Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4568/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů : A) I. G., a B) H. P., zastoupených Alexandrem Petričkem, advokátem, 460 31 Liberec 2, Chrastavská 188/27, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. (žalobců Ingrid Gnesutty a Haralda Piovesana, zastoupených Alexandrem Petričkem, advokátem, proti žalovaným : 1) Pozemkovému fondu ČR, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, 2) Lesům ČR, IČ 4719 6451, státnímu podniku, 500 00 Hradec Králové, Přemyslova 1006, 3) L. P., 4) Státnímu statku Bílý Kostel, státnímu podniku v likvidaci, IČ 1838 2282, 463 34 Hrádek nad Nisou, Žitavská 100, zastoupenému JUDr. Petrem Rydvanem, advokátem, 468 82 Liberec 2, Kostelní 10/5, a 5) P. K., o určení vlastnictví k nemovitostem), takto :

I. Dovolání dovolatelů

se odmítají.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě podané u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. , bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Liberci z 3. 10. 2006, č. j. -99. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba o určení, že původní žalobkyně M. P. je vlastnicí části pozemku parc. č. 308/1 (o výměře 6.563 m3, označené v geometrickém plánu č. 533 131/2005 jako parc. č. 348/8) v katastrálním území O. v H., dále ideální poloviny pozemku parc. č. 2168/1 (o výměře 4.883 m2) v katastrálním území O. v H., pozemku parc. č. 336 (o výměře 5.938 m2) v katastrálním území O. v H., dále i ideální poloviny pozemku parc. č. 2168/2 (o výměře 3.587 m2) v katastrálním území O. v H., dále pozemku parc. č. 308 (o výměře 826 m2) v katastrálním území O. v H., také části pozemku parc. č. 366/4 (o výměře 221 m2, označené v již uvedeném geometrickém plánu jako parc. č. 366/11) v katastrálním území O. v H., jakož i pozemků parc. č. 309 (o výměře 118 m2), parc. č. 320/3 (o výměře 658 m2), parc. č. 335/1 (o výměře 349 m2), parc. č. 320/3 (jeho části o výměře 4.650 m2, označené v již uvedeném geometrickém plánu jako parc. č. 320/7) a pozemku parc. č. 323 (jeho části o výměře 3.513 m2, označené v již uvedeném geometrickém plánu jako parc. č. 323/3) v katastrálním území O. v H., zapsaných na listech vlastnictví č. 1002, č. 461, č. 11, č. 267, č. 479, č. 491 a č. 476 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj (katastrální pracoviště Liberec). O nákladech řízení bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení a že také stát nemá právo na náhradu v tomto řízení jím placených nákladů.

O odvolání původní žalobkyně M. P. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 20.4. 2009, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl odvoláním napadený rozsudek Okresního soudu v Liberci z 3. 10. 2006, č. j. -99, potvrzen. Nynějším žalobcům I. G. a H. P. bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovanému Pozemkovému fondu ČR na náhradu nákladů odvolacího řízení 1.264,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu ; ve vztahu mezi žalobci a žalovaným Lesy ČR, st. p., L. P., Státním statkem Bílý Kostel, st. p., a P. K. bylo však rozhodnuto, že žádný z nich nemá vzájemně právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, která jeho vyhlášení předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání podané proti rozsudku soudu prvního stupně z 3. 10. 2006 není důvodné.

Odvolací soud především konstatoval, že v průběhu odvolacího řízení zemřela původní žalobkyně M. P., a proto svým usnesením ze 14. 1. 2009 rozhodl o procesním nástupnictví na straně této původní žalobkyně, a to její dcery I. G.a jejího syna H. P. (jejichž dědění po původní žalobkyni vyplývalo z dědického spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. ).

Odvolací soud zopakoval podle dokazování ohledně pozemků parc. č. 21681/1 a parc. č. 2168/2 v katastrálním území O. v H., patřících původně A. P. a J. P. Zatímco ideální polovina usedlosti čp. 260 v katastrálním území O. v H. (jež patřila J. P.) byla postižena (jako majetek osoby německé národnosti) konfiskací podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb., ideální polovina A. P. posléze konfiskována nebyla, přešla v roce 1958 na H. P. a z něj pak děděním na M. P. v roce 1987. Tyto nemovitosti směnila M. P. smlouvou z 28. 7. 1988 za pozemky parc. č. 30/1, parc. č. 30/2, parc. č. 307, parc. č. 359/4, parc. č. 359/5, parc. č. 308/9 a parc. č. 308/9 a parc. č. 308/10 v katastrálním území O. v H. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalobců, že tato smlouva byla neplatná.

Pokud šlo o usedlost čp. 195 v O. v H. a o pozemky k ní patřící, odvolací soud dovozoval, že právní nástupce A. P. H. P. nabyl do svého vlastnictví jen objekt čp. 195 se stodolou. Pozemky parc. č. 308/2, parc. č. 309, parc. č. 308/3, parc. č. 310/1, parc. č. 320/3, parc. č. 323, parc. č. 335/1, parc. č. 335/2 a parc. č. 336 v katastrálním území v O. v H. byly ponechány H. P. jen v bezplatné správě a užívání; toto právo se s účinností od 1. 1. 1992 netransformovalo ze zákona na vlastnictví, pokud tyto pozemky byly pozemky konfiskovanými a v rozhodném období přešly na stát, a to i ve smyslu ustanovení Původní žalobkyně tu mohla žádat o vydání věci podle tohoto ustanovení , ale nemohla se nyní bez dalšího domáhat svého vlastnického práva podle obecných předpisů a nemohla se s úspěchem domáhat určovací žalobou podle , aby soud určil, že je vlastnicí uváděných pozemků.

Zejména z těchto odvolacím soudem uváděných důvodů byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzen jako věcně správný podle ustanovení .

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 19. 6. 2009 advokátu, který žalobce v tomto řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobců bylo dne 19. 8. 2009 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Liberci, tedy ve lhůtě stanovené v .

Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Dovolatelé zdůrazňovali, že sice souhlasí s právním závěrem soudu prvního stupně, že stát pozemky, o něž jde v tomto řízení, převzal bez právního důvodu (jak na to pamatují i restituční předpisy), ale nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že tu původní žalobkyně M. P. nemohla být v tomto řízení úspěšná se svou žalobou podle obecných předpisů, a to proto, že vlastnická žaloba tu mohla být úspěšná pouze tehdy, kdyby tu nebyla dána speciální úprava ve zvláštním předpise. Tento názor odvolacího soudu pokládají dovolatelé za „protismyslný“.

Dovolatelé mají za to, že tu oběma soudy byla opomíjena skutečnost, že majetek otce žalobců H. P. nikdy nebyl (a ani nemohl být) konfiskován podle poválečných dekretů presidenta republiky, takže nelze mít za to, že by byl jako konfiskovaný majetek dán do správy H. P. V celém průběhu řízení bylo přitom prokázáno, že by došlo i k platné konfiskaci majetku H. P.; H. P., otec žalobců, byl totiž italské národnosti a byl také italským státní občanem, takže jeho majetek nemohl podléhat konfiskaci podle dekretu č. 108/1945 Sb. Údaj o konfiskaci majetku H. P., obsažený v rozhodnutí bývalého Okresního národního výboru v Liberci z 10. 8. 1966 (v němž se uvádělo, že tento majetek byl konfiskován) zůstává tak vedle ostatních listinných důkazů, které měly soudy v této právní věci k dispozici, jako údaj osamocený a ničím jiným neodkládaný, ale přesto jej soudy obou stupňů v tomto řízení považovaly za doklad existence „konfiskačního aktu“. Dovolatelé jsou však vzhledem k uvedeným okolnostem přesvědčeni, že pozemky patřící H. P., otci žalobců, nebyl konfiskován a přešel na stát bez právního důvodu.

Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo třeba posoudit podle ustanovení , podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. Okresního soudu v Liberci), že by odvolací soud svým rozsudkem z 20. 4. 2009 (sp. zn. Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci) řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Soudy obou stupňů posoudily projednávanou právní věc v tomto případě podle ustanovení v s přihlížením k ustanovení (upravujícímu vydávání nemovitostí oprávněným osobám v případech kdy tyto nemovitosti přešly na stát v důsledku převzetí nemovitostí bez právního důvodu) i s přihlížením k ustanovení (o ochraně práv vlastníka proti neoprávněným zásahům do jeho vlastnického práva).

V této právní věci se tedy soudy obou stupňů zabývaly závažnou právní otázkou, a to jako posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení ) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisy restituční povahy (zejména s ustanoveními , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku, popřípadě s ustanoveními , o mimosoudních rehabilitacích), která jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce původního vlastníka, především dědice) předpisy speciálními.

Nejvyšší soud se k této právní problematice vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz ) z 11. 9. 2003, Cdo) 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení (např. podle tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení , mohla-li nárok uplatnit, popřípadě jej bezúspěšně uplatnila, podle ustanovení právních předpisů restituční povahy.

Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, , ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněného sdělením č. 477/2005 Sb. (v části 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo i před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát v době po i před 25. 2. 1948 konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Rovněž tu bylo uvedeno, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska navazujících správních (deklaratorních rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před více jak šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předchozího vlastníka a měly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.

Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.), byl zaujat i výkladový závěr k samotnému ustanovení : „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žalob podle , tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.

S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, v němž odvolací soud vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními ), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jako již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatelů, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelů splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení a odst. 3 . Nebylo proto možné shledat dovolání dovolatelů přípustným podle uvedených ustanovení , ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu, upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.

Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení a k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelé nebyly v řízení o dovolání úspěšní a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 3. června 2010

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu