Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 4476/2009

23 Cdo 4476/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně HMS, spol. s r.o., se sídlem v Žebráku 25, okr. Beroun, PSČ 267 53,  IČ 437 62 573, zastoupené JUDr. Milošem Tomsem, advokátem se sídlem v Praze 1, Celená 11, proti žalované Metrostav a.s., se sídlem v Praze 8, Koželužská 2246, PSČ 180 00, IČ 000 14 915, zastoupené JUDr. Lenou Džmuráňovou, advokátkou se sídlem v Praze 1,  Národní 11, o zaplacení 13 460 008 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. června 2009, č.j. -361, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

 na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. června 2009, č.j. -361, potvrdil ve věci samé rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2008,                         č.j. -328, ve výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 13 460 008 Kč s příslušenstvím a ve výrocích o náhradě o nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Oba soudy vyšly ze zjištění, že mezi žalobkyní, jako zhotovitelkou a žalovanou, jako objednatelkou, byla uzavřena dne 30.10.1997 smlouva o dílo. V této smlouvě byla za dokumentace sjednána v čl. 4.1. cena ve výši 75 391 892 Kč. V čl. 4.2. smlouvy bylo dohodnuto: „Cenová nabídka vychází z cenové úrovně II. čtvrtletí 1997. Strany se dohodly, že smluvní cena se upraví o procentuelní podíl inflace v jednotlivých letech. Pro jednání o vlivu inflace jsou závazné údaje Českého statistického úřadu.“ V čl. 4.4. smlouvy bylo uvedeno, že případná změna ceny díla je možná jen po odsouhlasení dodatku k této smlouvě oběma stranami a v čl. 9.3. smlouvy bylo dohodnuto, že bude-li objednatelka v prodlení se zaplacením faktury nebo její části, je povinna zaplatit zhotovitelce smluvní pokutu ve výši 0,1% nezaplacené částky za každý den prodlení.

Odvolací soud z uvedených skutkových zjištění dospěl k závěru, že ke zvýšení ceny díla o procentní podíl inflace v daném případě nedošlo, neboť předpokladem pro změnu ceny díla bylo další jednání účastníků, ke kterému však nedošlo. Zároveň odvolací soud dovodil, že uplatnění inflační doložky brání i nedostatek srozumitelnosti tohoto právního úkonu ve smyslu (dále jen „obč. zák.“), když z obsahu dohody neplyne, v jaké výši měla být inflace uplatněna za poslední rok provádění díla, není-li z obsahu dohody zřejmé, v jaké výši měla být inflace uplatněna za poslední rok provádění díla, byl-li termín ukončení prací v smlouvy dohodnut na 31.10.1999.

Odvolací soud neuznal rovněž za oprávněný uplatněný nárok žalobkyně na doplatek ceny díla bez použití inflační doložky ve výši 655 156 Kč. Vyšel ze závěrů dvou znaleckých posudků, podle nichž žalobkyní provedené dílo vykazovalo vady zjištěné a uplatněné v záruční době, přičemž z revizního znaleckého posudku a jeho dodatku vyplynulo, že celková výše slevy ze zjištěných vad činí 7 045 405 Kč, tedy částku výrazně převyšující žalobkyní vymáhaný doplatek ceny díla. Odvolací soud neuznal námitku žalobkyně, že neodpovídá za nejzávažnější vadu díla projevující se pronikáním zemní vlhkosti do objektu, jestliže z revizního posudku vyplynulo, že u závady porušení funkce hydroizolace základů se nejedná o vady původní zjednodušené projektové dokumentace předložené ke stavebnímu řízení. Přihlédl rovněž ke zjištění, že k zajištění uzavření smlouvy o dílo na zpracování projektu pro provedení stavby byla podle čl. 11.6. smlouvy zavázána žalobkyně.

Odvolací soud neuznal žalobu za důvodnou ani v části, v níž žalobkyně požadovala zaplacení smluvní pokuty podle čl. 9.3. předmětné smlouvy o dílo za prodlení žalované se zaplacením doplatku ceny díla, když žalobkyni právo na doplatek ceny díla nevznikl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, domnívajíc se, že dovolání je proti tomuto rozhodnutí přípustné podle (dále jen „ “). Dovolání odůvodňuje nesprávným právním posouzení věci ve smyslu a tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu

Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně ve smyslu ustanovení § 35 obč. zák. a § 266 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) vyložil ustanovení o inflační doložce v předmětné smlouvě o dílo. Podle dovolatelky odvolací soud zúžil výklad projevu vůle účastníků ohledně ujednání o inflační doložce na gramatický výklad pojmu „jednání“, avšak nevzal dostatečně zřetel i na ostatní okolnosti, za kterých byl projev vůle učiněn, především na druhou větu čl. 4.2. smlouvy, kde bylo dohodnuto, že smluvní cena se upraví o procentuelní podíl inflace v jednotlivých letech. Odvolací soud podle názoru žalobkyně nesprávně dospěl k závěru, že podmínkou pro zvýšení ceny díla o výši inflačního podílu bylo uzavření dodatku ke smlouvě. Připomíná čl. 4.2. smlouvy, v němž není zmíněna nutnost uzavření takového dodatku smlouvy, byť připouští, že v dalších pasážích tohoto článku smlouvy je nutnost uzavření dodatku v případě změny smlouvy vyžadována.

Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem soudu ohledně doplatku ceny díla bez jejího navýšení o inflaci. Poukazuje, že navrhovala provedení důkazu novým znaleckým posudkem specialisty hydrologa k posouzení skutečnosti, že k pronikání zemní vlhkosti do objektu dochází z důvodu chybně zvoleného způsobu hydroizolace a drenážního systému podle projektové dokumentace, kterou nechala vypracovat žalovaná a jež byla předána žalobkyni jako podklad k provedení hydroizolace a drenážního systému. Má za to, že z tohoto důvodu nemůže nést odpovědnost za vady způsobené špatnou funkcí hydroizolace a považuje za zcela nesprávné vyčíslení práva žalované na slevu z ceny díla podle revizního znaleckého posudku a jeho dodatku ve výši 7 045 405 Kč.

Dovolatelka proto navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu a rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle článku II bodu 12 , obsahujícího přechodná ustanovení k novele provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího soudu (2.6.2009), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „ “).

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas ( ) a byla řádně zastoupena advokátem ( ), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dovolatelka v dovolání navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně, ale z obsahu dovolání vyplývá, že brojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně v rozsahu týkajícím se rozhodnutí o částce 13 460 008 Kč s příslušenstvím a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.

V dané věci není dovolání přípustné podle , je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani podle , neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodoval jediným rozsudkem.

Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci,                  ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé                       po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. ), přípustnost dovolání neumožňují.

Dovolání žalobkyně do výroku rozsudku odvolacího soudu o úhradě nákladů řízení není přípustné, poněvadž dovolání proti nákladům řízení nelze subsumovat pod žádné ustanovení o přípustnosti dovolání podle až 239 (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Namítá-li dovolatelka neúplnost dokazování spočívající v tom, že nebylo vyhověno jejímu návrhu na provedení dalšího znaleckého posudku, namítá tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci smyslu Z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může však dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, brojí-li dovolatelka pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu v průběhu dokazování.

Pokud dovolatelka nesouhlasí s hodnocením důkazů (znaleckých posudků) odvolacím soudem, je nutno konstatovat, že námitka k nesprávnému hodnocení důkazů nemůže být předmětem dovolacího přezkumu při uvažované přípustnosti dovolání podl (srov. a , komentář, Bureš, Drápal, Krčmář a kol., C.H.BECK, 7. vydání r. 2006, str. 1268).

Dovolací soud se dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu , podle něhož dovolatelka namítá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem – ustanovením obč. zák. a obch. zák., když nesprávně vyložil ustanovení o inflační doložce v předmětné smlouvě o dílo. Je přesvědčena, že odvolací soud zúžil výklad projevu vůle účastníků ohledně ujednání o inflační doložce pouze na gramatický výklad pojmu „jednání“.

Nutno připomenout nejprve skutková zjištění obou soudů, podle nichž v čl. 4.2. smlouvy bylo dohodnuto: „Cenová nabídka vychází z cenové úrovně II. čtvrtletí 1997. Strany se dohodly, že smluvní cena se upraví o procentuelní podíl inflace v jednotlivých letech. Pro jednání o vlivu inflace jsou závazné údaje Českého statistického úřadu.“ V čl. 4.4. smlouvy bylo uvedeno, že případná změna ceny díla je možná jen po odsouhlasení dodatku k této smlouvě oběma stranami.

Bylo-li ve smlouvě sjednáno, že „Pro jednání o vlivu inflace jsou závazné údaje Českého statistického úřadu.“, je třeba konstatovat, že „jednání“ vždy předpokládá dvoustranný právní úkon, což je podle § 34 obč. zák. projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Cena díla proto nemůže být měněna jednostranným právním úkonem a ani automatickým zvyšováním ceny, jak se dovolatelka nesprávně domnívá. Je namístě připomenout § 272 odst. 2 obch. zák., podle něhož, obsahuje-li písemně uzavřená smlouva ustanovení, že může být měněna nebo zrušena pouze dohodou stran v písemné formě (v daném případě ohledně změny ceny díla - čl. 4.4. smlouvy), může být smlouva měněna nebo zrušena pouze písemně, tedy v posuzované věci oboustranně odsouhlasenými písemně uzavřenými dodatky smlouvy.

Odvolací soud rovněž správně dovodil, že uplatnění inflační doložky brání i nedostatek srozumitelnosti tohoto právního úkonu ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák., když z obsahu dohody neplyne, v jaké výši měla být inflace uplatněna za poslední rok provádění díla. Z obsahu dohody skutečně neplyne, v jaké výši měla být inflace uplatněna za poslední rok provádění díla, když termín ukončení prací byl v čl. 7 smlouvy dohodnut na 31.10.1999.

Podle § 37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Náležitostí projevu vůle, který směřuje k určitému právnímu úkonu, je tedy srozumitelnost, určitost, a v některých případech i forma projevu. K náležitostem projevu vůle se váže sankce neplatnosti právního úkonu podle § 37 odst. 1 obč. zák.. Projev je nesrozumitelný, jestliže jednající nedosáhl - vadným slovním nebo jiným zprostředkováním - jasného vyjádření této vůle. Nesrozumitelný je projev vůle tehdy, jestliže nelze zjistit ani výkladem, co jím mělo být vyjádřeno. Závěr o nesrozumitelnosti právního úkonu tedy předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit (§ 35 odst. 1 obč. zák.). Výkladem podle citovaného ustanovení však nelze doplňovat to, co právní úkon ve skutečnosti neobsahuje. Pokud nelze uvedený nedostatek nesrozumitelnosti odstranit tímto způsobem, jde o právní úkon neplatný. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.6.2007, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek seš. 3/2008, pod označením 27/2008, rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.8.2007, sp. zn. , a rozsudek ze dne 2.9.2008, sp. zn. , uveřejněný na www.nsoud.cz).

Jestliže tedy v daném případě z obsahu dohody neplyne, v jaké výši měla být inflace uplatněna za poslední rok provádění díla, když termín ukončení prací byl v čl. 7 smlouvy dohodnut na 31.10.1999, pak nutno s poukazem na výše uvedené konstatovat, že odvolací soud nemohl odstranit nesrozumitelnost právního úkonu - ujednání o inflační doložce výkladem podle § 35 obč. zák., jestliže výkladem (podle citovaného ustanovení) nelze doplňovat to, co právní úkon ve skutečnosti neobsahuje.

Dovolací soud dospěl k závěru, že oba soudy posoudily neplatnost ujednání o inflační doložce v dané věci z důvodu její nesrozumitelnosti, kterou nebylo možno odstranit ani výkladem v souladu s hmotným právem (37 odst. 1 obč. zák.) a konstantní judikaturou.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu , neboť odvolací soud neřešil v tomto rozhodnutí otázku platnosti změny ceny díla v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části po právní stránce zásadní význam má.

Nemá-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu po právní stránce zásadní význam, dovolací soud uzavřel, že dovolání žalobkyně není podle přípustné a podle ustanovení věty první a jej bez jednání ( ) odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a za situace, kdy žalované žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobkyni právo, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. června 2010

                                                                         JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á   předsedkyně senátu