Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 4675/2008

U S N E S E N Í

J. M.

České republice – Ministerstvu spravedlnosti,

se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o 15.350.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2008, č.j. -105, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II .Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal po žalované zaplacení 15.350.000,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem podle s tvrzením, že v důsledku výkonu rozhodnutí a exekuce na jeho majetek postižením obchodních podílů byl zmařen jeho záměr převést obchodní podíly ve společnostech s ručením omezeným, jejichž byl jediným společníkem, a ušel mu tak zisk z této transakce.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 27. 6. 2007, č.j. -66, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce podnikal jako fyzická osoba, byl jediným společníkem několika společností s ručením omezeným, byly proti němu vedeny výkon rozhodnutí a exekuce nařízené pravomocnými usneseními Okresního soudu v Ostravě, došlo k postižení obchodních podílů ve třech obchodních společnostech s ručením omezeným, v nichž byl žalobce jediným společníkem. Soud dospěl k závěru, že v daném případě nedošlo k naplnění zákonných podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu, neboť jestliže činnost státního orgánu se bezprostředně odráží v obsahu rozhodnutí, nejde o nesprávný úřední postup, a nejde ani o nezákonné rozhodnutí, poněvadž zákon stanoví pro vznik odpovědnosti podmínku, že takové rozhodnutí bylo pro svou nezákonnost příslušným orgánem zrušeno či změněno, což v daném případě nenastalo.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 3. 2008, č.j. -105, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně. Doplnil, že podmínkou objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je především existence nezákonného rozhodnutí, soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu však není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti je splněna jen tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí jako nezákonné zrušeno nebo změněno. Tuto podmínku nelze nahradit tím, že účastníku není přičítáno k tíži nepodání řádného opravného prostředku podle ve znění platném ke dni 31. 10. 2004.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle a v němž odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že z právních předpisů nevyplývá zákonná definice pojmu nezákonné rozhodnutí a ani soudy obou stupňů ji pojmově nerozvádí. Poukazuje na to, že ze vyplývají dva samostatné náhradové tituly, a to konkrétně nejen z , ale i z . Domnívá se, že nijak nedefinuje, co má být považováno za nesprávný úřední postup, a předkládá svou vlastní interpretaci tohoto pojmu. Uvádí, že odvolací soud nevzal do úvahy , jinak by dospěl k závěru, že odvolání je důvodné, a zároveň neúplně zjistil skutkový stav, ze kterého je patrné, že žalobce využil všech dostupných opravných prostředků. Upuštění od dalšího výkonu exekučního příkazu rozhodnutím soudního exekutora podle dovolatele lze podřadit pod pojem zrušení či změny rozhodnutí. Zásadní právní význam dovolatel spatřuje v otázce, zda soud v řízení o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím je vázán podmínkou uvedenou v i v případě rozhodnutí, proti kterým nejsou opravné prostředky přípustné a které může orgán, který je vydal, kdykoli i bez udání důvodu zrušit. Dále, zda uvážení soudu podle (zda navržený způsob výkonu rozhodnutí je zřejmě nevhodný) je nutno považovat, z hlediska úpravy , za nesprávný úřední postup podle , anebo za úřední postup vyúsťující ve vydání nezákonného rozhodnutí podle . Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) posoudil dovolání - v souladu s čl. II. bodem 12 – podle ustanovení ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „ “) a shledal, že bylo podáno včas, účastníkem řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení a c) O případ uvedený v pod písmenem b) v daném případě nejde a Nejvyšší soud neshledal přípustnost dovolání ani podle písmene c), které vyžaduje, aby napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím zásadního právního významu.

Odvolací soud své rozhodnutí postavil na právním závěru, že nelze dovodit nesprávný úřední postup ve smyslu v situaci, kdy úřední postup v rámci vykonávacího (exekučního) řízení vyústil ve vydání rozhodnutí. Tento závěr je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, jelikož bylo-li ve věci vydáno rozhodnutí, nelze v postupu, který mu předcházel a v obsahu vydaného rozhodnutí se odrazil, spatřovat nesprávný úřední postup (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. , publikovaný v časopise Soudní judikatura, 2000, č. 1, pod č. 5, či rozsudek téhož soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 1000) a odpovídá principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle nějž soud v řízení o náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. , publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 4030). Nelze přitom pochybovat o tom, že úvaha podle je součástí rozhodování soudu (a to navíc nikoli rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí, nýbrž až o jeho zastavení – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2004, pod poř. č. 38), nemůže tedy její nesprávné vyhodnocení být považováno za nesprávný úřední postup.

Otázka týkající se podmínky zrušení či změny rozhodnutí již byla opakovaně dovolacím soudem řešena a závěr odvolacího soudu, že podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle je zrušení či změna rozhodnutí příslušným orgánem pro nezákonnost, je v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. , publikované v Souboru rozhodnutí NS, sv. 19, pod C 1353, nebo usnesení téhož soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. , publikované v Souboru, sv. 30, pod C 2818, nebo usnesení téhož soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. , publikované v Souboru pod C 4030).

Exekuční příkaz nelze odstranit tím, že by jej exekutor následným rozhodnutím zrušil, neboť ani exekuční řád ani (srov. 52 odst. 1, 2 ex. ř.) eventualitu takovéhoto rozhodnutí nepřipouští (srov. bod IV stanoviska Nejvyššího soudu k , sp. zn. , uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 31/2006). Upuštění soudního exekutora od provedení exekuce dle ex. ř. nelze považovat za zrušení či změnu rozhodnutí pro nezákonnost, neboť jeho předpokladem je splnění vymáhané povinnosti povinným, a nemůže jím být obcházena shora zmíněná nepřípustnost zrušení exekučního příkazu. Nejde tedy o rozhodnutí, jímž by mohl exekutor své předchozí rozhodnutí kdykoli i bez udání důvodu zrušit. Žádné rozhodnutí, v němž by bylo (mělo být) aplikováno ustanovení , však podle skutkových zjištění soudů obou stupňů nebylo pro nezákonnost zrušeno ani změněno, a proto nemůže být pro rozhodnutí v této věci druhá dovolatelem předestřená otázka zásadně významná.

Námitka nesprávného (neúplného) zjištění skutkového stavu věci je v případě dovolání, jehož přípustnost může být založena pouze ustanovením , nezpůsobilým dovolacím důvodem ( ).

Je tedy zřejmé, že z pohledu dovolatelem formulovaných právních otázek a v dovolání uplatněných dovolacích důvodů nelze napadenému rozhodnutí připisovat zásadní právní význam [ a odst. 3 ], a že tedy jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a za situace, kdy žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch, avšak žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. června 2010

JUDr. Robert Waltr , v. r.

předseda senátu