Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 501/2010

28

Cdo 501/2010

ROZSUDEK

P. B.

, zastoupené Mgr. Václavem Čermákem, advokátem se sídlem v Trutnově, Bulharská 66, proti žalovanému

V. G.

, o zaplacení částky 67.636,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 6. 2009, č. j. -210, takto:

I. Dovolání proti výrokům III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 6. 2009, č. j. -210,

se odmítá

; jinak

se

dovolání

zamítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 120.000,- Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalovanému vzniknout tím, že žalobkyně z části financovala stavbu rodinného domu, jehož výlučným vlastníkem je žalovaný. Za tímto účelem žalobkyně v době, kdy spolu se žalovaným žili jako druh a družka, uzavřela smlouvu o překlenovacím úvěru u stavební spořitelny Raiffeisen, a. s., a na základě toho jí byl poskytnut úvěr ve výši žalované částky. Za takto získané prostředky byl pořízen stavební materiál, jež měl být zpracován na domě patřícím žalovanému.

V prvním rozhodnutí ve věci Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 6. 11. 2007, č. j. -129, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 12. 2007, č. j. -133, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 85.059,80 Kč s přísl. (výrok I.), co do částky 34.940,20 Kč s přísl. žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.). Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že veškerý stavební materiál, který zakoupila, byl skutečně použit při stavbě domu žalovaného. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 5. 2008, č. j. -142, byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud přistoupil ke zrušení příslušné části rozsudku soudu prvního stupně s poukazem na ustálenou judikaturu, podle níž je třeba za bezdůvodné obohacení považovat to, o co byla cizí věc zhodnocena, tedy nikoli výši žalobkyní vložených investic. Takové zhodnocení je představováno rozdílem mezi cenou nemovitosti před vynaložením investic a cenou nemovitosti po jejich vynaložení. Krajský soud soudu prvního stupně rovněž uložil, aby se zaměřil na zkoumání nejen pouhé skutečnosti, zda byl v domě použit materiál, který měla zakoupit žalobkyně, ale též, zda doba vystavení dokladů k těmto materiálům odpovídá době, kdy byly práce, jimiž došlo k použití takových materiálů v domě, realizovány.

Okresní soud v Trutnově následně rozsudkem ze dne 23. 2. 2009, č. j. -178, vázán právním názorem odvolacího soudu, žalobu o zaplacení částky 85.059,80 Kč s přísl. zamítl (výrok I.; o zbývající částce 34.940,20 Kč s přísl. bylo již rozhodnuto výrokem II. rozsudku č. j. -129, který nebyl napaden odvoláním a samostatně tak nabyl právní moci) a rozhodl též o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.). Soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, z jakých prostředků byla část materiálu zakoupena a, že by práce, při kterých měl být do domu zakomponován jí zakoupený materiál, byly provedeny až poté, co byl tento materiál zakoupen.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 25. 6. 2009, č. j. -210, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 17.423,- Kč s přísl., změnil tak, že žalovaný je povinen žalobkyni tuto částku s přísl. zaplatit (výrok I.), ve zbývající části výroku I. byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok II.) a bylo rovněž rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.). Odvolací soud poté, co se v zásadě ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, ve svém rozsudku poukázal na jednu ze zásad sporného civilního řízení, podle níž leží důkazní břemeno ohledně určitých skutečností na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností pro sebe vyvozuje příznivé právní důsledky. V daném případě tak bylo na žalobkyni, aby prokázala své tvrzení, že materiál zakoupila ze svých prostředků a posléze byl tento materiál zabudován do nemovitosti žalovaného. Značná část žalobkyní předložených dokladů nebyla vystavena na jméno, a nelze z nich tudíž usoudit, kdo konkrétně materiál zakoupil, a část materiálu pak byla zakoupena ještě před zahájením čerpání úvěrových prostředků. Žalobkyni se tak podařilo prokázat pouze zaplacení ceny práce za položení dřevěné podlahy a zaplacení dveří, když doklady jsou v těchto případech vystaveny na jméno žalobkyně (bezdůvodné obohacení na straně žalovaného ve smyslu i obč. zák.). Odvolací soud rovněž zdůvodnil, proč se přiklonil k využití ust. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), nenechal vypracovat znalecký posudek a uzavřel, že výše bezdůvodného obohacení se zde rovná ceně práce a dveří.

Proti výrokům II., III. a IV. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které je přípustné podle ust. , jeho důvodnost pak dovolatelka spatřuje v postižení řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, stejně jako v nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně zdůrazňuje specifičnost dané situace, jde-li o otázku unesení důkazního břemene z její strany. Podle názoru žalobkyně by její nárok nebyl dán pouze v případě, že by se prokázalo, že z úvěru poskytnuté prostředky nebyly použity ke sjednanému účelu. Dovolatelka považuje požadavek odvolacího soudu, aby prokázala, že ona byla tím, kdo ze svých vlastních prostředků hradil předmětný materiál, za nepřiměřený a neproveditelný (jelikož se povětšinou jednalo o platby v hotovosti, není z dokladů patrné, kdo platbu provedl, a dovolatelka namítá, že za takových okolností by si při nákupu vždy musela brát s sebou svědka). Odvolací soud pak měl svou argumentaci sám zpochybnit, když u pokládky dřevěné podlahy a u dveří mu stačily pouhé faktury, tedy nikoli doklady o zaplacení. Dovolatelka považuje za nespravedlivé, že si vzala úvěr za účelem, aby se podařilo dokončit dům žalovaného, v němž měli společně bydlet, k čemuž pak nedošlo, uhradila jej a jí by se za to neměla dostat žádná protihodnota, zatímco majetek žalovaného se prokazatelně zvětšil. Navíc při uplatňování daného nároku nezohledňovala práci svou a otcovu, který se na stavbě domu žalovaného výrazně podílel. Žalobkyně se rovněž domnívá, že za účelem stanovení výše bezdůvodného obohacení měl být vypracován znalecký posudek. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části (resp. i rozsudek soudu prvního stupně ) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle ve znění platném přede dnem, kdy nabyl účinnosti , kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení ).

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací ( ) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas ( ) osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem ( ). Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku o věci samé je dána podle ust. , důvodnost je pak tvrzena podle ust. , b)

Dovolání však není důvodné.

Odvolací soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2009, č. j. -210, přiléhavě zdůraznil, že důkazní břemeno stíhá toho z účastníků řízení, v jehož zájmu je, aby určitá skutečnost, rozhodná podle hmotného práva a účastníkem tvrzená, byla v řízení prokázána v tom smyslu, aby ji soud uznal za pravdivou (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. I. až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 865). Je tedy zjevné, že v souzeném sporu bylo na žalobkyni, aby navrhla takové důkazy, s jejichž pomocí by bylo možné prokázat jednak to, že materiál byl při stavbě domu skutečně použit, a jednak to, že jej zaplatila žalobkyně. Prosazuje-li dovolatelka názor, že v daném případě má mít specifičnost situace za následek obrácení důkazního břemene v tom smyslu, že její nárok by nebyl dán pouze v případě, že by se prokázalo, že z úvěru poskytnuté prostředky nebyly použity ke sjednanému účelu, nelze s ní souhlasit. Tato úvaha totiž míří zcela proti výše uvedené zásadě, a jako taková tedy nemůže být považována za správnou. Požadavek soudu, aby žalobkyně prokázala, že právě ona byla tím, kdo předmětný materiál zakoupil, pak nemůže být shledán nepřiměřeným. Pokud totiž nemůže být prokázáno zakoupení materiálu dovolatelkou, nelze hovořit ani o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, a to právě proto, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno. Dovolací soud si je vědom obtížné situace žalobkyně, avšak za daného stavu není možné postupovat jinak, než jak učinil odvolací soud. Namítá-li dovolatelka, že sám odvolací soud zpochybnil svou argumentaci tím, že mu v některých případech stačily faktury, je třeba podotknout, že faktura, resp. daňový doklad bezesporu věrohodnějším a průkaznějším způsobem dokládá, že určitou službu či zboží přijal konkrétní, v textu uvedený zákazník a také za tuto službu či zboží zaplatil, a to právě proto, že je uvedeno jméno tohoto zákazníka. Je samozřejmě možné, že v konkrétní situaci fakturu proplatil někdo jiný, avšak rozhodně se jedná o věrohodnější důkazní prostředek než v případě pouhého dokladu o zaplacení, na kterém jméno kupujícího nefiguruje, a pokud tedy soud uvěřil, že se jedná o důkazy pravdivé, nelze v tom spatřovat jeho pochybení.

Pokud dovolatelka neunesla důkazní břemeno, nelze odvolacímu soudu vytýkat, že rozhodl z větší části v její neprospěch. V případě, že by důkazní situace pro žalobkyni byla výhodnější, bylo by i rozhodnutí odvolacího soudu bezpochyby jiné, avšak za současného stavu věcí nebylo možné rozhodnout věc jinak a to, že dovolatelka považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nespravedlivé, je její subjektivní názor, jenž je pochopitelný, ale při neunesení důkazního břemene je bez právního významu. To, že při uplatňování daného nároku nezohlednila svou práci (popřípadě práci svého otce), pak není možné přičítat k tíži žalovaného, neboť způsob, jakým nárok uplatnila, byl plně v dispozici žalobkyně.

Dovolatelka také namítá, že dle jejího názoru měl být ve věci vypracován znalecký posudek. Zde se však sluší uvést, že za dané situace a vzhledem k jasnému vysvětlení odvolacího soudu, proč k vypracování znaleckého posudku nepřikročil, nedošlo k žádnému pochybení. Zcela v souladu s ust. odvolací soud uvedl, že se zřetelem k výši uplatněného nároku, délce řízení a dosud vzniklým nákladům, při respektování zásady hospodárnosti občanského soudního řízení, dospěl k závěru, že je nanejvýš pravděpodobné, že zhodnocení nemovitosti žalovaného se rovná výši kupní ceny, a proto důkazní řízení nedoplňoval vypracováním znaleckého posudku. Jelikož nepoměrné obtíže při zjišťování výše nároků, o kterých hovoří , mohou být dány též nepřiměřenými náklady na zjišťování okolností rozhodných pro výpočet výše nároku (např. nákladné znalecké dokazování), které hrubě neodpovídají výši vymáhaného nároku, bylo rozhodnutí odvolacího soudu znalecký posudek nevypracovávat, když by úkolem znalce bylo de facto pouze zjistit, jak se zvýšila cena nemovitosti žalovaného tím, že v ní byla položena předmětná podlaha a namontovány dveře, zcela namístě.

Nejvyšší soud přihlédl z úřední povinnosti i k případným vadám uvedeným v , odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), žádné však neshledal.

Nejvyšší soud tedy došel k závěru, že dovolací důvody nebyly naplněny, shledal právní závěry odvolacího soudu správnými a dovolání v naznačeném rozsahu podle ust. , části věty před středníkem zamítl.

Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu dovolatelka výslovně napadá i v rozsahu výroků III. a IV., zabýval se Nejvyšší soud dále tím, zda je dovolání přípustné proti výrokům, v nichž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku, a stává se tak formálně jeho součástí ( ). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních až Přípustnost podle dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními , a , jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů, a Nejvyšší soud proto dovolání proti výrokům III. a IV. napadeného rozsudku odmítl podle , věty první, a

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. , věty první, , , části věty první, a , neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovanému žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. června 2010

JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.

předseda senátu