupené JUDr. Julií Janatovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Jihovýchodní I. čp. 1619/15, pro vymožení povinností, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. , o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Praze z 23. 10. 2007, č. j. -68, takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze z 23. 10. 2007, č. j. -68,

se ruší

a věc

se

tomuto soudu

vrací

k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem z 22. 5. 2006, č. j. -1134, rozhodl Okresní soud v Rakovníku – kromě jiného – tak, že matku nezletilé M., nar. a nezletilého M., nar., M. (v tomto řízení povinnou), zavázal, aby jejich otce (oprávněného) „pravidelně vždy k poslednímu dni každého měsíce písemně informovala o nezletilých dětech, a to o jejich zdravotním stavu, školních výsledcích, mimoškolních aktivitách a aby jejich otci průběžně podávala aktuální zprávy o mimořádných podstatných záležitostech týkajících se nezletilých.“ Rozsudek v tomto výroku nabyl právní moci 28. 6. 2006.

K návrhu oprávněného z 18. 1. 2007 okresní soud usnesením z 23. 1. 2007, č. j. -13, nařídil podle výše citovaného rozsudku „exekuci pro splnění povinnosti povinné pravidelně vždy k poslednímu dni každého měsíce písemně informovat o nezletilých dětech, a to o jejich zdravotním stavu, školních výsledcích, mimoškolních aktivitách a jejich otci průběžně podávat aktuální zprávy o mimořádných podstatných záležitostech týkajících se nezletilých.“ Kromě toho okresní soud nařídil k vymožení nákladů exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, na majetek povinné exekuci, jejímž provedením pověřil navrženého soudního exekutora, a povinnou zavázal, aby nenakládala se svým majetkem včetně nemovitostí.

K návrhu povinné z 24. 4. 2007 okresní soud usnesením z 15. 8. 2007, č. j. -44, exekuci s poukazem na ustanovení zastavil (výrok I.) a povinnou zavázal k zaplacení nákladů exekuce (výrok II.) a náhrady nákladů řízení oprávněnému (výrok III.) Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že povinná svou povinnost dobrovolně neplnila, přestože jí byla pravomocně uložena dnem 28. 6. 2006. V tomto smyslu je tedy podle okresního soudu zřejmé, že návrh na nařízení exekuce byl podán důvodně, „na druhou stranu ale povinná začala svou povinnost plnit již v průběhu ledna 2007, kdy ještě o nařízení exekuce nevěděla, a tuto svou povinnost dobrovolně plní dosud.“ Z uvedeného podle okresního soudu vyplývá, že v současnosti je exekuce „nepřípustná, protože by v jejím průběhu byla vymáhána dobrovolně plněná povinnost.“

Napadeným usnesením z 23. 10. 2007, č. j. -68, krajský soud usnesení okresního soudu ve výroku I. o zastavení exekuce potvrdil a ve výrocích II. a III. o nákladech exekuce a náhradě nákladů řízení změnil tak, že k jejich zaplacení zavázal naopak oprávněného, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Potvrzující výrok však odůvodnil jinak než soud prvního stupně, a to – s poukazem na taxativní výčet způsobů exekuce obsažený v ustanovení § 59 odst. 2 exekučního řádu – závěrem, že soudní exekutor „ve vztahu k výkonu rozhodnutí“ ukládajících povinnost informovat druhého rodiče o dítěti, jež jsou podle jeho názoru rozhodnutími o výchově nezletilých dětí ve smyslu ustanovení až 273a , „pravomoc nemá“. V nedostatku pravomoci soudního exekutora odvolací soud spatřoval pochybení při nařízení exekuce, jež lze odstranit jen jejím zastavením podle ustanovení Výrok o nákladech exekuce a o náhradě nákladů řízení odvolací soud s poukazem na ustanovení exekučního řádu a věty první odůvodnil procesním zaviněním povinného.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení Nesprávnost právního posouzení věci ve smyslu ustanovení spatřuje (kromě jiného) v závěru odvolacího soudu, že v souzené věci „není dána pravomoc soudního exekutora“, že tedy povinnost odpovídající právu zakotvenému v ustanovení věty druhé in fine , o rodině, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „zák. o rod.“/, exekucí podle , o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů /dále též jen „ex. ř.“/, vymáhat nelze.

Povinná navrhla zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud, který věc projednal podle ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, ), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, jelikož napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( ve spojení s ustanovením , odst. 2 ), daný tím, že jím má být zodpovězena judikaturou dovolacího soudu dosud nevyřešená otázka ( ), jejíž posouzení má význam nejen pro předmětnou věc, ale pro soudní praxi obecně, totiž otázka, zda povinnost odpovídající právu zakotvenému v ustanovení větě druhé in fine zák. o rod.“ lze vymáhat exekucí podle exekučního řádu.

Dovolání je důvodné.

Jelikož vady podle , odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 , které by řízení činily zmatečným ani jiné vady řízení ( ), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti ( věta druhá ), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení ( , věta první, ), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že povinnost odpovídající právu zakotvenému v ustanovení věty druhé in fine zák. o rod. vymáhat exekucí podle exekučního řádu nelze.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale také – a o takový případ jde v souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Ze skutečnosti, že zákon výslovně formuluje právo rodiče na pravidelné informace o dítěti, vyplývá druhému rodiči povinnost tyto informace poskytnout. Literatura (srov. např. Hrušáková, M. a kolektiv. Zákon o rodině. Komentář. čtvrté vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 97-98) vychází z názoru, že soud může uložit rodiči konkrétní povinnost, např. měsíčně, čtvrtletně nebo půlročně podávat informaci o zdravotním stavu a školním prospěchu dítěte a aktuálně informace o dalších podstatných náležitostech; otázkou však podle ní zůstává výkon takového rozhodnutí, neboť ustanovení a násl. se týkají pouze rozhodnutí, případně schválené dohody o výchově nezletilých dětí a úpravě jejich styku s rodiči. Pokud však jde o povinnost informovat druhého rodiče, nejedná se o vztah k nezletilému dítěti, ale o vzájemný vztah rodičů. Závěr, že by soud mohl v případě neplnění povinnosti informovat, plynoucí z tohoto rozsudku, ukládat povinnému rodiči pokuty ve smyslu , není proto podle uvedeného komentáře za této situace namístě.

Nejvyšší soud nespatřuje důvod předmětnou otázku řešit od výše uvedeného názoru odlišně. Ustanovení -273a se vztahují – jak plyne z rubriky nad ustanovením i z doslovného znění jeho druhého a třetího odstavce – na soudní rozhodnutí či soudem schválené dohody o výchově nezletilých dětí a o úpravě styku s nimi anebo rozhodnutí o navrácení dítěte, jde tedy o úpravu vztahu mezi rodiči a dětmi (srov. první část druhé věty ustanovení zák. o rod., podle níž soud dbá, aby bylo respektováno právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi).

Pokud však jde o právo rodiče na informaci o dítěti, to není obsahem (prvkem) vztahu mezi rodičem a dítětem, nýbrž vztahu mezi rodiči navzájem (k tomu srov. druhou část druhé věty uvedeného ustanovení, podle níž soud dbá o právo druhého rodiče, jemuž nebude dítě svěřeno, na pravidelnou informaci o dítěti). Ze znění celého ustanovení § 26 odst. 4 zákona o rodině a ostatně i z logiky věci nelze dovodit závěr jiný, než že právu druhého rodiče na informaci o dítěti odpovídá povinnost rodiče, jemuž bylo dítě svěřeno do výchovy, tyto informace poskytnout. Z uvedeného pak plyne, že k vynucení splnění informační povinnosti nelze postupovat podle ustanovení a násl. vztahujících se k úpravě výchovy nezletilých dětí a styku rodičů s nimi. Je-li tomu tak, pak ovšem neobstojí závěr (odůvodněný poukazem na ustanovení exekučního řádu) odvolacího soudu, že předmětný exekuční titul lze vykonat jen podle , nikoli tedy i řádu exekučního, a že tedy „není dána pravomoc soudního exekutora.“

Protože nejde o exekuci podle exekučního řádu, kterou by bylo možno provést – jako je tomu u vymáhání jiných prací a výkonů zastupitelné povahy – podle exekučního řádu (jehož dikce se od znění ustanovení významně liší), přichází v úvahu provedení (soudem nařízené) exekuce jediným způsobem, a to ukládáním pokut podle exekučního řádu, který naopak na ustanovení výslovně (nejen tedy prostřednictvím obecného ustanovení exekučního řádu) odkazuje (srov. též Bureš, J., Drápal, L. a kol. . Komentář, II. díl., 1. vydání, Praha C. H. Beck, 2009, strana 2715, a Kasíková, M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 301, 305).

Dospěl-li odvolací soud k závěru jinému, je jeho právní posouzení věci nesprávné; protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá, Nejvyšší soud je bez jednání ( ) podle věty za středníkem zrušil a věc mu podle věty první vrátil k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je závazný ( část první věty za středníkem ).

V novém usnesení soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. června 2010

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu