Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 2585/2008

U S N E S E N Í

HS INKASO, s. r. o.,

Mgr. T. P.,

pro 95.688,16 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. , o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci z 29. 10. 2007, č. j. -61, takto:

I. Dovolání

se

v části směřující proti II., III. a IV. výroku usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci z 29. 10. 2007, č. j. -61, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, nákladech exekuce a náhradě nákladů odvolacího řízení,

odmítá

.

II. Dovolání proti I. výroku usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci z 29. 10. 2007, č. j. -61, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že návrh na nařízení exekuce byl zamítnut,

se zamítá

.

III. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení ze 14. 11. 2005, č. j. -10, jímž okresní soud nařídil na majetek povinného exekuci, tak, že návrh na její nařízení zamítl (výrok I.), oprávněné uložil nahradit náklady exekuce ve výši 9.460,50 Kč (výrok II.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Odvolací soud dospěl s poukazem na ustanovení v rozhodném znění (tedy v březnu 2003) k závěru, že k exekuci navržené usnesení o schválení smíru – protože bylo doručeno uložením na poště přesto, že se povinný v době jeho doručování na adrese P., K., nezdržoval – není vykonatelný. Svůj závěr o vadném doručení odvolací exekuční soud dovodil kromě jiného ze zjištění učiněných ve spise nalézacího soudu, a to zejména ze skutečnosti, že adresát (povinný), nebyl při doručování podkladového usnesení dne 10.3.2003 zastižen, že zásilka byla téhož dne uložena na poště, a že adresátu byla zanechána výzva k jejímu vyzvednutí; protože si povinný zásilku nevyzvedl, ta se po uplynutí úložní doby dne 25.3.2003 vrátila odesílateli, tedy Obvodnímu soudu pro Prahu 5, jenž na vykonávaném rozhodnutí vyznačil dnem 20.3.2003 doložku právní moci.

Proti shora označenému rozhodnutí podala oprávněná dovolání, v němž ohlašuje všechny tři dovolací důvody a namítá, že exekučním titulem je usnesení o schválení smíru, jímž „nebyla uložena povinnost k plnění, nýbrž pouze schválena dohoda účastníků, a vzhledem k tomu, že proti usnesení o schválení smíru není přípustné odvolání, nebylo třeba toto usnesení dle ustanovení a doručovat a toto se tak stalo vykonatelným okamžikem vyhlášení“, tedy dnem 6. 2. 2003.

Dále (s poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu z 26. 10. 2003, sp. zn. ) dovozuje, že krajský soud – tím, že se s výše uvedenými, oprávněnou v odvolacím řízení přednesenými námitkami nevypořádal – zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť nedostatek odůvodnění způsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Napadené usnesení navíc dle dovolatelky vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování, neboť vyšlo najevo, že ještě v době doručování předvolání na jednání Obvodního soudu pro Prahu 5 na den 6. 2. 2003 (které si povinný vyzvedl) se na adrese, na kterou mu byl doručován exekuční titul, zdržoval.

Kromě toho dovolatelka shledává rozpor mezi výpovědí svědkyně L. P. a uvedenými skutečnostmi. Tento rozpor ale nebyl v průběhu řízení nikterak vyjasněn, „a to i přesto, že oprávněná k tomu navrhovala důkazy“. Závěr odvolacího soudu, že právní předchůdkyni oprávněné bylo známo, že se povinný zdržuje na jiné adrese, neboť to uvedla v návrhu na schválení smíru, není podle dovolatelky v této věci právně významný. Oprávněná vycházela z usnesení o schválení smíru, kde je u povinného uvedeno místo podnikání na adrese, kam mu byl exekuční titul doručován. Vzhledem k tomu, že dle dovolatelky nebyl prokázán o adrese povinného opak, má za to, že náhradní doručení exekučního titulu bylo v souladu se zákonem, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V části, v níž dovolatelka napadá usnesení (směřující výslovně proti všem jeho výrokům) odvolacího soudu ve výrocích o nákladech řízení před soudem prvního stupně, o nákladech exekuce a o nákladech řízení odvolacího (výrok II., III. a IV.), není dovolání přípustné.

Dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v účinné od 1. ledna 2001 přípustné bez zřetele k povaze takového (nemeritorního) výroku – tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (před soudem prvního stupně) či o rozhodnutí o nákladech řízení odvolacího (jež není rozhodnutím měnícím ani potvrzujícím). Přípustnost dovolání neplyne ani z ustanovení , a , protože nejde o případy v jejich taxativních výčtech uvedené (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2003 pod poř. č. 4). Totéž pak platí o výroku o nákladech exekuce (viz např. usnesení téhož soudu z 22. 3. 2005, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2005 pod č. 70).

Nejvyšší soud proto dovolání v části týkající se nákladů řízení před soudem prvního stupně, nákladů exekuce a nákladů řízení odvolacího podle ustanovení věty první a odmítl.

Dovolání směřující proti měnícímu výroku napadeného usnesení (přípustné podle a a odst. 2 ve spojení s ustanovením , o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů /dále jen „“/) důvodné není.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního, o kterýžto případ jde v souzené věci), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Předpokladem pro nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) je existence vykonatelného rozhodnutí (nebo jiného titulu) jako podkladu tohoto výkonu (, ).

Před nařízením výkonu (exekuce) se tedy soud zabývá mimo jiné i tím, zda podkladové rozhodnutí (nebo jiný titul) je z hledisek zakotvených v příslušných právních předpisech vykonatelné, a to jak formálně, tak obsahově (materiálně). Vykonatelnost – v jednotě obou stránek – lze ztotožnit s vlastností exekučního titulu, která ho činí způsobilým k nucenému uskutečnění cestou výkonu rozhodnutí (exekuce); nevykonatelnost titulu je důvodem pro zamítnutí návrhu.

Je-li exekučním titulem rozhodnutí vydané v občanském soudním řízení, vychází soud především z připojeného stejnopisu rozhodnutí opatřeného potvrzením o jeho vykonatelnosti ( ), případně z potvrzení vykonatelnosti vyznačeného přímo na návrhu na nařízení exekuce ( ); v případě pochybností (k nimž krajský soud v dané věci oprávněně dospěl na základě odvolacího tvrzení povinného, že mu exekuční titul nebyl doručen, jelikož se prokazatelně v době, kdy mu bylo doručováno, na adrese doručení nezdržoval) je však oprávněn – a povinen – provést potřebná zjištění přímo ze spisu o (nalézacím) řízení, v němž bylo vykonávané soudní rozhodnutí vydáno.

Závěr o (ne)vykonatelnosti – a to i formální – podkladového rozhodnutí je závěrem právním, k jehož zaujetí je tedy třeba, aby si soud – dokazováním, případně šetřením – opatřil potřebná skutková zjištění.

Dovolatelka nedostatek skutkových zjištění napadá prostřednictvím dovolacího důvodu dle (neúplnost) a o. s .ř. (nesprávnost). Ve skutečnosti však brojí proti samotnému hodnocení důkazů, jelikož namítá výslovně, že „na základě takto provedeného dokazování tak nelze rozhodně učinit závěr, že se povinný v době mezi 7. 3. 2003 a 22. 3. 2003 v místě doručování exekučního titulu /K., P./ fakticky nezdržoval“, a namítá, že „právě naopak, je možné důvodně se domnívat, že se povinný na uvedené adrese zdržoval“). Hodnocení důkazů však úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle (ani důvodem jiným) nelze.

Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů, zakotvené v ustanovení – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení (a dovolání žádnou takovou výtku neobsahuje), pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. (vykládáno obecně) namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi či účastníku, nebo že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá skutkové zjištění jiné nebo, jak je tomu v souzené věci, že z těchto důkazů „nelze učinit“ určitý skutkový závěr; proto je také bezcenná námitka, že soud neprovedl důkazy zprávou o doručování písemností povinnému ze strany např. finančního úřadu, zdravotní pojišťovny či okresní správy sociálního zabezpečení s tím, že je pravděpodobné, že mu na danou adresu doručovaly a povinný si je přebíral (srov. též např. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. . Komentář, II. díl., 7. vydání, Praha C. H. Beck, 2006, strana 1268).

V daném případě měl odvolací soud za prokázáno, že povinný od října roku 2001 na adrese P., K., nadále nebydlel, a že se naopak v rozhodné době, tj. v době, kdy mu bylo doručováno (od 7. 3. 2003 do 22. 3. 2003), zdržoval na adrese P., F. Z tohoto zjištění pak odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně měl návrh na nařízení exekuce zamítnout, jelikož zde nebyl vykonatelný exekuční titul.

Důvodná není ani dovolatelčina námitka vykonatelnosti exekučního titulu okamžikem jeho vyhlášení, odůvodněná tím, že usnesením o schválení smíru nebyla uložena povinnost k plnění, nýbrž pouze schválena dohoda účastníků, a že je proto nebylo třeba dle ustanovení a doručovat. Jak plyne z usnesení o schválení smíru ze 6. 2. 2003, č. j. -37, povinný (žalovaný) se zavázal uhradit právní předchůdkyni oprávněné (žalobkyni) částku 95.688,16 Kč s příslušenstvím v měsíčních splátkách po 1.500,- Kč, vždy nejpozději k 20. dni příslušného měsíce, počínaje březnem 2003, a to pod ztrátou výhody splátek. Zavázal-li se povinný v rámci smíru k zaplacení určité částky s příslušenstvím a byl-li tento smír soudem schválen, byla povinnému tímto usnesením uložena povinnost ke shora uvedenému peněžitému plnění; takové usnesení je třeba doručit účastníkům ( ). Usnesení je vykonatelné, jakmile uplyne lhůta k plnění, jež počíná běžet od doručení usnesení ( ). Vzhledem k uvedeným závěrům pak neobstojí ani dovolací námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.

Lze tudíž uzavřít, že se dovolatelce prostřednictvím žádného z uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání ( věta první ) dovolání jako nedůvodné podle části věty před středníkem odst. 6 zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku, proto, že povinnému, jenž by jinak měl právo na jejich náhradu podle věty první, a , náklady (podle obsahu spisu) nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. června 2010

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu