Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 756/2010

U S N E S E N Í

Národnej banky Slovenska

1. České národní bance

, 110 00 Praha 1, Na Příkopě 28, a

2. Národnej banke Slovenska

, Bratislava /Slovenská republika/, zastoupené JUDr. Antonínem Janákem, 110 00 Praha 1, Haštalská 27, o vydání věcí), takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobkyně, podané u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 11. 12. 2003, č. j. -156. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalované Národnej banke Slovenska uloženo vydat žalobkyni I. L. 10.383,62 g zlata do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žaloba proti žalované České národní bance byla zamítnuta. Bylo dále rozhodnuto, že se zamítá žaloba žalobkyně, pokud se domáhala vydání i 0.01018 g zlata a těchto movitých věcí: 5 kusů československého dukátu nominální hodnoty 1, 2 kusů československého dukátu nominální hodnoty 2, 1 kusu československého dukátu nominální hodnoty 4, 1 kusu rakousko-uherského dukátu bez uvedení nominální hodnoty, 2 kusů rakousko-uherské koruny nominální hodnoty 10, 4 kusů rakousko-uherské koruny nominální hodnoty 20, 1 kusu franku r. r. nominální hodnoty 20, 1 kusu rakouského šilingu nominální hodnoty 100, 1 kusu Rusko Ro nominální hodnoty 5, 5 kusů stříbrných mincí 10 Kč, běžné platidlo rok ražby ČSR 1930, 5 kusů stříbrných mincí 10 Kč, běžné platidlo ČSR rok ražby 1931, 5 kusů stříbrných mincí, běžné platidlo ČSR rok ražby 1932, 5 kusů stříbrných 10 Kč, běžné platidlo ČSR rok ražby 1933, 5 kusů stříbrných mincí 5 Kč, běžné platidlo ČSR rok ražby 1928, 5 kusů stříbrných mincí 5 Kč, běžné platidlo ČSR rok ražby 1929, 5 kusů stříbrných mincí 5 Kč, běžné platidlo rok ražby 1930, 5 kusů stříbrných mincí 5 Kč, běžné platidlo ČSR rok ražby 1931, 5 kusů stříbrných mincí 5 Kč, běžné platidlo ČSR rok ražby 1932, 5 kusů stříbrných mincí 20 Kč, běžné platidlo ČSR rok ražby 1933, 5 kusů stříbrných mincí, běžné platidlo ČSR rok ražby 1934, 5 kusů stříbrných mincí 10 Kč k 10. výročí ČSR, 5 kusů stříbrných mincí 10 Kč, běžné platidlo ČSR rok ražby 1930, 5 kusů stříbrných mincí 20 Kč k úmrtí T. G. Masaryka, 5 kusů stříbrných mincí 10 KS, běžné platidlo Slovenského štátu rok ražby 1944, 5 kusů stříbrných mincí 20 KS, běžné platidlo Slovenského štátu rok ražby 1941, 5 kusů stříbrných mincí 20 KS k volbě prezidenta Tisa, 5 kusů stříbrných mincí 50 KS k 5. výročí vzniku Slovenského štátu, 5 kusů stříbrných mincí 50 Kč k 3. výročí Slov. nár. povstání, 5 kusů stříbrných mincí 50 Kč k 3. výročí pražského povstání, 5 kusů stříbrných mincí 50 Kč k 70. výročí J. V. Stalina, 5 kusů stříbrných mincí 100 Kč k 600 rokům Karlovy univerzity, 5 kusů stříbrných mincí 100 Kč k 30. výročí vzniku ČSR, 5 kusů stříbrných mincí 100 Kč k 700. výročí koňských práv Jihlava, 5 kusů stříbrných mincí 100 Kč k 70. výročí J. V. Stalina, 5 kusů stříbrných mincí 100 Kč k 30. rokům založení KSČ, 10 kusí stříbrných mincí 3 grajc. rakousko uherských (Fr. Josef I.) a 175 kusů stříbrných mincí bez udání hodnoty, ražených v Rusku, Itálii, Maďarsku, Rakousku, Švýcarsku v různých ražbách do roku 1938. Dalším výrokem uvedeného rozsudku soudu prvního stupně bylo uloženo žalované Národnej banke Slovenska zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 na úhradu placeného znalečného 5.375,- Kč a na úhradu soudního poplatku 300 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že Národná banka Slovenska je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení částkou 6.400,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Rovněž bylo rozhodnuto, že žalované České národní bance se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

O odvoláních žalobkyně a žalované Národnej banke Slovenska proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 30. 3. 2006, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 11. 112. 2003, č. j. -156 (ve znění opravného usnesení z 24. 11. 2004, č. j. -179, a ve znění usnesení Městského soudu v Praze z 3. 3. 2006, sp. zn. ), potvrzen ve výroku vyhovujícím žalobě ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi státem a žalovanou Národnou bankou Slovenska. Odvolání žalované Národnej banky Slovenska proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně o věci samé (označenému II.) bylo odmítnuto. Ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou Národnou bankou Slovenska byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena odvolacím soudem soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (ve smyslu ustanovení a ), a to v mezích podaných odvolání (srov. a 3 ) a „odvolání žalované Národnej banky Slovenska shledal odvolací soud zčásti nedůvodným a zčásti dovoláním podaným neoprávněnou osobou“.

Odvolací soud poukazoval především na to, že tu rozhodoval už i dovolací soud svým rozsudkem z 23. 2. 1999 ( Nejvyššího soudu), který zrušil předcházející rozsudek Městského soudu v Praze z 13. 9. 1995, sp. zn. , i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 30. 5. 1994, č. j. -42, a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. V odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu bylo konstatováno, že se soudy zabývaly otázkou přesné identifikace věcí, vymáhaných žalobkyní, a srovnáním této identifikace s údaji v seznamech a protokolech, jež byly pořizovány v souvislosti s trestním řízením a pak s propadnutím majetku (včetně cenností původních vlastníků věcí, o něž jde v tomto řízení, tj. Z. F. a J. Z.); dovolací soud však zároveň poukazoval na to, že pokud by bylo prokázáno, že se konkrétní zlaté předměty z uvedeného majetku staly zlatem určeným k tavbě, nebylo by tu vydání věcí bez dalšího možné tak, jak to má na zřeteli ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích.

Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) měl za to, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle ustanovení , když tu došlo k zabavení cenností otci a strýci žalobkyně, a v trestním řízení soudním u bývalého Lidového soudu v Trenčíně (pod sp. zn. ), pak došlo i k uložení trestu propadnutí majetku uvedených osob včetně zabavených cenností. Později bylo ovšem na základě zákona o soudní rehabilitaci rozsudkem Okresního soudu v Trenčíně z 26. 9. 1991, sp. zn. , rozhodnuto o zproštění Z. F. a J. Z. viny uplatňované původní obžalobou. Žalobkyně potom vyzvala dopisem 24. 9. 1991 bývalou Státní banku československou o vydání zabavených cenností, ale bezvýsledně.

Při zabavení cenností původních vlastníků Z. F. a J. Z. bylo tehdy převzato zlato v hrubé váze 10.393,80 gramů a Státní bankou československou byly cennosti zaslány k realizaci zabavení Slovenskému úřadu pro míry a váhy a drahé kovy – správě drahých kovů. Podle znaleckého posudku znalce Ing. Bělína činila celková hmotnost zabaveného zlata 10.830,62 g (Au 585/000).

Odvolací soud posléze poukazoval na to, že tu nic nebrání vydání stejného množství a druhu roztaveného zlata vzhledem ke zlatým předmětům, zabaveným otci a strýci žalobkyně v souvislosti s trestním řízení soudním v roce 1953. Soud prvního stupně tedy důvodně vyhověl žalobě žalobkyně, dovozoval odvolací soud, vůči Národnej banke Slovenska ohledně vydání 20.383,62 g zlata, ale zamítl žalobu žalobkyně, pokud se domáhala vydání dalších 0,01018 g zlata a ohledně vydání mincí v celkovém počtu 334 kusů, poněvadž jde o druhově určené věci, které nelze vydat (ve smyslu , věta druhá, a ). Zcela pak byla zamítnuta žaloba žalobkyně proti žalované České národní bance, a to pro nedostatek pasivní legitimace na straně této žalované.

Odvolací soud měl stejně jako soud prvního stupně za to, že se tu žalobkyně domáhá vydání stejného množství a stejného druhu roztaveného zlata, což odpovídá složení a váhovému ekvivalentu zlatých věcí původních vlastníků (právních předchůdců žalobkyně), připadlých státu v důsledku propadnutí jejich majetku. Pokud byly takto ve dnech 25. a 28. 2. a 9. 3. 1953 u právních předchůdců žalobkyně zabaveny podle písemného seznamu zlaté věci o hrubé váze 10.393,80 g, jež prokazatelně převzala v roce 1954 Státní banka československá-krajská pobočka Bratislava, a tyto cennosti byly dány k tavbě,, nic nebrání tomu, aby tu bylo žalobkyni vydáno stejné množství a stejný druh roztaveného zlata. Odvolací soud v této souvislosti poukazoval na to, že dnem 1. 1. 1993 přešly na Českou národní banku práva a povinnosti bývalé Státní banky českoslovesnké ve smyslu ustanovení a ústavního , ale zásoby zlata byly převedeny pouze účetně, přičemž fyzicky zůstalo umístěno na území jednotlivých republik (České a Slovenské republiky); podle Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou bylo dělení majetku ČSFR, Federálního fondu národního majetku a Státní banky československé ukončeno ( a příloha XX uvedené Smlouvy).

Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil podle ustanovení jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně v žalobě vyhovujícím výroku o věci samé i v akcesorickém výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi státem a žalovanou Národnou bankou Slovenska.

Odvolací soud dále dovozoval, že pokud žalovaná Národná banka Slovenska podala své odvolání i proti výroku rozsudku, jímž byla žaloba zamítnuta vůči České národní bance, bylo třeba v této části odvolání Národnej banky Slovenska odmítnout jako odvolání podané neoprávněnou osobou (srov. ); odvolací soud totiž byl toho názoru, že samostatný společník v občanském soudním řízení je podle ustanovení oprávněn podat odvolání pouze za svou osobu a nikoli domáhat se změny rozsudku ve vztahu k druhému společníkovi v účasti na řízení.

O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení a i , a .

Ve výroku o poplatkové povinnosti Národnej banky Slovenska byl rozsudek soudu prvního stupně změněn podle vzhledem k ustanovením , a i článku III. , článku II. a článku XXVI

Ve zbývajících výrocích, odvoláním nenapadených, zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen ( a 3 ).

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 9. 10. 2006 žalované Národnej banke Slovenska a dovolání ze strany této žalované bylo dne 6. 12. 2006 podáno u Obvodního soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovené v .

Dovolávající se Národná banka Slovenska navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 30. 3. 2006 (sp. zn. Městského soudu v Praze) i rozsudek soudu prvního stupně z 11. 12. 2003 (č. j. -156 Obvodního soudu pro Prahu 1).

Uvedená dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení a jako dovolací důvody uplatňovala, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Dovolatelka spatřuje vadu tohoto řízení v tom, že soudy obou stupňů tu rozhodovaly v rozporu s právním názorem obsaženým v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu, „když pominuly podstatnou část tohoto právního názoru“ a tuto část při svém rozhodování nepřevzaly. Dovolatelka je přesvědčena, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když tu soudy „podřídily použité právní normy jen některé z právně významných skutečností a ostatní skutkové části pominuly“.

Podle názoru dovolatelky odvolací soud ve svém rozsudku z 30. 3. 2006 (sp. zn. Městského soudu v Praze) ve vztahu k předcházejícímu rozhodnutí dovolacího soudu z 23. 2. 1999 ( Nejvyššího soudu) zjevně dezorientuje názory vyjádřené v rozhodnutí dovolacího soudu a opomíjí převážnou část odůvodnění uvedeného rozsudku zabývající se otázkou aplikace a , tedy otázkou aktivní a pasívní legitimace jednotlivých účastníků tohoto řízení, a nikoliv otázkou výkladu ustanovení Dovolatelka má proto za to, že si odvolací soud i soud prvního stupně nesprávně vyložily předchozí rozhodnutí dovolacího soudu a „vyvodily svůj právní názor pouze z vytržené části odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu bez přihlédnutí k ostatním skutečnostem, na něž dovolací soud odkazoval.“

Dovolatelka vytýkala rozhodnutí odvolacího soudu zejména nesprávné posouzení zejména v těchto otázkách: 1. zda byla žaloba podána tak, aby skutečně požadovala vydání věcí, či zda obsahem žaloby bylo vydání náhrady za věc odňatou; 2. v otázce možnosti vydat na základě ustanovení věc určenou jen druhově, nikoli individuálně; 3. zda se v případě zlata, k jehož vydání byla dovolatelce stanovena povinnost, jedná o věc totožnou, či zda se věc změnila; v otázce právní legitimace žalované Národnej banky Slovenska vzhledem k ustanovení a 2 byla správně uplatněna úprava přechodu práva a povinností po rozpadu ČSFR.

K těmto uvedeným otázkám dovolatelka oproti názoru odvolacího soudu zejména zdůrazňovala: a) Podle ustanovení lze oprávněné osobě vydat pouze a jedině věc, která jí (případně jejímu právnímu předchůdci) byla ve skutečnosti odňata; žalobou podle se lze z movitých věcí domáhat jen naturálního plnění, tj. vydání takových movitých věcí, které náležely původnímu vlastníku; nelze tu požadovat vydání věci určené pouze druhově (pouhé údaje o váze a ryzosti jsou pro individualizaci věci nedostatečné). b) Dovolatelka přitom má za to, že žalovaná Národná banka Slovenska tu vůbec není v tomto sporu povinnou osobou ve smyslu ustanovení , a věci, jichž se žaloba žalobkyně týká, k 1. 4. 1991 nedržela; z obsahu Smlouvy mezi ČR a SR, uveřejněné pod č. , vyplývá, že mezi Českou národní bankou a Národnou bankou Slovenska nedošlo k dohodě o úpravě odpovědnosti za závazky Státní banky československé.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované Národnej banky Slovenska měla za to, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Má za to, že soud posoudil věc v souladu s právním názorem vysloveným předchozím rozhodnutí dovolacího soudu. Zlato a předměty z drahých kovů, které byly zabrány otci a strýci žalobkyně, byly určeny ke zpracování, k roztavení. Podle znaleckého posudku hodnota těchto převzatých předmětů činila 10.283,62 g zlata. Tento závěr odpovídá složení i váze věcí původních vlastníků, které připadly v důsledku propadnutí jejich majetku státu.

Přípustnost dovolání dovolávající se Národnej banky Slovenska bylo tu třeba posoudit podle ustanovení , podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 1), že by odvolací soud svým rozsudkem z 30. 3. 2006 (sp. zn. Městského soudu v Praze), napadeným dovoláním dovolatelky, řešil právní otázku, která by byla rozdílně rozhodována odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozsudkem některou právní otázku v rozporu s hmotným právem nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

V tomto případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení a a , o mimosoudních rehabilitacích.

Podle ustanovení vydá věc povinná osoba podle tohoto zákona na písemnou výzvu oprávněné osobě podle tohoto zákona, jež prokáže svůj nárok na vydání věcí a uvede způsob jejího převzetí státem. Jde-li o movité věci, prokáže-li též, kde se věc nalézá. Podle ustanovení jsou oprávněnými osobami podle tohoto zákona jsou osoby rehabilitované podle , o soudní rehabilitaci, splňují-li podmínky stanovené v , a v případě jejich smrti nebo prohlášení za mrtvé osoby uvedené v

Podle ustanovení povinnými osobami podle tohoto zákona jsou právnické osoby ( ), jakož i fyzické osoby ( ), pokud nabyly věc od státu, který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím, a příslušný ústřední orgán státní správy republiky.

Podle ustanovení povinné osoby jsou povinny vydat věc podle a tohoto zákona; není-li to možné, má oprávněná osoba právo žádat o poskytnutí náhrady podle

Jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů důvodně domnívá, že věc v rozhodné době drží, má takové podání účinky řádné výzvy k vydání věci ( ). Žalobě o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci podle lze vyhovět i jen zčásti tím, že soud uloží povinnost uzavřít dohodu jen ohledně některých z věcí uvedených v návrhu dohody. Žalobou podle ustanovení lze uplatnit nejen nárok na vydání věci, ale také nárok na poskytnutí náhrady za věc, kterou nelze vydat (srov. k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 14/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek i rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i právní závěr obsažený v Cpjn 16/94-2 Nejvyššího soudu).

V nálezu Ústavního soudu ČR z 12. 8. 1998, (uveřejněném pod č. 86 ve svazku 11 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní názor, že ustanovení se zásadně vztahuje na oblast trestně právních vztahů; bližší vymezení povinných osob je přenecháno ustanovení

Z předcházejícího rozhodnutí dovolacího soudu, vydaného o dovolání, podaném v této právní věci (sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 1, nyní sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 1) soudy obou stupňů ve svých dalších následných rozhodnutích z 11. 12. 2003 (č. j. -156 Obvodního soudu pro Prahu 1) a z 30. 3. 2006 (sp. zn. Městského soudu v Praze) zdůrazňovaly zejména tento právní závěr: Ani z ustanovení nelze přesvědčivě dovodit, že by vydáním věci ve smyslu ustanovení a nemohlo být vydání stejného množství a stejného druhu roztaveného zlata, jež by zcela odpovídalo složení a náhradovému ekvivalentu věci původních vlastníků, které připadly státu v důsledku propadnutí jejich majetku státu.

V dalším průběhu řízení u soudů obou stupňů nebyly shledány žádné okolnosti vylučující v daném případě aplikaci ustanovení a a 2 , ani okolnosti vylučující závěr, že záležitosti bývalé Státní banky československé, týkající se osob s trvalým pobytem či sídlem na území Slovenska, řeší Národná banka Slovenska.

Vzhledem k uvedeným ustanovením (s poukazem i na ustanovení , o České národní bance) i k citovaným právním závěrům obecných soudů (zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), z nichž vychází dovolací soud i v daném případě, nebylo možné dospět přesvědčivě k závěru, že tu odvolací soud (který měl na zřeteli tatáž ustanovení právních předpisů i tytéž publikované právní závěry) svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolávající se Národnej banky Slovenska, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem anebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena dovolacím soudem (zejména s přihlížením k právním závěrům z předcházejícího rozhodnutí dovolacího soudu v téže právní věci). A protože, jak již bylo uvedeno neřešil svým rozhodnutím z 30. 3.2006 ani právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelky shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení a odst. 3 , ale ani podle jiného ustanovení , upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.

Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení a , a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů vynaložených žalobkyni na vyjádření k dovolání žalované Národnej banky Slovenska použil dovolací soud ve smyslu ustanovení a 224 ustanovení téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu nákladů, vynaložených na již zmíněné vyjádření k dovolání dovolatelky, žalobkyni nepřiznal.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 22. června 2010

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu