Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1310/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelky S. H., zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, 616 00 Brno, Steyskalové č. 62, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze 14. 10. 2009, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. (žalobkyně Sofie Hohenberg, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, proti žalovaným : 1. České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, 120 00 Praha 2, Rašínovo nábřeží č. 62, a 2. Národnímu památkovému u, státní příspěvkové organizaci, 110 00 Praha 1 – Malá Strana, Valdštejnské náměstí č. 162/3, zastoupenému JUDr. Pavlem Virágem, advokátem, 130 00 Praha 3, Sudoměřická 6, o určení vlastnictví k movitým věcem), takto :

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobkyně, podané u soudu 28. 11. 2006, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Benešově z 10. 2. 2009, č. j. -681. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně o určení, že M. H., zemřelý 8. 1. 1962, byl ke dni svého úmrtí vlastníkem movitých věcí (uměleckých předmětů a mobiliáře, uvedených v seznamu, který je přílohou rozsudku soudu prvního stupně pod body II/2, II/3 a II/4). Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou Českou republikou – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému Národnímu památkovému u na náhradu nákladů řízení 17.381,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze 14. 10. 2009, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Benešově z 10. 2. 2009, č. j. -681, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou Českou republikou – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému Národnímu památkovému u na náhradu nákladů odvolacího soudu 12.614,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Rovněž bylo rozhodnuto, že stát nemá právo na náhradu placených nákladů tohoto řízení.

Odvolací soud uváděl v odůvodnění svého rozsudku, že přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo ( , věta první, a , 5 a 6 ) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění a věc posoudil správně i po právní stránce.

Odvolací soud uváděl, že soud prvního stupně posoudil, že tato právní věc, v níž žalobkyně má cizí státní občanství a bydliště mimo území České republiky, je dána pravomoc tuzemského soudu rozhodovat podle právního řádu České republiky, a to ve smyslu ustanovení , o mezinárodním právu soukromém a procesním. Předmětem tohoto řízení jsou movité věci (umělecké předměty a mobiliář), které jsou součástí zámku Konopiště. Žalobkyně se tu domáhá určení, že její právní předchůdce M. H. byl ke dni svého úmrtí (k 8. 1. 1962) vlastníkem movitých věcí uváděných v žalobě žalobkyně; M. H. ustanovil ve své závěti svým univerzálním dědicem F. H., který svou závětí ustanovil svou dědičkou manželku A. H.; ta se však dne 18. 4. 2001 zřekla svého dědického nároku na oblast Konopiště v České republice, a to ve prospěch své dcery S. H., která je žalobkyní v této právní věci. Z výsledků řízení před soudem prvního stupně dále vyplývalo, že M. H. bylo nutno posuzovat za člena bývalého rakousko-uherské panovnické rodiny ve smyslu ustanovení zákona č. 354/1921 Sb., upravujícího převzetí statků a majetku připadlých Československé republice podle mírových smluv po první světové válce, zejména smlouvy St. Germainské, uzavřené vítěznými spojeneckými mocnostmi a Rakouskem, jakož i ve smyslu ustanovení § 146 dříve platného obecného zákoníku občanského z roku 1811, a rovněž s poukazem na článek 208 mírové smlouvy ze St. Germain z 10. 9. 1919.

Ohledně žalovaného Národního památkového u bylo v soudním řízení zjištěno, že tento ústav je příspěvkovou organizací s celostátní působností a že v seznamu památkových objektů ve správě tohoto u je uveden i zámek Konopiště ve Středočeském kraji.

Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) byl toho názoru, že tu žalobě žalobkyně nelze vyhovět z důvodu neexistence naléhavého právního zájmu žalobkyně na jí požadovanému určení, a to s poukazem i na stanovisko pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, (uveřejněné sdělením č. 477/2005 Sb.). Podle závěrů tohoto stanoviska, pokud stát nepřikročil k aktu, kterým by obnovil vlastnické právo tam, kde bylo v poválečném období odňato (konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními) nelze se cestou žaloby podle obecných právních předpisů domáhat ochrany vlastnického práva proti třetím subjektům, které vlastnické právo nabyly od státu, a ani proti státu. V daném případě se žaloba žalobkyně týká předmětů, které byly dotčeny odnětím téměř před devadesáti roky; po uplynutí takové doby nelze legitimně očekávat, že by tu mohlo dojít k obnovení vlastnického práva, takže tu není naplněna preventivní funkce žaloby podle ustanovení a není tedy dána naléhavost právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení rozhodnutím soudu.

K převzetí majetku právního předchůdce žalobkyně došlo podle platných zákonů, takže není důvodná námitka žalobkyně, že tu došlo k neoprávněnému zásahu do vlastnického práva právního předchůdce žalobkyně a že tomuto zásahu se lze bránit podle obecných předpisů.

Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových není v této právní věci pasívně legitimována, když žalovaný Národní památkový ústav prostřednictvím svého statutu a seznamu památkových objektů, je má ve své správě (včetně převzatých movitých věcí v těchto objektech, jež jsou nyní předmětem tohoto soudního řízení).

Odvolací soud neshledal také opodstatněným návrh žalobkyně na přerušení řízení podle ustanovení a návrh na předložení této právní věci Ústavnímu soudu ČR s návrhem na zrušení ustanovení § 3 bod 2 zákona č. 354/1921 Sb.

Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení , a to včetně výroku o nákladech řízení, jenž je v souladu s ustanoveními a .

O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení a i a na ustanovení a č.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 11. 12. 2009 a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 8. 2. 2010 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Benešově, tedy ve lhůtě stanovené v .

Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze 14. 10. 2009 (sp. zn. Krajského soudu v Praze) i rozsudek soudu prvního stupně z 10. 2. 2009 (č. j. -681 Okresního soudu v Benešově) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení a odst. 3 a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Dovolatelka souhrnně v úvodní části svého dovolání namítala, že odvolacím soudem „měly být posouzeny jinak“ tyto právní otázky : a/ soulad ustanovení § 3 bod 2 zákona č. 354/1921 Sb. s článkem 208 mezinárodní smlouvy ze Saint Germain z 10. 9. 1919; b/ otázka naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení vlastnického práva k žalobkyní uváděným předmětům; c/ otázka aktivní legitimace žalobkyně; d/ otázka právní relevance rozhodnutí československého Ministerstva vnitra (jeho výnosu ze 14. 1. 1922, č. 99873/1921/1 a 100271/21) a e/ otázka relevance rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 1. 7. 1922, č. j. A 1465 (9186/22).

Dovolatelka dále uváděla, že spatřuje zásadní pochybení v tom, že soudy obou stupňů v této právní věci nahlížely na žalobu žalobkyně jako na žalobu, kterou je uplatňován restituční nárok. Dovolatelka naproti tomu zdůrazňuje, že se restitučních předpisů nedovolává. Žaloba žalobkyně je tu uplatněním práva na ochranu vlastnictví, do něhož bylo zasaženo způsobem uvedeným konkrétně v žalobě žalobkyně; nelze tu aplikovat právní závěr o nepoužitelnosti obecných předpisů na daný případ.

Podle názoru dovolatelky neměly soudy v tomto případě na zřeteli „hodnotovou diskrepanci mezistátní smlouvy ze St. Germain z 10. 9. 1919 s následujícími právními akty československého a českého státu“. Žalobkyně zastává názor, že zákon č. 354/1921 Sb., o převzetí statků a majetku, připadlých podle mírových smluv československému státu, se ve svém ustanovení § 3 odst. 2 dostává mimo intenci mírových smluv z období po první světové válce, zejména když rozšiřuje dopad zákona i na potomky následníka rakouského trůnu F. F. d´E. Stejně nesprávné a nulitní je, podle názoru žalobkyně, v tomto řízení rovněž vzpomínané rozhodnutí tehdejšího československého Ministerstva vnitra, které ve svých výnosech ze 14. 1. 1922 č. 99873/1921/1 a 100271/24 rozhodlo, že oba H. byli členy rakousko-uherské panovnické rodiny, jakož i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 1. 7. 1922, č. j. A 1465/22 (9186/22), jež přisvědčilo thezi o suverenitě čs. zákonodárství, pokud šlo o postižení potomků F. F. d´E.; tímto postupem došlo vlastně „ke konfiskaci majetku rakouských občanů“. Dovolatelka dovozovala, že tu „státu nelze přiznat právo zákonem, ani judikatorní praxí legalizovat vlastnictví státu v těch případech, kdy jednal v rozporu s mezinárodní smlouvou“. Dovolatelka je dále toho názoru, že tu byl konfiskován majetek rakouských státních občanů bez náhrady; Rakouská republika také tento exces zákonodárství čs. státu neuznala.

Dovolatelka dále zastává názor, že tu jedině Ústavnímu soudu ČR (a nikoli obecným soudům) náleží posoudit soulad zákona s mezinárodní smlouvou. Přitom právní zájem žalobkyně na požadovaném určení vyplývá ze samotného faktu potřeby ochrany majetku, který nebyl v držbě zůstavitele M. H., ani jeho dědiců. Žalobkyně je v této právní věci aktivně legitimována, protože je v daném případě subjektem práva, které vyplývá z nároků, kterých se prohlášením z 18. 4. 2001 vzdala A. H. po zůstaviteli M. H.; vzdání se těchto nároků bylo učiněno ve prospěch žalobkyně S. H.

Dovolatelka nepovažuje za přesvědčivý závěr odvolacího soudu, že na danou právní věc se vztahují právní závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, . Dovolatelka oproti tomuto názoru odvolacího soudu má na zřeteli právní závěry Ústavního soudu ČR pod , které v první řadě akcentuje „nezbytnost ochrany materiálního hlediska ústavního pořádku“. Dovolatelka v daném případě se domáhá majetku státu, nikoli že by zasahovala do práva třetích osob; státu tedy nic nebrání realizovat závazek českého státu, zakotvený v článku I. odst. 2 y ČR, který implikuje povinnost státu chránit práva dotčeného subjektu, jehož práva byla porušena; „státu nelze přiznat právo legalizovat své vlastnictví v těch případech, kdy jednal v rozporu s mezinárodní smlouvou, kterou uzavřel“.

Přípustnost dovolání dovolatelky bylo tu třeba posoudit podle ustanovení , podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. Okresního soudu v Benešově), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud řešil svým rozsudkem, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozsudkem ze 14. 10. 2009 (sp. zn. Krajského soudu v Praze) řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

V tomto případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení v souvislosti s ustanoveními zákona č. 354/1921 Sb. (o převzetí statků a majetku připadlých čs. státu podle mírových smluv, tedy zejména v souvislosti s mírovou smlouvou, uzavřenou 10. 9. 1919 v St. Germain vítěznými spojenými mocnostmi s Rakouskem), jakož i podle ustanovení .

Podle ustanovení lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo soudem rozhodnuto i o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

K ustanovení byl ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) zaujat tento výkladový právní závěr : Tvrzením vlastnického práva v případě absence legitimního očekávání určení práva na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žalob podle a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na podání této žaloby.

Podle ustanovení má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho práva neoprávněně zasahuje.

Zásah do vlastnického práva musí být hodnocen se zřetelem ke všem okolnostem případu, a to zásadně z objektivních hledisek (srov. č. 3/1988, str. 8 odst. 2, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Pro žalobu vlastníka věci je základním předpokladem, aby žalobce prokázal, že je vlastníkem věci, o niž jde v soudním řízení (srov. již rozhodnutí uveřejněné pod č. 21/1964 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem).

Základním předpokladem úspěchu žaloby, jíž se fyzická osoba domáhá ochrany vlastnického práva, aby bylo prokázáno, že žalobce je vlastníkem věci, který není omezen ve svém právu s věcí nakládat (srov. již č. 53/1973, str. 195, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo i před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy (viz k tomu stanovisko pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, , uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.).

V rozhodnutí odvolacího soudu ze 14. 10. 2009 (sp. zn. Krajského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, bylo jmenovitě citováno (na str. 6 i na str. 3 tohoto rozsudku) : „Zákon č. 354/1921 Sb. v § 3 stanovil i to, co se rozumí statky a majetkem bývalé panovnické rodiny rakousko-uherské a konkrétně v § 3 odst. 2 určil, že jde o statky a majetek bývalého následníka trůnu F. F. d´E. a jeho potomků“ (M. H., zemřelý 8. 1. 1962, otec žalobkyně S. H., byl synem F. F. d´E.).

Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky rozhodnutí, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů, usnesení a stanovisek Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by tu odvolací soud ve svém rozsudku ze 14. 10. 2009 (v němž rovněž bral zřetel na ustanovení již uvedených právních předpisů i na citované právní závěry) řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, když neshledal důvody k určení vlastnického práva, které zaniklo v důsledku obecně závazného právního předpisu (o přechodu majetku na stát), přičemž nebylo prokázáno, že by tu došlo zvláštním předpisem k obnovení vlastnického práva či k jinému způsobu zmírnění nebo nápravy majetkové újmy uvedeného druhu. A protože dovolací soud neřešil svým rozsudkem ze 14. 10. 2009, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, ani právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu a ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné shledat u dovolání dovolatelky zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení a odst. 3 , ale ani podle jiného ustanovení , upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutí odvolacím soudem.

Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení a k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovaným v řízení o dovolání náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 22. června 2010

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu