Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 940/2010

28

Cdo 940/2010

ROZSUDEK

, IČ: 70925534, se sídlem ve Svitavách, Felberova 684/25, zastoupený Mgr. Markem Odrobinou, advokátem se sídlem v Praze 1, Nekázanka 11, proti žalované:

Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových

, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 5. listopadu 2009, č. j. -85, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 5. listopadu 2009, č. j. -85, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í

Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích změnil rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 30. března 2009, č.j. -52, a určil, že vlastníkem pozemku stav. parc. č. 538 v katastrálním území Čtyřicet Lánů je žalobce. Vzal přitom za prokázané, že žalobce je občanským sdružením působícím v oblasti tělovýchovy a sportu, jehož právní předchůdce – Základní organizace Svazarmu střelecký klub Svitavy – v roce 1961 na tomto pozemku (představující dříve část parcely č. 1559), zhotovil objekt střelnice. Pozemek, na němž se objekt nachází, byl ve vlastnictví státu a žalobce, jenž jej užívá ke sportovní činnosti, požádal stát o jeho převod podle , o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působí v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Za splněný považoval odvolací soud též předpoklad, že žalobci (jeho právnímu předchůdci) svědčilo právo trvalého užívání pozemku ve vlastnictví státu. Vyšel ze zjištění, že předchůdce žalobce pozemek pokojně užíval nejméně od roku 1963, kdy převzal objekt střelnice. Připustil, že odevzdání pozemku, jenž byl majetkem státu, do trvalého užívání se mělo stát podle článku 17 Ú. l., kterou se provádí vládní nařízení o správě národního majetku, a to jednostranným opatřením vydaným příslušným orgánem po předchozím souhlasu budoucího uživatele, vyhotovené v písemné formě s náležitostmi podle odst. 4 článku 17 označeného nařízení. Vydání tohoto opatření sice v řízení prokázáno nebylo, ovšem s ohledem na tehdy platnou, nepřehlednou a nesystematickou právní úpravu, princip právní jistoty i přetrvávající dobrou víru předchůdce žalobců v existenci tohoto práva, pokládal uvedenou podmínku vzniku práva trvalého užívání - jež je jedním z předpokladů vyžadovaných ustanovením k přechodu majetku státu do vlastnictví sdružení - za splněnou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Označila je za přípustné podle ustanovení a uplatnila v něm dovolací důvod podle , nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Konkrétně zpochybňovala správnost závěru odvolacího soudu o existenci žalobcova práva trvalého užívání. Namítala, že šlo o právní institut zahrnovaný pod širší pojem správy národního majetku a upravený v dané době vládním , k jehož provedení byla vydána Ú. l. Šlo o srozumitelnou právní úpravu, podle níž se právo trvalého užívání zakládalo jednostranným opatřením příslušného orgánu státu; jeho vydání v řízení prokázáno nebylo. V nerespektování právní úpravy odvolacím soudem nelze spatřovat naplňování principu právní jistoty, nýbrž jeho porušování. Na existenci práva trvalého užívání nelze usuzovat toliko ze zjištění, že stát po dlouhá léta trpěl faktické užívání předmětného pozemku žalobcovým předchůdcem. Odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. je nepřípadný; označený rozsudek řeší jiné právní otázky. Uzavřel-li odvolací soud, že právo trvalého užívání pozemku svědčilo žalobci i při neprokázání rozhodných skutečností o jeho vzniku, jde o závěr nesprávný. Vlastnické právo k pozemku ve vlastnictví státu na žalobce podle tudíž přejít nemohlo. Rozhodnutí odvolacího soudu je zásahem do ústavně zaručených práv žalované, která v občanskoprávních vztazích vystupuje jako právnická osoba. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), za níž jedná osoba s právnickým vzděláním ( ), ve lhůtě stanovené a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle , přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( věty prvé ) a shledal dovolání opodstatněným.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední ( ), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný žalovanou v dovolání, tedy zda rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ), a to z pohledu otázek označených v dovolání.

Předmětem dovolacího přezkumu je tedy prověření správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, zda na žalobce dnem 1. ledna 2003 z vlastnictví České republiky přešlo vlastnické právo k předmětnému pozemku podle ustanovení

Podle ustanovení

dnem 1. ledna 2003 přecházejí do vlastnictví občanských sdružení působících v oblasti tělovýchovy a sportu z vlastnictví České republiky sportovní zařízení, u kterých trvají vztahy trvalého užívání nebo se změnily ve výpůjčku.

K základním předpokladům, při jejichž splnění jedině může dojít k přechodu sportovních zařízení z vlastnictví státu do vlastnictví občanských sdružení podle , patří tedy i existence vztahu trvalého užívání (event. transformovaného ve výpůjčku) jako jednoho z právních vztahů, jímž se realizovala správa národního majetku; faktické užívání sportovního zařízení – nepodložené platným právním důvodem – zde nestačí.

V rozhodné době, ve které měl být podle tvrzení žalobce přenechán předmětný pozemek (původně část jiné parcely) jeho předchůdci do užívání, se správa majetku ve vlastnictví státu řídila vládním , o správě národního majetku (dále jen „“). Do trvalého užívání ( obč. zák.) mohl být odevzdán společenským organizacím nebo lidovým družstvům a družstevním organizacím zpravidla jen nemovitý národní majetek s příslušenstvím ( vládního nařízení), přičemž se tak mohlo stát na základě opatření, vydaného po předchozím souhlasu budoucího trvalého uživatele ( vládního nařízení). Na základě zmocnění obsaženého v ustanovení vládního nařízení ministerstvo financí vydalo k provedení vládního nařízení Ú. l., jež v ustanovení upravovala minimální náležitosti tohoto opatření, pro které současně stanovila písemnou formu. S účinností od 1. 7. 1964 byly označené právní předpisy nahrazeny , hospodářský zákoník, který možnost odevzdání národního majetku do trvalého užívání jiným socialistickým organizacím než státním upravil v ustanovení , i zde na základě jednostranného právního úkonu odevzdávající organizace, učiněného v písemné formě (srov. ustanovení hospodářského zákoníku).

Otázkou existence práva trvalého užívání a jeho trvání z pohledu výše citovaných ustanovení právních předpisů, jimiž se vznik a trvání tohoto práva řídí, se odvolací soud nezabýval. Argumentoval-li závěry, které vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 11. 2007, sp. zn. , dovolávaje se přitom principu právní jistoty a důvěry v platnost učiněných právních úkonů, přehlédl, že v označeném rozhodnutí dovolací soud řešil otázku jinou, a to sice otázku platnosti prokazatelně uzavřené hospodářské smlouvy, resp. jednostranného právního úkonu učiněného socialistickou organizací při odevzdání majetku do trvalého užívání (§ 70 hospodářského zákoníku), nikoliv otázku absence tohoto úkonu vůbec. Nepřesvědčivý přitom zůstal i závěr odvolacího soudu o dobré víře žalobců v existenci práva trvalého užívání, hodnocený toliko z pohledu pouhé fakticity užívání; odvolací soud při něm nevysvětlil, zda i případná dobrá víra uživatele je postačují pro závěr o vzniku práva trvalého užívání, se zřetelem k obecně přijímanému závěru, že právo trvalého užívání bylo institutem práva závazkového, nikoliv práva věcného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. ).

Nejvyšší soud, shledávaje dovolání žalované opodstatněným, proto rozsudek odvolacího soudu zrušil ( in fine ) a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( věty první ).

Právní názor vyslovený dovolacím soudem je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (, ). V konečném rozhodnutí odvolací soud neopomene rozhodnout i o náhradě nákladů dovolacího řízení ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. května 2010

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu