Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 3289/2009

32 Cdo 3289/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobce Svaz klubů mládeže, se sídlem v Praze 9, Teplická 280/20, IČ 69368813, zastoupeného Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod Višňovkou 1661, proti žalovanému Mladí sociální demokraté, se sídlem v Praze 1, Nové Město, Hybernská 7, IČ 00563455, o určení vlastnického práva a vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. března 2009, č. j. -796, takto:                 I.      Dovolání se odmítá.             II.     Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

             Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 16. června 2008,  č. j. -425, ve výroku ve věci samé, kterým byla zamítnuta žaloba o určení vlastnického práva žalobce k nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví č. 1554 pro obec a katastrální území Morávka, blíže v něm konkretizovaným (dále rovněž jen „předmětné nemovitosti“), a o jejich vyklizení žalovaným, není přípustné podle ustanovení (dále též jen „ “), protože ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil. Dovolání, z jehož obsahu (byť je v něm uvedeno, že je jím napadán rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu) lze dovodit,  že  jím dovolatel brojí ve skutečnosti proti napadenému rozhodnutí v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení , ve znění účinném do 30. června 2009 (srov. čl. II. bod 12 přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ( ).

             Dovolatel žádnou právní otázku zásadního významu, na jejímž řešení by odvolací soud své rozhodnutí založil a která by byla pro jeho rozhodnutí určující (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132) nevymezil. Přichází-li s rozsáhlou polemikou s napadeným rozhodnutím, zpochybňuje tím pouze skutkový základ věci, z něhož odvolací soud vyšel při svém právním posouzení vedoucím k závěru o nedostatku aktivní legitimace žalobce, který neprokázal své tvrzení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, a k zamítnutí žaloby. Patrně však přehlédl, že dovolací důvod podle ustanovení (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který lze tyto jeho výhrady z hlediska jejich obsahu podřadit, nemůže přípustnost dovolání podle založit, neboť z tohoto důvodu lze podat dovolání jen je-li přípustné podle ustanovení a b) , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ( a ).

             Za tohoto stavu by tedy zásadní právní význam napadeného rozhodnutí mohla založit pouze skutečnost, pokud by odvolací soud řešil dovolatelem vymezenou otázku v rozporu s hmotným právem. O takovou situaci však dle názoru dovolacího soudu nejde, jednak proto, že dovolatel žádnou takovou otázku neformuloval, jednak proto, že dospěl-li odvolací soud  za situace, kdy v průběhu řízení nebyla předložena žádná prokazující nabytí předmětných nemovitostí žalobcem a tuto skutečnost nebylo možno jednoznačně dovodit ani z obsahu dalších provedených důkazů, ke skutkovému závěru, že žalobce neprokázal, že je jejich vlastníkem, což vedlo k právnímu závěru, že nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení [ ] a k zamítnutí žaloby, nelze mu vytknout, že by tyto otázky řešil v rozporu s hmotným právem.

             Závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2006, sp. zn. , na něž dovolání poukazuje, řešícího otázku, zda vůbec bylo možno v rozhodné době uzavřít dohodu o „předání hospodářského zařízení“ s důsledkem převodu vlastnického práva k nemovitostem mezi tehdejšími společenskými organizacemi, resp. zda takový převod byl v souladu s hmotným právem, by byly použitelné pouze prokázal-li by žalobce vznik svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem.

             Podle ustanovení věty první je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, a kdy dovolání ve zbývajícím rozsahu, v němž směřovalo proti výroku napadeného rozsudku, v němž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, není přípustné (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání  ( věta první ), jako nepřípustné  odmítl  [ věta první a ].

             O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a , neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na jejich náhradu právo a žalovanému v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.

             Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. května 2010

                                                                                                    JUDr. Miroslav G a l l u s

                                                                                                                předseda senátu