Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 1975/2008

33

Cdo 1975/2008

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

L. P.,

zastoupené JUDr. Václavem Kalinou, advokátem se sídlem Písek, Heydukova 101/2, proti žalované

Š. S.,

zastoupené JUDr. Radkem Bechyně, advokátem se sídlem Kolín 3, Legerova 148, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. ledna 2008, č. j. -62, takto:

I. Dovolání

se zamítá.

II. Žalovaná

je povinna

do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám JUDr. Václava Kaliny, advokáta se sídlem Písek, Heydukova 101/2.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 30. srpna 2007, č. j. -46, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhá určení, že „je vlastnicí 3 rodinného domu čp. 12 spolu se všemi součástmi a příslušenstvím těchto nemovitostí a vedlejších staveb spolu se st. parc. č. 33, vložené do katastru nemovitostí na LV č. 225 pro obec P. a k. ú. T. u P., pozemků ve zjednodušené evidenci PK 197 a 198, zapsaných na LV č. 315 pro obec P. a k. ú. K. u P. a celého pozemku ve zjednodušené evidenci PK 480/9, vložené v katastru nemovitostí na LV č. 198 pro obec Ž., k. ú. N. V. u P. u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště P.“; zároveň rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně darovací smlouvou uzavřenou dne 7. 12. 1999 darovala žalované ideální 3 nemovitostí specifikovaných ve výroku rozhodnutí, přičemž zbylou ideální 1 těchto nemovitostí darovala žalované sestra žalobkyně J. M. Žalovaná získala nemovitosti proto, že se starala o svoji babičku až do její smrti a nahrazovala tím péči žalobkyně a J. M. Hlavním důvodem, pro který žalobkyně požaduje vrácení daru, je skutečnost, že se žalovaná nestará řádně o svého syna R., a obava z toho, že by žalovaná mohla nemovitosti prodat. Žalobkyně o nezletilého syna žalované pečuje na základě rozhodnutí soudu, neboť má pro to lepší podmínky než žalovaná. Ta na něho neplatila výživné, neboť byla ve ztížené situaci; byla na mateřské dovolené a má další tři nezletilé děti. Dlužné výživné posléze dobrovolně uhradila. Vztah mezi účastnicemi nebyl dobrý od útlého dětství žalované. Používání hrubých slov bylo mezi nimi obvyklé; žalobkyně často vyprovokovala konflikty a i v dospělosti žalovanou fyzicky napadala. Z těchto zjištění soud prvního stupně dovodil, že žalovaná se vůči žalobkyni nechovala způsobem hrubě porušujícím dobré mravy, a proto žalobkyně nepožádala o vrácení daru důvodně ( , , ve znění pozdějších předpisů - dále jen „obč. zák.“). Konstatoval totiž, že nedostatečná péče o syna R. nemůže být důvodem vrácení daru a že chování žalované k žalobkyni nevybočovalo z obvyklého chování mezi matkou a dcerou.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne ze dne 17. ledna 2008, č. j. -62, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že „žalobkyně je vlastnicí 3 rodinného domu čp. 12 postaveného na stavební parcele č. 33 spolu se všemi součástmi a příslušenstvím těchto nemovitostí a vedlejších staveb a stavební parcely č. 33 vložené do katastru nemovitostí na LV č. 225 pro obec P. a katastrální území T. u P., pozemku ve zjednodušené evidenci PK 197 a 198 zapsaných na LV č. 315 pro obec P. a katastrální území K. u P. a celého pozemku ve zjednodušené evidenci PK 480/9 vložené v katastru nemovitostí na LV č. 198 pro obec Ž. v katastrálním území N. V. u P. u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště P.“, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud doplnil dokazování dopisem žalované, který zaslala žalobkyni po rozhodnutí soudu prvního stupně. Z něho zjistil, že žalovaná žalobkyni vyzvala k vyklizení domu v Těšínově s tím, aby jí do osmi dnů sdělila, kdy dům uvolní; současně jí sdělila, že proti ní podá žalobu na vyklizení, jestliže dům neuvolní sama. Konstatoval, že toto zjištění koresponduje s výpovědí svědkyně J. M., která uvedla, že žalovaná vyhrožovala žalobkyni prodejem domu, aby ji mohla vystěhovat. Za situace, kdy žalobkyně v domě bydlí s nezletilým synem žalované, který jí byl svěřen do péče, a nemá jinou adekvátní možnost bydlení, posoudil odvolací soud takové chování žalované jako hrubě porušující dobré mravy. Stejně vyhodnotil skutečnost, že žalovaná neplatila žalobkyni, která je nemajetná a jejím jediným příjmem je starobní důchod, po delší dobu na nezletilého syna výživné a zaplatila je až pod hrozbou trestního stíhání. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že jednání žalované není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi příbuznými, a proto byly naplněny předpoklady pro vrácení daru podle § 630 obč. zák.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle namítla, že na požadovaném určení není dán naléhavý právní zájem, jestliže žalobkyni bylo darovací smlouvou zřízeno předkupní právo k darovaným nemovitostem. Krom toho výhrůžku, že dům prodá, učinila v afektu a nemínila ji vážně. Úmyslu, že dům prodá, nenasvědčuje ani to, že se do něho chtěla nastěhovat, jak bylo zjištěno před soudem prvního stupně. Žalobu považuje za účelovou, neboť žalobkyně si nepřeje společně bydlet s ní a jejími dalšími dětmi. Poukazuje na to, že nemá jinou možnost bydlení, protože jí byla doručena výzva městské části P. k vyklizení ze stávajícího bytu. Není srozuměna s tím, že odvolací soud kvalifikoval „vyhrožování, že dům prodá“ a neplacení výživného jako chování, kterým hrubě porušila dobré mravy. Zdůraznila, že jako vlastnice má nezadatelné právo s nemovitostmi disponovat, tedy je i prodat. Z uvedených důvodů navrhla rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , , ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále opět jen „ “ (srovnej čl. II bod 12. ).

Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou při splnění podmínky jejího advokátního zastoupení ( , a 4 ) a je podle přípustné; Nejvyšší soud České republiky ( ) proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle a 3

Podle rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b/ a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalovaná žádnou z těchto vad v dovolání nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu; dovolací soud se tedy zabýval pouze uplatněným dovolacím důvodem, jak byl žalovanou obsahově vymezen, a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Nesprávné právní posouzení spatřuje žalovaná již v tom, že v dané věci není dán na určení (spolu)vlastnictví žalobkyně k nemovitostem naléhavý právní zájem ve smyslu , jelikož žalobkyni k nim bylo v darovací smlouvě sjednáno předkupní právo. S touto námitkou se nelze ztotožnit. Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí je ve smyslu dán, jestliže žalobce, který tvrdí, že je vlastníkem nemovitostí, není jako jejich vlastník v katastru nemovitostí zapsán (srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 10. 1994, sp. zn. , publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 2/95, str. 25). V takovém případě je naléhavý právní zájem ve smyslu dán již existencí rozporu ve vlastnictví předmětných nemovitostí podle stavu vyplývajícího ze zápisu v katastru nemovitostí a podle stavu, který nastal v důsledku zániku darovacího vztahu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. ). Jelikož předmětem darovací smlouvy byla v dané věci nemovitost zapsaná v katastru nemovitostí, je dán naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, přičemž okolnost, že v darovací smlouvě bylo sjednáno předkupní právo ve prospěch dárkyně, nemůže být z tohoto hlediska významná.

Žalovaná zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že vzhledem k okolnostem případu svým chováním vůči dárkyni (a členu její rodiny) hrubě porušila dobré mravy a že tak byly naplněny zákonné podmínky pro vrácení daru ve smyslu § 630 obč. zák.

Podle § 630 obč. zák. se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy. Podle tohoto ustanovení právní vztah z darování zaniká na základě kvalifikovaného porušení dobrých mravů chováním obdarovaného vůči dárci, popř. členům jeho rodiny, a dále na základě jednostranného projevu dárce vůči obdarovanému, kterým se domáhá vrácení daru. Právo na vrácení daru vzniká dárci okamžikem jednání obdarovaného, který svým chováním hrubě porušil dobré mravy.

Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, který je významný z hlediska aplikace § 630 obč. zák., jakož i kvalifikaci hrubého porušení dobrých mravů obdarovaným ve vztahu k dárci a členům jeho rodiny, včetně jeho intenzity, jako podmínky vrácení daru podle uvedeného ustanovení, podal dovolací soud v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. rozhodnutí ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. , publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck - dále jen „Soubor“, pod C 276/ 3, ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. , publikované v Souboru pod C 1883/ 25, a ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. , publikované v Souboru pod C 2503/28, ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. , ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. , ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 1244/2004, a ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. ). V nich konstatoval, že i když ani jiný právní předpis nedefinuje pojem dobré mravy, lze jimi rozumět souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Pokud jde o aplikovatelnost obč. zák., ustálila se judikatura dovolacího soudu na názoru, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity nevzbuzuje žádné pochybnosti o jeho kolizi s dobrými mravy. Předpokladem úspěšného uplatnění práva dárců totiž není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného, ale takové chování, které s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky obč. zák.; předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kriterií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. ).

Odvolací soud se při aplikaci § 630 obč. zák. na zjištěný skutkový stav věci od této ustálené soudní praxe neodchýlil. Žalované (obdarované) sice lze přisvědčit, že je jejím právem s nemovitostmi disponovat, tedy je i prodat; to ovšem neznamená, že by tím bylo vyloučeno právo žalobkyně (dárkyně) domáhat se po ní vrácení daru, jestliže svým chováním vůči žalobkyni nebo členům její rodiny hrubým způsobem porušila dobré mravy. Nejvyšší soud se ztotožňuje s právním závěrem odvolacího soudu, že výhrůžky žalované, že žalobkyni vystěhuje z domu, a neplacení výživného žalovanou na nezletilého syna v péči žalobkyně, naplnilo znaky hrubého porušení dobrých mravů ve smyslu § 630 obč. zák. Chování žalované, muselo - zejména vzhledem ke zjištěným okolnostem, za nichž k němu došlo - na žalobkyni doléhat s takovou intenzitou, že z hlediska společenského a objektivizovaného není pochyb o jeho hrubé kolizi s dobrými mravy. Ostatně Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. , vyslovil právní názor, že neplnění vyživovací povinnosti k nezletilému dítěti lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu kvalifikovat jako chování, jež je v hrubém rozporu s dobrými mravy a naplňuje skutkovou podstatu § 630 obč. zák.

K námitce žalované, že výhrůžku prodeje domu učinila v afektu a nemínila ji vážně, nemohl dovolací soud přihlížet, neboť s tímto (novým) tvrzením žalovaná přišla až v dovolacím řízení. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto v něm není možno, jak vyplývá z , úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. takové skutečnosti či důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím (srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 1995, sp. zn. , publikované v časopisu Právní rozhledy 6/1996).

Protože se žalované nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, dovolací soud její dovolání zamítl ( část věty před středníkem ).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a a v dovolacím řízení neúspěšné žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 10.000,- Kč ( , , a , v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč ( , a 3 , v platném znění) a z částky 2.060,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle , o dani z přidané hodnoty ( ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 26. května 2010

JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.

předsedkyně senátu