Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 5246/2008

U S N E S E N Í

TST REAL s.r.o.,

1) S. T.,

zastoupené JUDr. Jaromírem Sýkorou, advokátem se sídlem v Orlové - Porubě, Slezská 950,

2) J. B.,

a

3) M. B.,

oběma zastoupeným Mgr. Davidem Cagašem, advokátem se sídlem v Ostravě 10, Jaklovecká 18, o 1.652.261,17 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2008, č.j. -220, takto:

Dovolání

se zamítá

.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 23. 4. 2008, č.j. -210, připustil přistoupení České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42 (dále jen „stát“), do řízení jako čtvrtého žalovaného ( , , ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „ “). Soud prvního stupně nezjistil důvody, které by bránily vyhovění žalobci, jenž navrhl za současné změny petitu žaloby přistoupení dalšího účastníka poté, co do jeho vlastnictví připadla polovina zastavených nemovitostí.

Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že přistoupení státu do řízení jako dalšího žalovaného nepřipustil. Odvolací soud uzavřel, že užití institutu přistoupení dalšího účastníka není možné, neboť žalobce – tvrdí-li, že stát nabyl vlastnické právo k jedné polovině nemovitostí na základě usnesení o potvrzení nabytí dědictví

ze dne 22. 3. 2002, č.j. -396, které nabylo právní moci 15. 4. 2005 – dovozuje pasivní věcnou legitimaci státu od právní skutečnosti, která nastala až po zahájení řízení. Odvolací soud dále konstatoval, že uvedeným usnesením Okresní soud v Karviné v řízení o dědictví po původním žalovaném J. T. (zemřelém ) potvrdil, že polovina nemovitostí, kterou se nepodařilo prodat při likvidaci dědictví, připadla s účinky ke dni úmrtí zůstavitele státu. Řízení o dědictví tak bylo ukončeno rozhodnutím, z něhož nevyplývá nástupnictví státu, a nelze tedy ani dovodit odpovědnost státu za zůstavitelovy dluhy. Podle odvolacího soudu

„nelze tedy ani dovodit, že navrhovaným postupem by byl odstraněn nedostatek věcné pasivní legitimace, naopak takový postup by byl v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení“

.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, v němž namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ), a že řízení je zatíženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Dovolatel považuje za správné rozhodnutí soudu prvního stupně. Pro případ, že dovolací soud přisvědčí právnímu názoru odvolacího soudu, zvažuje podání návrhu na vstup státu podle ustanovení Je přesvědčen, že byl-li zemřelý J. T. vlastníkem nemovitostí a po jeho smrti se stal vlastníkem stát, je stát jeho právním nástupcem, neboť stát vlastnické právo nenabyl originárním způsobem, ale jako odúmrť podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Podle dovolatele je nerozhodné, že k tomuto právnímu titulu nabytí vlastnického práva

„přistoupilo ještě čistě formální následné řízení o likvidaci dědictví, kde snad i mohlo dojít k vydání nějakých zcela formálních rozhodnutí, které však jen navazovalo a deklarovalo skutečný právní důvod nabytí vlastnického práva“.

Stát je tak ve věci pasivně legitimován. Výklad ustanovení tak, že se jedná o originární způsob nabytí vlastnického práva, vede k závěru o zániku zástavního práva žalobce, a je tak v rozporu s článkem 11 odst. 4 d a dalšími právními předpisy ústavní úrovně, zejména Evropskou úmluvou o základních lidských právech, především jejím Prvním dodatkovým protokolem. Vadu řízení pak dovolatel spatřuje v tom, že odvolací soud nepřipojil spis vedený ve věci dědictví po Jiřím Taubovi, z něhož je zřejmé, že primárním důvodem nabytí vlastnického práva státem bylo úmrtí Jiřího Tauba,

„a nikoli navazující formální rozhodnutí v dalších soudních řízeních“.

Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud věc projednal podle ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. , dále opět jen „ “).

Dovolání – přípustné podle – není důvodné.

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání ( , věta první, ).

Odvolací soud napadené rozhodnutí založil v první řadě na závěru, že žalobce z pohledu ustanovení nepřípustně dovozuje pasivní věcnou legitimaci státu od právní skutečnosti, která nastala až po zahájení řízení. Jelikož tento závěr, na kterém rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, zůstal dovoláním nedotčen, není zapotřebí zabývat se správností závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace státu, neboť ani jeho případná nesprávnost nemůže vést k úsudku o nesprávnosti napadeného rozhodnutí, obstojí-li prve uvedený závěr proto, že jeho správnost nemohla být vůbec dovolacímu přezkumu podrobena, jelikož nebyl dovoláním zpochybněn. Ostatně tím, zda účastník je či není ve věci legitimován, se soud při rozhodování o připuštění přistoupení do řízení nezabývá. Věcná legitimace účastníka řízení (na straně žalobce i žalovaného) je totiž jakožto otázka hmotněprávní předmětem dokazování, soud ji může řešit na základě výsledků dokazování a jen v souvislosti s rozhodováním ve věci samé (v rozhodnutí, kterým se řízení končí) a nedostatek věcné legitimace je důvodem pro zamítnutí žaloby. Otázka věcné legitimace dalšího účastníka řízení není proto pro rozhodnutí soudu o tom, zda přistoupení dalšího účastníka bude připuštěno, významná.

Z tohoto pohledu ztrácí význam výtka dovolatele stran neprovedeného dokazování k otázce pasivní věcné legitimace státu.

Lze uzavřít, že dovolateli se nepodařilo užitými argumenty správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit; Nejvyšší soud proto – vyloučiv vady řízení vyjmenované v , větě druhé, – dovolání zamítl ( , část věty před středníkem, ).

Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.

Proti tomuto usnesení

není

přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. června 2010

JUDr. Pavel K r b e k, v. r.

předseda senátu