Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 5283/2007

U S N E S E N Í

Sdružení akcionářů IPB,

České republice

–

1/ České národní bance

, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28, IČ 48136450, a

– 2/ Ministerstvu financí,

se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Lubošem Tichým, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 57, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. května 2007, č. j. -198, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá

právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 (poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 25. 1. 2006, č. j. -143, byl odvolacím soudem zrušen), rozsudkem ze dne 30. 10. 2006, č.j. -176, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 10. 2006, č.j. -179, zamítl žalobu na zaplacení částky 171.880.069,70 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody z nesprávného úředního postupu v souvislosti se státním dozorem nad činností Investiční a poštovní banky, a. s. (dále „IPB“), který byl dle žaloby vykonáván nedostatečně, a v souvislosti se zavedením nucené správy v IPB a jejím prodejem dne 19. 6. 2000, čímž došlo k znehodnocení akcií této banky. Vzhledem k tomu, že IPB, a. s. v konkursu, je dosud zapsána v obchodním rejstříku a konkurs není skončen, soud dovodil, že žalobce neprokázal vznik škody, akcionářům IPB dosud škoda nevznikla, a proto žalobu zamítl pro předčasnost. Zakládajícími členy žalujícího sdružení jsou jednotliví akcionáři IPB, kteří byli v přímém vztahu k IPB a své pohledávky vůči ní postoupili dle § 524 odst. 2 obč. zák. uvedenému sdružení.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 5. 2007, č. j. -198, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Základní podmínka odpovědnosti za škodu, a to vznik škody na straně poškozeného, nebyla splněna, jednotlivým akcionářům IPB dosud nevznikla škoda, a žalobce neprokázal existenci škody. Za situace, že IPB nadále existuje jako právnická osoba a je v běhu konkursní řízení, není postaveno najisto, zda vůbec a v jaké výši žalobce utrpěl újmu ve své majetkové sféře, a pouze na základě skutečnosti, že byl na IPB prohlášen konkurs, není vyloučeno, aby se žalobci dostalo z majetku IPB nějakého dalšího plnění. Předčasnost žalob je dána i tím, že jednotliví akcionáři před postoupením svých pohledávek nevyčerpali všechny zákonné možnosti uspokojení svých pohledávek ze závazkového vztahu s IPB. Nárok na náhradu škody vůči jinému subjektu může být totiž uplatněn, pouze pokud se žalobce nemůže domoci svého práva proti subjektu, s nímž byl a doposud je ve smluvním vztahu. Vzhledem k tomu, že jednotlivým akcionářům IPB dosud nevznikla škoda, odvolací soud dovodil, že smlouvy o postoupení pohledávek z titulu náhrady škody vůči státu jsou neplatné, neboť dle § 524 a násl. obč. zák. nelze postoupit pohledávku, jež v okamžiku cesse ještě neexistuje, a žalobce proto není v dané věci aktivně legitimován k vymáhání škody, jež měla vzniknout součtem ztrát způsobených jednotlivým akcionářům IPB.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. a podává je z důvodů nesprávného právního posouzení a vad řízení ve smyslu ust. a b) o .s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o předčasnosti žaloby. Uvádí, že odpovědnost státu za nesprávný úřední postup dle je založena na objektivním principu, aniž by byla omezena nějakými liberačními důvody, a její konstrukce není subsidiární, nenastupuje tedy až v případě, že by se náhrady nebylo možno domoci jinak. Žalobce ani akcionáři IPB, kteří na něj převedli své pohledávky na náhradu škody, nejsou účastníky konkursního řízení a probíhající konkursní řízení nemůže mít vliv na výši škody, jejíž náhradu žalobce uplatňuje. Soud prvního stupně a odvolací soud nesprávně postupovaly, když jeho žalobu meritorně neprojednaly, čímž došlo k porušení jeho práva na přístup k soudu (y a Úmluvy). Je nesporné, že ke škodě došlo, sporná může být její výše, na niž může mít vliv konkursní řízení, a proto měl soud vydat mezitímní rozsudek, jenž by určil, že uplatněný nárok žalobce je co do základu v plném rozsahu po právu. Dovolatel rovněž napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neb je přesvědčen, že zde byly podmínky pro aplikaci Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání označila dovolání žalobce za nepřípustné, neboť právní názor odvolacího soudu je plně v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu jakož i Ústavního soudu, a navrhla jeho odmítnutí či zamítnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení ( ), zastoupeným advokátem ve smyslu , dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán 9. května 2007, postupoval Nejvyšší soud při projednání dovolání a rozhodování o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12. ).

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Nejde o případ, že by napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku [], přípustnost dovolání se v dané věci tedy řídí ustanovením Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Dovolací soud při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.

Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že náhrady za plnění, k němuž je smluvní partner povinen jako přímý dlužník, se poškozený vůči státu nemůže úspěšně domáhat z titulu jeho odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem při státním dozoru dříve, než mu vůbec majetková újma vznikla. Tento právní názor odvolacího soudu je plně v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. usnesení NS ČR ze 4. 11. 2004, sp. zn. ). Vznik škody na straně poškozeného je totiž jedním ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu podle hmotného práva. Škoda musí existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje, neboť i pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody platí ust. , které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Jestliže škoda neexistuje k okamžiku, ve kterém soud rozhoduje o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, a soud žalobu zamítne tzv. „pro tentokrát“, aniž by se musel zabývat splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu. Škoda, spočívající dle tvrzení žalobce v tom, že v důsledku pochybení odpovědných orgánů státu byly znehodnoceny akcie IPB, nevzniká již v okamžiku, kdy došlo k tvrzeným pochybením při bankovním dohledu nebo kdy byl prohlášen konkurs na majetek akciové společnosti. Stále platí, že dokud akciová společnost existuje, byť je v konkursu, akcionář, jenž vlastní její akcie, má práva s tímto cenným papírem spojená.

Otázka okamžiku vzniku škody na straně akcionářů byla odvolacím soudem zodpovězena v souladu s hmotným právem a nejedná se ani o otázku, jež by odvolacími soudy nebo dovolacím soudem byla rozhodována rozdílně, neboť v obdobných věcech byla dovolacím soudem řešena např. v rozsudku NS ČR ze dne 4. 8. 2004, sp. zn. , v usnesení NS ČR ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. , usnesení NS ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. . Nejedná se proto o otázku zásadního právního významu ve smyslu , odst. 3

Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá rovněž na závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce v tomto sporu. Závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku je tedy založen současně na dvou na sobě nezávislých důvodech. Jak Nejvyšší soud uvedl již v rozsudku z 11. 10. 2001, sp. zn. , publikovaném pod C 779/svazek 11 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, pokud odvolací soud založil svůj právní závěr na dvou nezávislých důvodech, pak obstojí-li jeden z nich, nemůže mít na věcnou správnost závěrů odvolacího soudu vliv, jestliže by druhý z těchto důvodů eventuálně neobstál. V dané věci to znamená, že řešení otázky aktivní legitimace žalobce nemůže mít vliv na celkový závěr o nedůvodnosti žalobou uplatněného nároku.

Námitka, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť nebyl vydán mezitímní rozsudek a tím bylo porušeno právo dovolatele na přístup k soudu, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným. Mezitímním rozsudkem lze totiž rozhodnout o základu projednávané věci ( ), tedy pokud již nárok vznikl a existuje a není známa pouze jeho přesná výše, tedy teprve tehdy, jsou-li naplněny všechny předpoklady pro vznik odpovědnosti žalované za škodu. Ostatně – nejde-li o otázku zásadně právně významnou ve smyslu , k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné ( o. s. ř).

Dovolání proti výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení není přípustné. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má povahu usnesení, a to i v případě, že je součástí rozsudku ( ). Proto přípustnost dovolání proti němu lze zvažovat výlučně z hlediska přípustnosti dovolání proti usnesení, jež je upravena v ustanoveních až Usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, č. 4, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. , ze dne 31. 10. 2001, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, roč. 2002, č. 1, str. 10).

Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle , věty první, a

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , a , neboť náklady, jež vznikly žalované v dovolacím řízení v souvislosti s vyjádřením k nepřípustnému dovolání, sepsaným advokátem, s ohledem na jeho stručný obsah nelze považovat za potřebné k účelnému bránění či uplatňování práva.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. dubna 2010

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu