Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
CBE71E93E7A45B3AC1257A4E00659872.html
HTML · 24.19 KB
No categories available
21 Cdo 4325/2007
21
Cdo 4325/2007
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY
J. H.
, zastoupeného Mgr. Marcelou Horákovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Riegrova č. 12, proti žalovanému
M. N.
, zastoupenému Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem v Prostějově, T.G. Masaryka č. 11, o 105.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 125/98 , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. října 2006, č. j. 12 Co 758/2005 -141, takto:
I. Dovolání žalobce
se zamítá
.
II. Žalobce
je povinen
zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 30.540,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Miroslava Burgeta, advokáta se sídlem v Prostějově, T.G. Masaryka č. 11.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 20.3.1998 se žalobce domáhal, aby žalovanému bylo uloženo „zaplatit mu 105.000,- Kč s 19% úrokem od 7.11.1997 do zaplacení“. Uvedl, že „u žalovaného dne 30.9.1997 zakoupil osobní automobil SPZ PVE 56-93 FIAT Tipo D, číslo motoru 0611101, číslo podvozku ZFA 15000002181246, rok výroby 1988, za dohodnutou cenu 105.000,- Kč, přičemž tato částka byla v hotovosti zaplacena“; že „předmětné vozidlo vykazovalo závady, o jejichž odstranění se žalovaným jednal“; že „závady odstraněny nebyly, proto přípisem ze dne 6.11.1997 od kupní smlouvy odstoupil a předmětný automobil předal žalovanému“; že žalovaný automobil převzal a i převzetí písemnosti o odstoupení od kupní smlouvy písemně potvrdil dne 6.11.1997“; že „žalovaný byl opakovaně vyzván k dobrovolné úhradě částky 105 000,- Kč, avšak na jakékoliv výzvy nereagoval“.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14.9.1999, č.j. 16 C 125/98 -45, opraveným usnesením ze dne 21.3.2001, č.j. 16 C 125/98 -54, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že „navrhovatel nemohl vůči žalovanému platně odstoupit od uzavřené kupní smlouvy na předmětné vozidlo“; že „žalovaný zastupoval dřívějšího vlastníka vozidla, tedy prodávajícího, na základě přímého zastoupení, na základě uzavřené zprostředkovatelské smlouvy“ a že „v daném sporu tedy není žalovaný pasivně legitimován“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 16.4.2002, č.j. 12 Co 389/2001 -63, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že „bez dalšího doplnění dokazování nelze učinit jednoznačný závěr o tom, zda žalovaný byl prodávajícím předmětného vozidla nebo pouze zprostředkovatelem daného prodeje“.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28.3.2003, č.j. 16 C 125/98 -97, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Na základě doplněného dokazování dospěl k závěru, že „došlo k uzavření mandátní smlouvy mezi svědkem M. H. a žalovaným, který se zavázal pro tohoto provést prodej vozidla“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 17.5.2004, č.j. 12 Co 598/2003 -105, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že „soud prvního stupně nesprávně posoudil pasivní legitimaci žalovaného“; že „smluvními stranami byli žalobce a žalovaný“; že „mezi žalobcem a žalovaným došlo k uzavření kupní smlouvy, tak jak v tomto směru svědčí zejména listin listina – tzv. faktura za hotové, způsob inzerce prodeje uvedeného vozidla, jakož i jednání ze strany žalovaného v souvislosti s odstraňováním vad, event. vlastním jednáním při odstoupení žalobce od smlouvy“.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14.10.2004, č.j. 16 C 125/98 -113, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 105.000,- Kč „s 19% úrokem z prodlení od 7.11.1997 do zaplacení“ a na náhradě nákladů řízení 97.125,- Kč k rukám zástupce žalobce. Vycházel ze závěru, že „žalovaný podle názoru soudu odstoupení od smlouvy akceptoval, když jednak k odstoupení došlo v jeho provozovně, tedy v místě jeho podnikání, kde ostatně došlo i k uzavírání předmětné kupní smlouvy, a akceptoval ho také tím, že vozidlo předal dále k prodeji“; že „v řízení bylo také jednoznačně prokázáno, že předmětné vozidlo vykazovalo závadu, která bránila užívání předmětného vozidla a nešlo o závadu, která by vyplývala z používání nebo opotřebení vozidla nebo by šlo o vadu, pro kterou byla sjednána nižší cena“; že „z tohoto důvodu, s ohledem na řádné odstoupení od smlouvy ze strany žalobce, došlo na straně žalovaného k povinnosti vrátit žalobci zaplacenou kupní cenu“; že „v daném případě se nejedná o přímé zastoupení, neboť o toto by se jednalo, kdyby žalobce z okolností při uzavírání kupní smlouvy musel vědět, že žalovaný jedná za jiného, že smluvní stranou je osoba jiná, než je uvedeno žalovaným jako zástupcem“.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 9.10.2006, č.j. 12 Co 758/2005 -141, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 29.348,- Kč k rukám jeho zástupce. Uvedl, že „předmět kupní smlouvy vykazoval již při prodeji vady, na které byl kupující, tj. žalobce upozorněn, byly zjevně vytčeny v protokolu o převzetí věci, kde byl technický stav vozidla řádně popsán a žalobce byl s ním seznámen“; že, „domáhá-li se žalobce při tvrzení, že předmětné vozidlo vykazovalo závady, o jejichž odstranění se žalovaným jednal, a tyto odstraněny nebyly, tvrdí takto skutkové okolnosti zcela nekonkrétně“; že, „uvedl-li žalobce, s odkazem na listin u ze 6.11.1997, označenou jako odstoupení od kupní smlouvy, že jeho reklamace se týkala vady spočívající v tom, že vozidlo vykazovalo závadu na elektrickém vstřikovacím ventilu, která přes opakované urgence ze strany žalobce nebyla odstraněna, jedná se o zjevnou vadu, na kterou byl žalobce, upozorněn již při prodeji, a za níž žalovaný podle ustanovení § 618 občanského zákoníku neodpovídá a nelze ji uplatnit jako důvod k odstoupení od kupní smlouvy“; že „žalobce v řízení neprokázal, že by reklamoval v zákonné lhůtě jinou vadu koupeného vozidla, ani to netvrdil jako důvod odstoupení od smlouvy“; že „za dané situace žaloba žalobce na vrácení peněz z kupní smlouvy, když protiplnění, tj. vozidlo, se již u žalovaného jako původního prodávajícího nenachází, nemůže být důvodnou, neboť nebyly naplněny základní podmínky, které zákon spojuje s možností odstoupení od smlouvy řádně uzavřené“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že „krajský soud na základě fakticky stejného skutkového zjištění dospěl k jinému právnímu závěru“; že „je povinností soudu upozornit na skutečnost, že soud zastává, na základě dosavadního dokazování, jiný právní názor, a tím dát prostor účastníkovi řízení, aby mohl případnými dalšími důkazními návrhy reagovat na dané stanovisko soudu“; že „krajský soud v daném případě na základě důkazů, které byly provedeny, věc nesprávně posoudil“; že „jako stěžejní otázka v daném případě je odstoupení od kupní smlouvy“; že „je nepochybné, že tento projev vůle v písemné formě byl doručen žalovanému a následně nato došlo k další skutečnosti, a to k tomu faktu, že žalovaný důvodnost odstoupení od této kupní smlouvy uznal, což dal najevo tím, že si převzal předmětné vozidlo zpět do svého vlastnictví“; že „tím akceptoval odstoupení od této smlouvy“; že „tato skutečnost je nepochybná, neboť následně bylo také prokázáno, že žalovaný s věcí nakládal jako s věcí vlastní, když v následném období předmětný automobil nabízel k prodeji“; že „za této situace zbývá, aby mu žalovaný vrátil plnění, kterého se mu dostalo, tj. částka 105.000,- Kč“. Navrhl, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř. ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř. ) a dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.
Jestliže dodatečně vyjde najevo vada, na kterou prodávající kupujícího neupozornil, má kupující právo na přiměřenou slevu ze sjednané ceny odpovídající povaze a rozsahu vady; jde-li o vadu, která činí věc neupotřebitelnou, má též právo od smlouvy odstoupit (§ 597 odst. 1 občanského zákoníku ). Právo odstoupit od smlouvy má kupující i tehdy, jestliže jej prodávající ujistil, že věc má určité vlastnosti, zejména vlastnosti kupujícím vymíněné, anebo že nemá žádné vady, a toto ujištění se ukáže nepravdivým (§ 597 odst. 2 občanského zákoníku )[srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.11.2000, sp. zn. 29 Cdo 2228/2000 , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 57, ročník 2001; rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 29.5.1969, sp. zn. 2 Cz 16/69 , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1970].
Odstoupení od smlouvy je jednostranný adresovaný právní úkon, pro který není zákonem stanovena žádná forma. Odstoupením od smlouvy je smlouva zrušena s účinky „od počátku“ (/ex tunc/ srov. § 48 odst. 2 obč. zák.); v právních vztazích účastníků smlouvy nastává stejný právní stav, jako kdyby ke smlouvě vůbec nedošlo. Zrušení smlouvy s účinky „od počátku“ znamená nejen to, že smlouva ztrácí své právní účinky a že neposkytuje základ pro právní vztahy účastníků; mezi účastníky smlouvy se zrušení smlouvy „od počátku“ projevuje zejména tím, že se „od počátku“ obnovují jejich práva a povinnosti v té podobě, v jaké je měli k předmětu smlouvy před uzavřením smlouvy (tedy že se obnovuje „původní stav“), a to bez zřetele k tomu, zda smlouva měla mít právní následky jen v podobě obligačních účinků, nebo zda měla mít také věcně právní účinky (nabytí vlastnického nebo jiného věcného práva). Bylo-li na základě takto zrušené smlouvy plněno, jde o bezdůvodné obohacení získané plněním z právního důvodu, který odpadl (srov. § 451 odst. 2 obč. zák.), a každý z účastníků zrušené smlouvy je povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal (srov. § 457 obč. zák.)[srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.6.2006, sp. zn. 31 Cdo 2808/2004 , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46, ročník 2007].
V posuzovaném případě odvolací soud, vycházeje ze jištěného skutkového stavu věci, dospěl – jak z výše uvedeného vyplývá - ke správným závěrům, že „předmět kupní smlouvy vykazoval již při prodeji vady, na které byl kupující, tj. žalobce upozorněn, byly zjevně vytčeny v protokolu o převzetí věci, kde byl technický stav vozidla řádně popsán a žalobce byl s ním seznámen“; že „uvedl-li žalobce, s odkazem na listin u ze 6.11.1997, označenou jako odstoupení od kupní smlouvy, že jeho reklamace se týkala vady spočívající v tom, že vozidlo vykazovalo závadu na elektrickém vstřikovacím ventilu, která přes opakované urgence ze strany žalobce nebyla odstraněna, jedná se o zjevnou vadu, na kterou byl žalobce, upozorněn již při prodeji, a za níž žalovaný neodpovídá a nelze ji uplatnit jako důvod k odstoupení od kupní smlouvy“.
Správnost těchto závěrů není způsobilá zpochybnit ani námitka dovolatele, že žalovaný „akceptoval odstoupení od této smlouvy“, protože – jak shora vysvětleno – odstoupení od smlouvy je jednostranným právním úkonem, u něhož „akceptace“ nepřichází v úvahu.
Za relevantní není na místě považovat ani námitku žalobce, že „žalovaný důvodnost odstoupení od kupní smlouvy uznal, což dal najevo tím, že si převzal předmětné vozidlo zpět do svého vlastnictví a v následném období je nabízel k prodeji“, neboť z kontextu celého případu je zřejmé, že žalovaný takovým chováním projevil pouze snahu o smírné vyřešení věci, nikoli souhlas s nabytím vlastnictví k danému automobilu.
Opodstatněná není konečně ani námitka žalobce, že „bylo povinností odvolacího soudu upozornit jej na skutečnost, že zastává, na základě dosavadního dokazování, jiný právní názor, a tím mu dát prostor, aby mohl případnými dalšími důkazními návrhy reagovat na dané stanovisko soudu“. V daném případě se totiž nejednalo o situaci předpokládanou ustanovením § 213b /o.s.ř. , kdy by poučení ze strany odvolacího soudu bylo na místě (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.6.1996, sp. zn. 20 cdo 661/96 , uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 14. ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.3.2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002 , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 59, ročník 2003).
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalobcem uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1 , § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 25.150,- Kč (srov. ustanovení § 3 , § 10 odst. 3 , § 16 , § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb. , č. 110/2004 Sb. , č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb. ) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. , č. 484/2000 Sb. , č. 68/2003 Sb. , č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. ), celkem ve výši 25.450,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného, advokát Mgr. Miroslav Burget, osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004 , který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o.s.ř. ; § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty ve výši 5.090,- Kč (po zaokrouhlení). Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení, tj. celkem částku 30.540,- Kč, zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř. ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. dubna 2010
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu