Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1981/2009

U S N E S E N Í

O. H.

P. W.

, zastoupenému JUDr. Filipem Horákem, advokátem se sídlem v Brně, Radnická 11, o zaplacení částky 441.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. března 2008, č.j. -71, takto:

I. Dovolání žalobce

se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ):

Městský soud v Brně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. června 2006, č.j. -46, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 441.000,- Kč, a dále rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném řízení uzavřel, že k tvrzenému bezdůvodnému obohacení mohlo dojít v roce 1997, přičemž

„i kdyby subjektivní dvouletá lhůta počala běžet až v roce 2004, 2005, proběhla objektivní promlčecí lhůta, pohledávka je dle názoru soudu promlčena.“

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem podle v meritu věci potvrdil jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně, jinak jej v nákladovém výroku II. změnil a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Jak vyplývá z odůvodnění cit. rozsudku, odvolací soud při rozhodování přihlédl též ke skutkovým tvrzením, jež žalobce v průběhu odvolacího řízení doplnil potud, že žalovaná částka představuje polovinu

„hodnoty bytu“

, který na žalobce a jeho (bývalou) manželku žalovaný nepřevedl zpět poté, kdy mu jmenovaní vrátili půjčku. Vydání

„poloviny hodnoty bytu“

se žalobce domáhal z důvodu, že v době podání žaloby byl již rozvedený. Žalobce dále uvedl, že nevěděl ani o uzavření smlouvy o půjčce, ani o závazku k vystěhování a že se o všem dozvěděl teprve, když byl vyzván, aby se z předmětného bytu vystěhoval. Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě došlo k promlčení žalobcem uplatněného práva. Dvouletá subjektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení počala žalobci plynout nejpozději dnem 7. srpna 1998 a uplynula dne 7. srpna 2000. Tato subjektivní lhůta tedy uplynula dříve, než mohla uplynout objektivní tříletá nebo desetiletá lhůta upravená v § 107 odst. 2 obč. zák., která počala plynout dnem 4. března 1998, kdy žalovaný uzavřel smlouvu o převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu s J. T., a uplynula až dne 4. března 2001, eventuelně dne 4. března 2008, tedy v obou případech až po uplynutí subjektivní dvouleté promlčecí doby. Jestliže za této situace vznesl žalovaný námitku promlčení uplatněného nároku, nebylo možné žalobci přiznat právo na vydání bezdůvodného obohacení.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení , odst. 3 a uplatňuje v něm dovolací důvod podle (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval vůbec otázkou platnosti smlouvy o zajištění půjčky ze dne 23. dubna 1997, když

„v daném případě lze uvažovat o několika důvodech absolutní neplatnosti tohoto právního úkonu, a to dle ustanovení , nebo .“

Dále namítá, že

„z listinných důkazů i z nesporných tvrzení účastníků je zřejmé, že vůlí účastníků nebylo převádět členská práva a povinnosti; smlouva o převodu členských práv a povinností nesplňovala z tohoto pohledu podstatné náležitosti této smlouvy, což je úplatný převod těchto práv a povinností a ve vztahu k družstvu byla tato smlouva prezentována jako běžná smlouva o převodu členských práv a povinností, nikoliv jako zajišťovací převod práva, což by mělo být v této smlouvě výslovně zmíněno, aby bylo zřejmé, že se jedná pouze o zajištění pohledávky žalovaného ze smlouvy o půjčce, nikoliv o klasický převod členských práv a povinností. Pokud by byl vzat v úvahu evidentní nepoměr mezi půjčenou částkou a hodnotou zajištění půjčky, je zřejmé, že tento způsob zajištění je i v rozporu s dobrými mravy

.“ Dovolatel má za to, že v daném případě se jednalo o úmyslné bezdůvodné obohacení, neboť žalovaný přijal půjčené finanční prostředky a nesplnil svůj závazek ze smlouvy o zajištění půjčky ze dne 23. dubna 1997 převést zpět členská práva a povinnosti na dovolatele a jeho (bývalou) manželku.

„Podstatné pro posouzení tohoto dovolání však bez ohledu na výše uvedené zůstává...pouze otázka promlčení uplatněného nároku, kterou dovolatel považuje za otázku zásadního právního významu, neboť byla posouzena v rozporu s hmotným právem. Soudy obou stupňů měly v dané věci aplikovat ustanovení o desetileté promlčecí době a následně pak zkoumat rozsah bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, přičemž rozsah tohoto bezdůvodného obohacení je roven tržní hodnotě práv a povinností, které si žalovaný v rozporu se smlouvou o zajištění půjčky ze dne 23. dubna 1997 ponechal a následně pak úplatně převedl na jinou osobu.“

Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se k podanému dovolání dovolatele písemně nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) přihlédl k čl. II bodu 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatoval, že dovolání není v této věci přípustné podle , ani podle písm. b) téhož ustanovení a nebylo shledáno přípustným ani podle téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu Předně je třeba uvést, že dovolatelova výtka, že odvolací soud se při rozhodování vůbec nezabýval otázkou platnosti předmětného právního úkonu, naplňuje dovolací důvod ve smyslu , tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jenž ovšem v tomto případě přípustnost dovolání ve smyslu , odst. 3 založit nemůže. Je tomu tak proto, že uvedený dovolací důvod týkající se právně relevantních (jiných) vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze sice podle konstantní judikatury (před novelizací prostřednictvím ) výjimečně uplatnit v případě dovolání podle , ovšem takové otázky Nejvyšší soud přezkoumává jen tehdy, pokud budou vycházet ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. , in

www.nsoud.cz

). Ve světle skutkových okolností případu, kdy i Nejvyšší soud vychází ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, s nimiž se ztotožnil odvolací soud, nelze ani dovodit, že by odvolací soud v napadeném rozhodnutí řešil právní otázku týkající se promlčení práva v rozporu s hmotným právem (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2007, sp. zn. , in

www.nsoud.cz

). Přitom samotná polemika dovolatele se zaujatým právním názorem odvolacího soudu a s výtkou poukazující na absenci řešení otázky platnosti zmíněného právního úkonu a tedy vycházející z jiného skutkového základu věci, přípustnost dovolání nezakládá, nehledě na skutečnost, že skutkové okolnosti dané věci není možné nijak revidovat (k tomu srov. ). Zcela nad rámec možno také uvést, že byla-li by opodstatněná dovolatelova námitka o absolutní neplatnosti předmětného zajišťovacího převodu práva, znamenalo by to, že dovolatelem tvrzený právní následek by postihoval i navazující (převodní) právní úkon(y). S tímto hmotněprávním aspektem tak jistěže souvisí stěžejní otázka volby příslušného žalobního požadavku reflektujícího ty právně významné okolnosti případu, jež jsou předvídány v hypotéze příslušné právní normy, která by při prokázání těchto tvrzených okolností měla být aplikována. Pokud dovolatel měl za to, že v daných materiálních souvislostech případu se měl žalovaný na úkor dovolatele z tvrzeného důvodu a v uvedeném rozsahu bezdůvodně obohatit, přičemž odvolací soud na základě shora uvedeného skutkového stavu dospěl k závěru o promlčení předmětného práva, nelze odvolacímu soudu přičítat (z hlediska možnosti založení přípustnosti dovolání) právní pochybení při rozsouzení této věci.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením věta prvá ve spojení s , , a per analogiam, neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení

není

přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. června 2010

JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.

předseda senátu