Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 3610/2008

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Ing. M. P

Městu Plzeň,

se sídlem v Plzni, Nám. Republiky 1, IČ 075370, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Švejkovským, advokátem se sídlem v Plzni, Kamenická 1, o vyloučení nemovitého majetku z exekuce, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2008, sp. zn. - 145, takto:

I. Dovolání

se zamítá

.

II. Žalovaný

je povinen

zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.307,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Martina Aleše, advokáta se sídlem v Plzni, Houškova 30.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. - 145, změnil rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 17. 4. 2007, č. j. - 121, kterým byla zamítnuta žaloba na vyloučení ve výroku tohoto rozsudku označených nemovitostí z exekuce, nařízené usnesením téhož soudu ze dne 31. 10. 2001, č. j. - 7, a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, tak, že předmětné nemovitosti se vylučují z exekuce, nařízené usnesením Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 31. 10. 2001, č. j. - 7, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 12. 2001, č. j. - 15, a prováděné na základě exekučního příkazu, vydaného soudním exekutorem Mgr. Martinem Tunklem dne 16. 1. 2002 pod č. j. 2 SE-15/2001 - 9, a dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 9.358,75 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 14.470,80 Kč.

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že k návrhu oprávněného Města Plzeň, podanému dne 25. 9. 2001, byla usnesením Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 31. 10. 2001, č. j. - 7, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 12. 2001, č. j. - 15, ve prospěch oprávněného k uspokojení jeho pohledávky ve výši 452.019,30 Kč s příslušenstvím podle vykonatelného notářského zápisu ze dne 18. 4. 1995, sp. zn. N 105/95, NZ 173/95, proti povinnému MR-REAL, spol. s r.o., IČ 61779067, se sídlem Miskovice 63, nařízena exekuce, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor Mgr. Martin Tunkl, Exekutorský úřad Plzeň-město. Dne 16. 1. 2002 rozhodl soudní exekutor exekučním příkazem č. j. 2 SE-15/2001 - 9, o provedení exekuce prodejem předmětných nemovitostí, které jsou ve vlastnictví žalobce, a dne 29. 10. 2002 byla pod č. j. 2 SE 16/01 - 9, ohledně dražby těchto nemovitostí vydána dražební vyhláška. Dále bylo zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. 1. 2000, sp. zn. , který nabyl právní moci dne 6. 3. 2001, bylo určeno, že kupní smlouva uzavřená dne 14. 10. 1997 mezi obchodní společností MR-REAL, spol. s r.o., jako prodávající, a Ing. M. P. jako kupujícím, na jejímž základě se na kupujícího převádí vlastnictví k předmětným nemovitostem, je vůči Městu Plzeň právně neúčinná. Odvolací soud dospěl - na rozdíl od soudu prvního stupně - k závěru, že žaloba podle je důvodná, neboť právem, které nepřipouští nařízenou exekuci, je vlastnické právo žalobce k předmětným nemovitostem. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26, ročník 2000, a na odbornou literaturu (JUDr. Vadimír Kurka, JUDr. Ljubomír Drápal: Výkon rozhodnutí v soudním řízení, nakl. Linde Praha, a.s., 2004, s. 269 a násl.) vycházel z názoru, že rozhodnutí, kterým žalovaný úspěšně odporoval právnímu úkonu, jímž došlo k převodu předmětných nemovitostí ze společnosti MR-REAL, spol. s r.o., na žalobce, představuje podklad k tomu, že se oprávněné Město Plzeň na základě exekučního titulu vydaného proti dlužníku MR-REAL, spol. s r.o., může domáhat nařízení exekuce postižením toho, co vůči němu neúčinným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníkovi, ale proti tomu, v jehož prospěch byl právní úkon učiněn, tj. proti žalobci Ing. M. P. Jestliže v dané věci nedošlo k zastavení exekuce, nemá žalobce jakožto třetí osoba, která není účastníkem exekučního řízení, jinou možnost jak dosáhnout toho, aby v exekuci vedené proti jinému subjektu, nebyl prodán jeho majetek, než podání vylučovací žaloby.

Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu uvedeného v , neboť nesouhlasí s jeho právním posouzením věci. Krajskému soudu vytýká, že „se nevypořádal s eventualitou, když z majetku, který ušel z vlastnictví povinného, nebude uspokojena celá jeho pohledávka, což v daném případě zřejmě nastane“, ani tím, že po částečném uspokojení pohledávky z majetku žalobce by musel podat nový návrh na exekuci proti povinnému za obtížnějšího právního postavení, např. kvůli možnosti povinného vznést námitku promlčení. Dále dovolatel s poukazem na obč. zák. namítá, že „řízení proti žalobci jako účastníku řízení o peněžitou náhradu by mohlo být vedeno až poté, kdy nebude moci být uspokojen z majetku, který povinnému ušel neúčinným právním úkonem. Jakýkoliv jiný postup je v rozporu s dobrými mravy, když zvýhodňuje dlužníka i žalobce, a to pro jejich protiprávní jednání“, současně ztěžuje uspokojení pohledávky věřitele a je též rozporný se zásadami civilního procesu i s ústavními principy, především právem na soudní ochranu a právem na spravedlivý proces. Naopak exekuční řízení vedené proti povinnému „nekrátí žádného z účastníků řízení na jejich právech“, a to ani žalobce, který majetek získal na „základě neplatného právního úkonu“. Pokud pak jde o výroky rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, má dovolatel za to, že mělo být rozhodnuto podle , neboť svým jednáním řízení o vyloučení majetku z exekuce nezapříčinil. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalobce se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání žalovaného bylo odmítnuto, příp. zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal a rozhodl o něm podle ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod. 12. části první ) a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem, a že je přípustné podle , dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle exekučního řádu nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se na provádění exekuce prodejem movitých věcí a nemovitostí přiměřeně ustanovení upravující výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitostí.

Podle právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona.

Podle , věty první může být výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí nařízen, jen když oprávněný označí nemovitost, jejíž prodej navrhuje, a jestliže listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány, popřípadě též veřejnými listinami notáře doloží, že nemovitost je ve vlastnictví povinného.

Podle § 42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.

Institut odporovatelnosti slouží potřebám exekučního řízení, neboť jeho účelem je umožnit věřiteli, který má vůči dlužníku vymahatelnou pohledávku, domoci se v exekuci uspokojení této pohledávky z majetku (věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot), který ušel dlužníku v důsledku jeho odporovatelného právního úkonu. Rozhodnutí, jímž soud odpůrčí žalobě vyhověl, tj. určil, že vůči žalujícímu věřiteli je dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, neúčinný, je nezbytným podkladem k tomu, aby se věřitel na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, mohl domáhat nařízení výkonu rozhodnutí postižením toho, co odporovatelným (neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; již z toho vyplývá, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí v takovém případě směřuje nikoliv proti dlužníku - osobě podle exekučního titulu zavázané, nýbrž proti tomu, s nímž nebo v jehož prospěch dlužník právní úkon učinil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2000 pod č. 26, a odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. , uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2000 pod č. 27).

Je-li navrhován výkon rozhodnutí ukládajícího zaplacení peněžité částky prodejem nemovitostí ( ), nepřipadá v úvahu vést řízení o výkon s dlužníkem již proto, že nemovitosti nejsou v jeho vlastnictví (srov. ). Vyslovení odporovatelnosti totiž znamená - z hlediska hmotného práva - nastolení tzv. relativní neúčinnosti právního úkonu; jí se rozumí stav, kdy právní úkon zůstává platným právním úkonem, který vyvolal všechny předvídané právní následky (např. převod vlastnictví k věci), a pouze v poměru mezi věřitelem a osobou, která od dlužníka nabyla majetek, se na tento právní vztah hledí, jako kdyby k právnímu úkonu nedošlo (a jeho účinky - toliko v tomto vztahu - nenastaly).

Nejvyšší soud vysvětlil podstatu institutu odporovatelnosti - mimo jiné - v usnesení ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. , v němž dospěl k závěru, že v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení) vedeném na majetek, jehož převod dlužníkem povinného byl rozhodnutím soudu ve smyslu § 42a obč. zák. prohlášen vůči oprávněnému neúčinným, je pasivně věcně legitimován nabyvatel. Současně je tak vyvrácena (vzhledem k zachování účinků, které hmotné právo s takovým právním úkonem spojuje) i námitka dovolatele, že žalobce „majetek získal na základě neplatného právního úkonu“ (zaměňuje totiž neúčinnost právního úkonu s neplatností právního úkonu).

Ze všech shora uvedených důvodu se dovolací soud ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že žalobci svědčí ve smyslu (ve znění před i po 1. lednu 2001) právo k majetku, které nepřipouští exekuci (vlastnické právo k předmětným nemovitostem), a že žaloba na vyloučení označených nemovitostí z postiženého majetku je důvodná.

Ohledně dalších námitek v dovolání je třeba poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. , v němž tento soud zaujal a odůvodnil závěr, že žaloba o zaplacení peněžité náhrady se uplatní tehdy, není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku (§ 42a odst. 4 obč. zák.), a musí směřovat vůči osobě, které vznikl z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch.

Protože rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé je správný a protože vady řízení uvedené v , , b), ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatel nenamítal a z obsahu spisu se nepodávají, Nejvyšší soud dovolání žalovaného zamítl ( část věty před středníkem ).

Dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení, které má povahu usnesení ( ), nepřipouští (srov. až ). Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného, pokud směřuje proti nákladovým výrokům, podle , věty první, a rovněž odmítl (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2003, a v časopise Soudní judikatura pod č. 88, ročník 2002).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a , neboť žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [odměna z částky určené podle , vyčíslená podle , snížená na polovinu podle ], a náhrady hotových výdajů podle , v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalobci vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 1.007,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení žalobce ve výši 6.307,- Kč je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. června 2010

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu