Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 4836/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně KAKTEEN - PH - FLORA, spol. s.r.o., se sídlem v Sibřině 166, PSČ 250 84, IČ 49550888, zastoupené JUDr. Radomírem Šimkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 25, proti žalované L. K., zastoupené Mgr. Ladou Behenskou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Pod Terebkou 12, o zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. července 2009, č.j. -102, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. července 2009, č.j. -102, ve výroku I. potvrdil ve věci samé rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. září 2008, č.j. -75, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku II. změnil výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení v žádném stupni.

Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, dospěl k závěru, že žalobkyně nemá nárok na doplacení kupní ceny části podniku na základě dohody o společném postupu uzavřené mezi účastníky dne 30.1.2004, která byla podle právního hodnocení soudů pojmově smlouvou o prodeji podniku, resp. jeho části, neboť smlouva byla shledána absolutně neplatná.

Oba soudy při právním posouzení vyšly ze zjištění, že žalobkyně na společníka – žalovanou úplatně převedla majetek převyšující desetinu základního kapitálu, který byl 100 000 Kč. Prodávaný majetek v podobě převáděných zásob a inventáře dosahoval hodnoty 450 000 Kč. Žalovaná byla v obchodním rejstříku zapsána jako jednatelka žalobkyně od vzniku společnosti žalobkyně do 5.2.2004. Za těchto skutkových zjištění musela být hodnota převáděného majetku části podniku stanovena ve smyslu § 196a odst. 3 obchodního zákoníku ve znění ke dni uzavření smlouvy (dále jen „obch. zák.“) na základě posudku znalce jmenovaného soudem. Kupní cena však byla stanovena pouhou dohodou účastníků. Z tohoto důvodu oba soudy považovaly uzavřenou smlouvy o prodeji podniku ze dne 30.1.2004 za absolutně neplatnou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Za otázku zásadního právního významu považuje, zda bylo na místě na daný případ aplikovat § 196a odst. 3 obchodního zákoníku, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Dovolatelka se domnívá, že aplikace uvedeného ustanovení byla v daném případě formalistická a v rozporu s účelem tohoto ustanovení. Připouští, že kupní cena byla při prodeji podniku sice stanovena pouhou dohodou účastníků, ale tato cena byla podle dovolatelky nade vší pochybnost vyšší, než hodnota majetku, kterou by určil znalec. Navíc má za to, že by bylo možné zhojit formální nedostatek smlouvy dodatečným vyhotovením znaleckého posudku. Domnívá se rovněž, že dohoda účastníků o ceně předmětu smlouvy má na základě zásady smluvní volnosti přednost před zbytečným znaleckým posudkem. Na závěr podotýká, že nemožnost vrátit plnění některou ze smluvních stran vylučuje rozhodnutí o prohlášení smlouvy za neplatnou.

Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací ( – dále jen „“), po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas ( ) a byla řádně zastoupena advokátem ( ), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V dané věci není dovolání přípustné podle , je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé a není přípustné ani podle , neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem.

Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [ ] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu.

V § 196a odst. 3 obch. zák., ve znění ke dni uzavření smlouvy, jehož aplikaci nepovažuje žalobkyně pro daný případ za správnou, je stanoveno: „Jestliže společnost nebo jí ovládaná osoba nabývá majetek od zakladatele, akcionáře nebo od osoby jednající s ním ve shodě anebo jiné osoby uvedené v odstavci 1 nebo od osoby jí ovládané anebo od osoby, se kterou tvoří koncern, za protihodnotu ve výši alespoň jedné desetiny upsaného základního kapitálu ke dni nabytí nebo na ně úplatně převádí majetek této hodnoty, musí být hodnota tohoto majetku stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem. Pro jmenování a odměňování znalce platí ustanovení § 59 odst. 3. Jestliže k nabytí dochází do 3 let od vzniku společnosti, musí je schválit valná hromada.“

Dovolací soud považuje rozhodnutí odvolacího soudu o absolutní neplatnosti smlouvy o prodeji podniku uzavřené mezi účastníky z důvodu absence znaleckého posudku o stanovení hodnoty převáděného majetku za rozhodnutí, které je v souladu s uvedeným ustanovením § 196a odst. 3 obch. zák. a rovněž v souladu s ustálenou judikaturou. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 3.1.2001, sp. zn. , formuloval a odůvodnil závěr, že byla-li při uzavření smlouvy podléhající režimu ustanovení obch. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2000, porušena povinnost stanovit cenu majetku na základě posudku znalce, je tato smlouva absolutně neplatným právním úkonem podle pro rozpor se zákonem. K tomuto závěru se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil i v rozhodnutích sp. zn. , a a – publik. na www.nsoud.cz.

V posledně uvedeném rozsudku bylo rovněž konstatováno, že dodatečně vyhotovený znalecký posudek nemůže na neplatnosti právního úkonu, kterým byla realizována majetková dispozice předvídaná hypotézou ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák., ničeho změnit (bez ohledu na to, nakolik se ve znaleckém posudku stanovená hodnota převáděného majetku přiblíží kupní ceně). Není tedy ani důvodu, aby pro takové ocenění byl poté, co k právnímu úkonu došlo, jmenován soudem znalec podle ustanovení § 59 odst. 3 obch. zák.

Tvrzení žalobkyně, že nemožnost vrátit plnění některé ze smluvních stran má za následek, že nelze smlouvu prohlásit za neplatnou, nemá oporu nejen v § 39 obč. zák., podle něhož právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu, je absolutně neplatný, jako to bylo v daném případě (rozpor smluvního ujednání s § 196a odst. 3 obch. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2000), ale nemá oporu ani v judikatuře. Naopak podle stanoviska bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21.12.1978, sp. zn. , publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 1/1979, jehož závěry jsou mutatis mutandis uplatnitelné i v soudobé rozhodovací praxi soudů, byl přijat závěr: „Okolnost, že k vzájemnému vrácení plnění nemůže dojít, nečiní neplatnou smlouvu ani částečně neplatnou.“

Z výše uvedených důvodů nemá tedy rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu po právní stránce zásadní význam a ani z jiných okolností dovolací soud nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.

Nemá-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu po právní stránce zásadní význam, Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání žalobkyně není podle přípustné, a proto jej podle ustanovení věty první a odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a za situace, kdy žalované žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobkyni právo, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. června 2010

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á předsedkyně senátu