Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 773/2010

28

Cdo 773/2010

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Pozemkového fondu České republiky

, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupeného JUDr. Petrem Zderčíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Hradčanské nám. 9, proti žalovaným:

1) V. B.

, zastoupené Mgr. Jiřím Havránkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 24, a

2) ALBAFIN, a. s.

, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 957/23, zastoupené JUDr. Jiřím Kovandou, advokátem v Praze 1, Vodičkova 28, o určení vlastnického práva k pozemkům, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2009, č. j. -382, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2009, č. j. -382, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 1. 2007, č. j. -280,

se zrušují

a věc

se

vrací

Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud nyní ve výroku I.

potvrdil

rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud

zamítl žalobu

, jejímž prostřednictvím se žalobce domáhal, aby bylo určeno, že Česká republika je vlastnicí a Pozemkový fond správcem pozemků parc. č. 617/2 a dalších v kat. úz. B., obec P., jak jsou blíže identifikovány ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Ve výrocích II. a III. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Stalo se tak

poté, co Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 30. 4. 2009, č. j. -361, zrušil předchozí rozsudek odvolacího soudu

ze dne 26. 7. 2007, č. j. -313, jímž tento soud změnil výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že Česká republika je vlastnicí předmětných pozemků a žalobce jejich správcem.

Žalobce dne 1. 7. 2005 uzavřel se žalovanou 1) smlouvu

o převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům, čímž měl být uspokojen nárok žalované 1) na vydání náhradních pozemků podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

Kupní smlouvou ze dne 11. 7. 2005 pak převedla žalovaná 1) na žalovanou 2) jednu ideální polovinu vlastnictví předmětných pozemků. Žalobce opíral důvodnost svého žalobního požadavku o tvrzení, že smlouva ze dne 1. 7. 2005 je neplatná pro rozpor se ,

o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby (název zkrácen).

Ve svém původním rozsudku (zrušeném Nejvyšším soudem) vycházel odvolací soud z právního názoru, že nebyl dodržen postup podle ; proto považoval smlouvu ze dne 1. 7. 2005 za absolutně neplatnou. Poté, co mu byla věc vrácena Nejvyšším soudem k dalšímu řízení, byl odvolací soud vázán právními závěry tohoto soudu - tedy že je třeba vycházet z přednosti řešení vztahů v restitučních věcech, že při uzavření smlouvy mezi žalobcem a žalovanou 1) došlo k naplnění smyslu a účelu , a že je třeba respektovat postavení žalované 1) coby „přímé“ restituentky. Dovolací soud vyloučil poměr obecnosti a speciality mezi zákonem o půdě a – na něm postavil své dřívější rozhodnutí odvolací soud – a vyvodil z toho, že je vyloučen závěr o absolutní neplatnosti smlouvy mezi žalobcem a žalovanou 1).

Proti nynějšímu rozsudku odvolací instance podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost postavil na tvrzení o zásadním právním významu napadeného rozsudku. Za určující právní otázku považoval, zda nedodržení postupu podle při uzavření smlouvy ze dne 1. 7. 2005 (uzavření smlouvy bez veřejné nabídky) způsobuje neplatnost smlouvy – i za stavu, kdy je účastnicí smlouvy oprávněná osoba z restituce. Žalobce žádal, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

První i druhá žalovaná se k dovolání písemně vyjádřily a navrhly, aby bylo odmítnuto či zamítnuto.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno za žalobce advokátem a v zákonné lhůtě ( , ). Dovolání je přípustné, neboť dovolací soud přiznává rozsudku odvolacího soudu zásadní právní význam ve vztahu k otázce položené dovolatelem ( , odst. 3 ); tento procesní aspekt věci bude ještě níže vysvětlen.

Dovolání je též důvodné.

upravuje proces přidělování náhradních pozemků oprávněným osobám v ustanoveních a – posledně zmíněné ustanovení má bezprostřední návaznost na Tento zákon pak stanoví mj. postup Pozemkového fondu při převodu zemědělských pozemků na oprávněné osoby ( , a další ustanovení). Z jednotlivých norem je zřejmé, že je tu konkretizován postup Pozemkového fondu při převodu náhradních pozemků restituentům; jde tedy o realizaci příslušných ustanovení zákona o půdě o téže problematice.

Převádí-li Pozemkový fond zemědělský pozemek na osobu oprávněnou z restituce, pak se náležitosti tohoto převodu musí posuzovat především podle relevantních ustanovení Převod musí být samozřejmě v souladu i se zákonem o půdě. Jde-li však o takové náležitosti převodu, které se z hlediska jejich existence či (ne)splnění bezprostředně dotýkají obecných zákonných následků – výsledkem úvahy soudu může být závěr o platnosti nebo neplatnosti převodu -, pak je třeba, aby byla aplikována příslušná ustanovení . Předmětný právní úkon, tedy smlouva ze dne 1. 7. 2005, je totiž ve své podstatě vztahem občanskoprávním.

Jestliže byl tento právní aspekt věci v průběhu řízení z okruhu potenciálně aplikovatelných hmotněprávních norem vyřazen, pak došlo k pochybení, jež je třeba napravit. Nižší instance přihlédnou v dalším průběhu řízení i k těm rozhodným skutečnostem a právním předpisům, které zohledňovaly dosud. Jsou zajisté oprávněny též znovu zvážit, nakolik dopadá v této věci již opakovaně citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. (o prioritě přiznané oprávněným osobám při uspokojování nároků na náhradní pozemky) na nyní rekapitulovaný právní stav a zda je způsobilý zvrátit závěr o žádoucí aplikaci ustanovení , včetně eventuálního použití jeho o neplatnosti právních úkonů.

Z hlediska judikatury Nejvyššího soudu to znamená, že je třeba vzít v úvahu především rozsudek sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72/2008. Lze zohlednit i nedávný rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 9. 12. 2009 – ten ovšem směřuje (z hlediska dodržení podmínky veřejné nabídky) primárně k situaci, při níž je žalováno oprávněnou osobou na uložení povinnosti Pozemkovému fondu převést náhradní pozemek, zatímco v této posuzované věci došlo k uzavření smlouvy bez soudního přímusu.

Nyní je třeba se vrátit k otázce přípustnosti dovolání, která je tu úzce svázána s hmotněprávním posouzením věci. Dovolací soud je toho názoru, že dovolání je tu přípustné podle , odst. 3 (ve znění , neboť odvolací soud rozhodl dne 8. 9. 2009, viz čl. II bod 12 a contrario téhož zákona), a to proto, že jde o právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

Dovolatel se v bodě 1. svého dovolání táže po oprávněnosti aplikace ustanovení (o postupu Pozemkového fondu při publikaci veřejné nabídky prodeje zemědělských pozemků) ve spojení s potenciální neplatností smlouvy o převodu náhradních pozemků podle zákona o půdě oprávněné osobě.

Ustanovení aplikoval ve svém předchozím rozsudku v této věci ze dne 26. 7. 2007 (č.l. 313) odvolací soud, když deklaroval mezi zákonem o půdě a vztah zákona obecného a zvláštního. Z toho odvolacímu soudu vyplynulo, že je-li na posuzovanou věc aplikovatelný , může být použito i ustanovení .

Uvedený závěr však negoval dovolací soud ve svém předchozím zrušujícím rozsudku v této věci ze dne 30. 4. 2009, č. j. . Podává se, že (s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. ) „… není normou speciální povahy ve vztahu k zákonu o půdě č. S tím ovšem souvisí důsledek, který vylučuje závěr o vyslovení absolutní neplatnosti výše citované smlouvy, uzavřené mezi žalobcem a první dovolatelkou (první žalovanou, pozn. NS).“

Dovolací soud již v řadě rozhodnutí použil ustanovení o absolutní neplatnosti smlouvy ve spojitosti s posuzováním zákonných podmínek smlouvy o převodu pozemků mezi Pozemkovým fondem a jinou osobou (včetně ). Posuzované situace však vykazovaly výrazné rysy odlišnosti po stránce skutkové i právní, včetně statusu nabyvatelů (byli jimi postupníci restitučních nároků, ale ve značném počtu i jiné – v relaci k restitucím „třetí“ - osoby). Situace, při nichž hrozí deklarování neplatnosti smlouvy o převodu pozemků oprávněné osobě podle zákona o půdě, je naprosto minoritní. Navíc, i v těch případech, v nichž byl shledán na straně Pozemkového fondu postup v rozporu se zákonem podle obč. zák. v důsledku porušení , se takto popsaný závěr vyslovuje jen zcela stroze, aniž by byla vzájemná vazba relevantních zákonných ustanovení jakkoli blíže vysvětlena. Za příklad zde může sloužit stručný závěr jinak hojně citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. .

Je tedy třeba explicitně vyjasnit vztah mezi zákonem o půdě, a , resp. přesněji tou výsečí jeho obecných ustanovení (o subjektech právních vztahů, právních úkonech), jež může být v souvislosti s problematikou uspokojování restitučních nároků k pozemkům použita.

Velký senát Nejvyššího soudu judikoval v rozsudku sp. zn. , že z povahy zákona o půdě vyplývá jeho specialita vůči obecným předpisům (lex specialis derogat generali). Stanoví-li určité podmínky a postup pro uplatnění nároku, pak nelze hledat řešení v obecném právním předpise (např. formou požadavku na vydání věci ve smyslu obč. zák.).

Vztah zákona o půdě a je naznačen už ve shora vyslovených kasačních důvodech. Jde o svébytný poměr dvou právních předpisů, majících obsahově shodné, ale i rozdílné znaky. Stejně jako (zahrnující např. i normy o statusu Pozemkového fondu nebo nájmu půdy), ani neřeší jen uspokojení pozemkových nároků oprávněných osob (v posledně zmíněném zákoně jsou regulovány např. též převody lesních pozemků na obce). Naproti tomu právě při úpravě naturálního uspokojování nároků oprávněných osob na sebe oba předpisy přímo navazují. Nelze-li ze zákonných důvodů vydat v rozhodném období odňatý pozemek, pak nastupuje v intencích a zákona o půdě postup cestou převodu náhradního pozemku od Pozemkového fondu, podrobně zakotvený v zákoně č. tedy – jak též dříve vystihl odvolací soud – představuje ve svých relevantních pasážích „realizační nástroj“, konkretizující postup při uspokojení restitučních nároků náhradním způsobem – jak předvídá .

Aplikační linie mezi , zákonem o půdě a obecnými ustanoveními o právních úkonech tedy není přerušena. Občanskoprávní kodex je tu ovšem použitelný pouze subsidiárně – tehdy, když právní důsledky plynoucí z použití předchozích dvou právních předpisů vykazují takový stupeň obecnosti, který tyto předpisy nemohou postihnout.

Přípustnost dovolání podle , odst. 3 tedy umožnila vyřešit i dovoláním nastolenou právní otázku a dovolání bylo též důvodné, neboť podle jeho obsahu a odpovědi na dovolatelova tvrzení byl naplněn dovolací důvod podle (nesprávné právní posouzení věci). Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu, ale i rozsudek soudu prvního stupně (tam došlo ke stejnému pochybení) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta za středníkem, odst. 3 ). V dalším průběhu řízení, v němž bude rozhodnuto též o nákladech řízení o dovolání, jsou nižší instance vázány právním názorem dovolacího soudu ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 19. května 2010

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu