Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 1347/2008

U S N E S E N Í

M. K.

Fakultní nemocnici Olomouc

, IČ 00098982, se sídlem Olomouc, I. P. Pavlova 6, zastoupené JUDr. Karlem Vítkem, advokátem, se sídlem Olomouc, Dobrovského 25, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 8. října 2007, č.j. -188 a -188, takto:

I. Dovolání

se

odmítá.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám JUDr. Karla Vítka, advokáta, se sídlem Olomouc, Dobrovského 25, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se původně domáhala zaplacení 1.000.000,- Kč jako náhrady škody (bolestného 300.000,- Kč a náhrady za ztížení společenského uplatnění 700.000,- Kč), jež jí vznikla v souvislosti s opakovanými operacemi vybočeného palce levé dolní končetiny, jimž se podrobila v zařízení žalované.

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 10. 2006, č.j. -142, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 54.727,50 Kč, ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zjistil, že žalobkyně se u žalované podrobila ve dnech 16. 3. 1994, 30. 6. 1998 a 9. 9. 1999 operacím palce levé dolní končetiny. Operace dne 9. 9. 1999 byla provedena pouze k nápravě předchozích špatných operačních výsledků, stejně jako další operace, již dne 19. 2. 2004 žalobkyně podstoupila ve Fakultní nemocnici Brno. Soud prvního stupně po obsáhlém znaleckém dokazování (posudky dvou znaleckých ústavů) shledal porušení právní povinnosti ze strany žalované v souvislosti s druhou operací (dne 30. 6. 1998) a přiznal žalobkyni náhradu za bolest (22.177,50 Kč) a ztížení společenského uplatnění (32.550,- Kč) za tuto operaci a za operace ze dne 9. 9. 1999 a 19. 2. 2004, neboť byly prováděny v příčinné souvislosti s nesprávně provedenou operací ze dne 30. 6. 1998. Při stanovení výše odškodnění vycházel ze základního bodového ohodnocení stanoveného znalcem podle (operace z 30. 6. 1998 a z 9. 9. 1999) a (operace z 19. 2. 2004), přičemž bolestné u operací ze dne 30. 6. 1998 a 19. 2. 2004 bylo zvýšeno o polovinu [část A I. odst. 6 písm. b) přílohy k , respektive ]. Podmínky pro zvýšení odškodnění ve smyslu ustanovení , respektive , soud prvního stupně u žalobkyně neshledal, neboť se nejedná o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele. Operační zákrok způsobil zkrácení plochy chodidla a je prokazatelně příčinou problémů s chůzí, což bylo dostatečně zohledněno v rámci základního odškodnění; většina následků popsaných v žalobě (zkrácení končetiny, zešikmení pánve, artróza kyčle, omezení možnosti péče o děti, výběru partnera a otěhotnění, volby zaměstnání a způsobu trávení volného času) u žalobkyně buď nenastala, nebo nesouvisí s operačním zákrokem.

K odvolání žalobkyně, která současně vzala zpět žalobu co do částky 277.822,50 Kč požadované na bolestném, a k odvolání žalované Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 8. 10. 2007, č.j. -188 a -188, zrušil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba ohledně částky 277.822,50 Kč, a řízení v tomto rozsahu zastavil, jinak rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně dostatečnými a právní posouzení věci těmto zjištěním odpovídajícím. Ztotožnil se rovněž se závěrem, že u žalobkyně nebyly prokázány žádné výjimečné, zvláštní okolnosti hodné mimořádného zřetele, které by odůvodňovaly zvýšení odškodnění nad výměru stanovenou znalcem.

Rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení , co do dovolacího důvodu odkazujíc na ustanovení Otázku zásadního právního významu spatřuje ve výkladu a aplikaci ustanovení a Dovolatelka odvolacímu soudu i soudu prvního stupně vytýká, že v rámci úvahy o zvýšení základního odškodnění ztížení společenského uplatnění nezohlednil, že jí škoda na zdraví vznikla ve věku 30 let; tato skutečnost sama o sobě je podle ní dostatečným důvodem pro přiměřené zvýšení základního odškodnění. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (sic!).

Žalovaná ve svém vyjádření namítá, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, jelikož soudy nepostupovaly při posuzování předpokladů pro mimořádné zvýšení odškodnění žalobkyně v rozporu s judikaturou ani hmotným právem a jejich závěry odpovídají zjištěným skutečnostem. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 12 – podle ustanovení ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „ “) a shledal, že bylo podáno včas, účastnicí řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podle ustanovení ve znění účinném od 23. 1. 2009 (část první, čl. II, bod 12, část věty za středníkem ) pak odůvodnění obsahuje pouze stručný výklad důvodů, pro který je dovolání nepřípustné.

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jenž byl současně jeho prvním rozhodnutím v dané věci, se řídí ustanovením Podle tohoto ustanovení může být dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek zásadního významu.

Odškodnění ztížení společenského uplatnění samo ve své podstatě již v základní výměře představuje náhradu za prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů. Již přiznání základního odškodnění tedy předpokládá, že dosavadní možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti jsou v důsledku poškození zdraví objektivně omezeny. Při určení základního ohodnocení ztížení společenského uplatnění je v rámci sazby zohledňován i věk poškozeného v době vzniku škody, jak to výslovně stanoví , na nějž poukazuje dovolatelka. Zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle i podle předpokládá existenci dalších skutečností umožňující závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním.

Postup podle ustanovení i pak přichází v úvahu jen ve zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, pokud by možnosti poškozeného byly velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s vysokou úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (srov. např. Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10/1992). Ustanovení (jakož i ) přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě podle svého uvážení posoudil, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. Úvaha soudu však není neomezená, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru náhrady a pro její zvýšení, stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž se úvaha soudu o rozsahu zvýšení v jednotlivých případech hodných mimořádného zřetele řídí. Mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je opodstatněno v případech, kdy společenské, kulturní, sportovní a jiné zapojení poškozeného bylo na vyšší úrovni a po ustálení zdravotního stavu poškozeného je další pokračování v těchto činnostech velice ztíženo, popř. vyloučeno, a kdy následky poškození zdraví se negativně projevují v řadě činností a oblastí života poškozeného. S tím právě souvisí i jedinečnost každé konkrétní věci, kdy s přihlédnutím ke všem skutkovým okolnostem soud na jejich základě uváží opodstatněnost zvýšení náhrady. I když soud přistupuje ke každé věci individuálně, při právním posouzení se soudy řídí shodnými objektivními kritérii stanovenými vyhláškou.

Soud prvního stupně, jehož skutková zjištění převzal soud odvolací a je jimi vázán též soud dovolací, vzal za prokázáno, že následky nesprávného poskytnutí zdravotní péče žalovanou se v životě žalobkyně omezují na problémy s chůzí (v důsledku deformity nohy a ztuhlosti palce nohy). Nelze souhlasit s dovolatelkou, že způsobení škody na zdraví ve věku 30 let je samo o sobě důvodem pro zvýšení odškodnění. Jak bylo vyloženo výše, soud při úvaze o přiměřeném zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění vychází ze srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví a stavem, který u něj nastal v důsledku poškození, přičemž otázka věku poškozeného je pouze jedním z kritérií, a to nikoli dominantním. Požadavek žalobkyně, aby náhrada za ztížení společenského uplatnění byla zvýšena zhruba na dvacetinásobek základního ohodnocení neodpovídá ustálené soudní praxi, která takto výrazné zvýšení odškodnění zpravidla nepřiznává ani u natolik závažných následků, pro které je poškozený po zbytek života téměř zcela vyloučen ze všech oblastí života, zbaven možnosti vykonávat téměř veškeré dosavadní aktivity či je odkázán na trvalou pomoc třetí osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. , nebo usnesení téhož soudu ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. ), což zjevně není případ žalobkyně.

Právní názor, z něhož odvolací soud vycházel při právním posouzení zjištěného skutkového stavu věci, je v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou a dovoláním vymezená otázka není otázkou zásadního právního významu ve smyslu Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle věty první a odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a tak, že žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 12.360,- Kč včetně 20 % DPH ( ve spojení s a ve spojení s a , v platném znění, a 3 , v platném znění, a ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 27. května 2010

JUDr. Robert Waltr, v. r.

předseda senátu